Mela by se ppokusit mu nejak priblizit a vubec si to v hlave obektivne zanalizovat! Ve vetsine pripadu to jde navic by mohli mit pekny vztah! Ja cekla na manzelovi dcery roky,bohuzel neprisli,tesila jsem se,ze s nima pujdu do zoo...docelaradabychjevidela!
Já teda nechápu to pokrytectví, že to tají a dělá jako by nic. To nesvědčí o dobrém vztahu plném důvěry :-( Měla by to každopádně nejak řešit. Možná je opravdu problém v psychice toho dítěte, pokud má nějaký problém jeho matka. Což tedy také nechápu, proč ho má v péči duševně nemocná osoba a ne druhý rodič. Trošku dovné, ne? A pokud si něčeho "divného" všimli i jeho nevlastní sourozenci, tak tam asi něco k řešení je. Prohlášení "já to neřeším" jí může podrazit nohy stejně, jako kdyby to řešila... Kdyby můj partner řekl o mém dítěti "že to neřeší", asi bych měla problém řešit jeho.
... nebo - druhá varianta - mě napadlo, že problém je možná v tom, že Tomík se nechová jako dítě. Podle článku je to široko daleko jediné dítě v rodině. Takže je zvyklý hlavně na kontakt s dospělými, a sám se pak chová a jedná na svůj věk vyspěle, nepůsobí jako dítě. A to je takové nepřirozené. Lidi obvykle čekají, že dítě se chová úměrně svému věku a vzhledu, podvědomě ho srovnávají s jinými dětmi téhož věku, a když je to konkrétní dítě nějaké jiné, než většina ostatních dětí, tak může vzniknout problém. Aniž by ten dospělý, v tomto případě Andrea, věděl, co přesně je špatně, tak nechápe, nerozumí, a není ochoten se s tím nějak srovnat, že to dítě neodpovídá jeho představě, jak má dítě vypadat a mluvit a hrát si... a to dítě zase neví, proč zrovna tahle paní s ním jedná jinak než ti všichni ostatní dospělí okolo něj.
@Elynor: Máš v tomhle pravdu. Možná ji vadí i to, jak kolem něj rodina krouží. A ono je tam toho víc. Například: "Cítím, že by tak chtěl, abych ho měla ráda a věnovala se mu"..., každé dítě obvykle proti svým "nový" rodičům bojuje, tady ne. Dále píše, že "že jeho maminka má psychický problém a on trpí"... , například můj ex byl totální rapl a oba kluci po rozvodu úplně pookřáli a když pak vstoupil do našeho života Buba, můj současný muž, okamžitě si ho zamilovali a radostně ho přijali - možná toto dítě opravdu trpělo kvůli své matce. V každém případě by se k tomu Andrea měla postavit jako dospělá a kontaktu se nevyhýbat, takovým způsobem nikdy nic nevyřeší. To už by bylo lepší si o svých pocitech promluvit s přítelem. Z mého úhlu pohledu, jelikož z toho, co napsala, vím opravdu málo, bych šla k odborníkovi. Pokud se ji podaří udělat si v pocitech pořádek a přijít na to, co ji vlastně na dítěti vadí, ať už samotné, nebo s pomocí přítele, či odborníka, pak se ty pocity rozplynou, protože bude vědět, proti čemu vlastně stojí. Takto se jen bojí a neví čeho. A i kdyby bylchlapeček kdovíjaký, či kdoví jak duševně, či psychicky nemocný, pokud dosplá žena ví, co se s ním děje, tak to zvládne.
Jestliže Andrea podobné pocity opravdu, jak píše, u žádného dítěte nikdy nezažila, tedy u malého dítěte ve věku podobném Tomíkovu, pak jediné, co mě napadá, je navštívit odborníka. Může se za tím totiž skrývat potenciální Tomíkův vážný zdravotní, či psychický problém, který Andrea podvědomě cítí. Ale to je jenom můj pocit, hodně vzdálený jistotě. Po pravdě se mi problém zdá tak vážný, že mě vůbec nic kloudného a rozumného, za čím bych si stála, nenapadá.Elynor to alespoň zkusila a možná má pravdu. Možná to příliš komplikuju.
Možná je celý problém v tom, že je to dítě. V článku se nepíše nic o tom, jestli má Andrea vlastní děti. Jestli nemá, tak třeba neví, jak se k dítěti chovat, nemá prostě tu zkušenost. S dospělými dětmi není problém, protože jsou dospělé. Takových lidí je celkem dost, co nevědí, jak si poradit s dětmi, případně sice nějak zvládají vlastní děti, ale u cizích jsou v rozpacích. Každopádně to dítě za to nemůže. Pro něj to taky není nic příjemného, když se má setkávat s cizí paní, která navíc k němu není ani přátelská. Trvá to tři roky, takže už mu není devět, ale dvanáct - takhle velké dítě se ještě chodí mazlit do postele s otcem? To by mi asi taky nebylo příjemné - postel je intimní místo a cizí dvanáctiletý mládenec tam nemá co dělat. Ale ty oslavy, to si myslím, že se dá, byť formálně, přežít. Ostatně to mnohdy člověk dělá u různých jiných příležitostí, kterým se dost dobře nemůže vyhnout, že tam jde, je zdvořilý a vypadne hned, jak je to společensky únosné. Na co si hrát na vřelé vztahy, když to ani není potřeba.
@Elynor: Andrea mi mluví z duše. Můj muž má stejně starého syna a vážně trpím, když s ním musím trávit čas. Nevychovany jedinacek, který nebyl nikdy za nic potrestán. Ničeho si neváží a vzhledem k tomu, kolik peněz dostává ve svých 9ti letech, nezná ani jejich hodnotu. Taky si s tím nevím rady
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.