Vdávala jsem se mladá, moc mladá. A někde v koutku duše jsem věděla, že ta svatba není úplně dobrý nápad. Jenže jsme bydleli na malém městě, kamarádky se taky začaly vdávat a můj partner byl nejlepší partie široko daleko – jeho otci patřil největší podnik v celém okrese. Jenže…
Když začal manžel pít, čekala jsem druhé dítě. „Dáš si se mnou skleničku?“ Ptal se mne každý večer, než si v obýváku nalil. Občas jsem si jednu dala, ale čím víc si naléval on, tím méně jsem chuť na víno měla já. „Nedám,“ odpovídala jsem pak pokaždé. Po pár měsících to vzdal, bylo jasné, že s ním v pití držet krok nebudu.
Laura Poláková
20. srpna 2020
Z vína přešel na whisku, pil denně. Nemělo ho co brzdit. Jako syn majitele podniku, kde taky pracoval, měl peněz dost, a že na svou práci postupně přestal stačit, se mu nikdo neodvážil ani naznačit, natož na něj žalovat řediteli.
Podle mého názoru na jeho pití zapracovala lenost a taky mindrák. Moc dobře věděl, že nemá drajv, energii ani schopnosti svého otce a že v jeho podniku vždycky bude jen zbytečná, nevýkonná a přeplacená pracovní síla, a kdyby náhodou dostal tu moc a sám něčemu šéfoval, půjde firma rychle ke dnu.
Laura Poláková
16. srpna 2020
„Rodina je pro mne všechno,“ prohlašoval vždycky a je pravda, že se toho držel. Nebyl na ženské, nebyl na sex, s kamarády jsme jezdili výhradně v partě. Mimochodem ty chlastací dovolené byly rok od roku horší, nakonec s námi už skoro nikdo nechtěl jezdit, tedy abych byla přesná, manželky kamarádů mého manžela tomu učinily přítrž – nedivila jsem se jim. Můj manžel vždycky zajistil pro všechny obrovskou zásobu alkoholu a ženské svoje chlapy za celou dobu pomalu neviděly střízlivé.
Staršímu Tomášovi bylo dvanáct a mini Andree, jak jsme dceři pojmenované po mně říkali, o dva méně, když jsem se znova setkala se svou láskou. Toho jsem si měla vzít, ne mého manžela… Jenže mi tehdy v osmnácti připadalo, že by náš vztah byl moc komplikovaný – žil totiž v zahraničí, kam já se stěhovat nechtěla, a tak jsem tehdy románek v podstatě s lehkým srdcem utnula… A vzala si svého manžela.
Martina Machová
13. srpna 2020
Roky, kdy jsme se neviděli, změnily jen to, že jsme byli o něco starší. On měl syna, já dvě děti a oba jsme byli zadaní. I když to mezi námi jiskřilo jak nikdy, ustáli jsme to, ale zůstali jsme od té doby v kontaktu, přestože nás dělilo několik tisíc kilometrů. Možná i proto, že s oběma našima manželstvími to šlo pomalu, ale jistě od deseti k pěti.
Když jsem zjistila, že jsem potřetí těhotná, rozplakala jsem se. Bylo mi jasné, že už není cesty zpět a že se z manželství jen tak nedostanu. A nejen to, tušila jsem, že třetí dítě mi zlomí vaz. A bylo to tak. Se třemi dětmi, prací (manžel mě ani náhodou neživil, vyžadoval můj příspěvek do rodinného rozpočtu) a péčí o domácnost, dům a zahradu jsem neměla nic. Ani čas, ani sílu, ani minutu pro sebe a vedle sebe chlapa, který byl každý večer opilý jako slíva. A protože rodina pro něj byla všechno, popíjel doma, takže jsem ho měla každý večer pěkně na očích.
Laura Poláková
11. srpna 2020
Šest let jsem denně zatínala zuby a snažila se žít, přežít. Nakonec jsem to nevydržela, i děti už mi říkaly, že takhle to dál nejde, když nás tak každý den viděly... podala jsem žádost o rozvod a začalo peklo. Zbořila jsem navenek „dokonalou rodinu“ a poničila image celého mocného podnikatelského klanu. Oni to viděli jako ponížení, manželovi se zhroutila jediná jistota jeho opileckého světa.
Udělala jsem tu chybu, že jsem si za peníze z rozvodu (odnesla jsem si z manželství přesně tu samou částku, kterou jsem do něj před lety přinesla, ani o korunu víc) koupila byt jen kousek od našeho bývalého domu, to aby to děti měly k tatínkovi a rodině co nejblíž. Já husa!
Laura Poláková
9. srpna 2020
Abych se srovnala a pomohla neustále nemocné a kašlající nejmladší dceři (beztak to měla z pochroumané psychiky a z rozvodu rodičů), vzala jsem ji o prázdninách pár tisíc kilometrů dál k moři, kde žila, mezi tím už také rozvedená, moje láska z mládí. My dva jsme si pobyt užili, moje dcera už méně. Mého nového partnera nenáviděla s upřímností svých sedmi let a musím říct, že se to bohužel nezměnilo dodnes. Stala se od té doby ovšem řada dalších nepříjemných věcí.
Když jsme se tenkrát vrátily zpátky domů, čekalo mne opět peklo, tentokrát z jiného ranku. Větším vyvrhelem už jsem být nemohla. Bývalý manžel proti mně stačil poštvat dceru, syna i mou vlastní matku.
Zatímco jsem byla pryč, předvedl se jako dokonalý otec. Vařil, pral, žehlil, chodil na nákupy (s alkoholem nepřestal), navštěvoval mou matku. Syn už byl plnoletý, a tak se rozhodl bydlet u otce (větší pohodlí, větší kapesné, bazén u domu a nové auto rozhodly), dcera se mnou přestala mluvit, a protože vlivná manželova rodina podplatila soudce, dostal ji do péče manžel. Odstěhovala se okamžitě.
Nejmladší dceru mi jako jedinou nechali. Exmanžel mne ale decimuje jinak. Třikrát denně je před domem. Tu přiveze dceři Colu, tu bonbony nebo se jen tak staví. Vše, co nesmí u mne, u něj může. Z víkendů u něj se vrací protivná a naočkovaná proti mně.
Věra Zikmundová
2. srpna 2020
A začíná mluvit o tom, že chce žít se sourozenci u otce. Pro mou matku jsem viníkem všeho já a nemám si stěžovat, prý dobře mi tak, neměla jsem opouštět rodinu. Přítel je tisíce kilometrů daleko. Sice mne přemlouval, abych se za ním odstěhovala, ale já kvůli dětem nechtěla.
Jsem v koncích a nevím, co mám dělat. Bojovat aspoň o poslední dítě a zůstat ve městě, kde proti bohaté a vlivné rodině nemám šanci? Odstěhovat se za přítelem do jiné země? Kdybych tak věděla…