Ještě před pár desítkami let by Aneta byla zoufalá, že ač není vdaná, už dávno není panna. Dneska ovšem zoufá, že to ještě nemá za sebou. Jako kdyby měla na čele vypálený cejch. Je to stigma jenom v její hlavě, nebo je to už problém i pro potencionálního partnera?
Vlastně jsem v pořádném šoku, že se to tak semlelo, včera mi bylo 16, říkala jsem si, že s tím počkám až na toho pravého, a najednou je mi 30. Jak se to mohlo stát, ptám se sama sebe ironicky. Přitom nejsem nijak divná, klukům jsem se vždycky líbila, na střední škole na mě letěli jako vosy na med. Možná právě proto jsem si byla sama sebou jistá a rozhodla se, že nepřijdu o věneček hned s prvním klukem, se kterým už jsem byla třikrát v kině a pětkrát večer na procházce. Pak mi bylo 19, dodělala jsem střední školu a šla na nástavbu do krajského města. S kluky ze střední jsme se přestali pravidelně vídat a na ekonomické nástavbě jsme byly samé holky. Těch pět kluků, co s námi chodilo do třídy, bylo nepoužitelných, ani kolo bych o ně neopřela. Úplně do smíchu mi tedy nebylo, ale řada holek z nástavby byla sama, tak jsem to úplně neřešila. No co, vždyť mi bylo dvacet.
Mám pokračovat? Jak mi bylo dvaadvacet, pětadvacet a … Už asi tušíte. Po nástavbě jsem se vrátila domů, k nám do malého města, část kluků odešla na vejšku a už opustila náš mikrosvět, další část fajn kluků byla rozebraná. Zůstali ti nejmíň použitelní. A já vyhlášená kráska mohla tak maximálně pokukovat po zajíčcích nebo recyklovat rozvedené třicátníky. To se mi tedy fakt úplně nechtělo a já čekala, popravdě řečeno, na zázrak. Jenže to vím až dnes, tehdy jsem prostě nevěřila neúprosné realitě – že kde se nevyskytují žádní svobodní bratelní muži, není co brát.
Mrkněte na video, kde vám Denisa Palečková, specialistka na tantru a lidskou sexualitu, vysvětlí, jak nás vlastní tělo brzdí prožívat sexuální požitky:
Na seznamku jsme jít nechtěla, já toužila po lásce na první nebo druhý pohled, kdy se mi sevře žaludek, do hlavy se nahrne krev a já budu vědět, že to je on. Snila jsem, jak ho potkám v… kině, v restauraci, na cvičení, na zastávce autobusu, na dovolené, kam jsem vyrazila s kamarádkou… Na oslavě narozenin. Ve své fantazii jsem absolvovala dvě, tři zajímavá rande denně, v realitě dvakrát do roka a nějak z toho vždycky po pár týdnech sešlo. V čem byl háček? Neseděla jsem doma, byla jsem pořád hezká. Jenže jsem se prostě pořád pohybovala v prostředí známých lidí, kam v podstatě nezabrousil nikdo nový. A když už, tak jsem asi byla příliš náročná.
Pak jednou přijel z Prahy na návštěvu Tomáš. Ne, to nebyl pan pravý. Ale otevřel mi konečně oči. Tomáš byl odjakživa hezký kluk, dneska už vlastně chlap. Vlastně to samé co já jen s chromozomem Y. Prostě pohledný, vtipný, bez závazku, s dobrou prací, takže bylo jasné, že se s ním holka bude mít dobře. Vždycky jsem si myslela, že to muži mají jednodušší, že to oni si vybírají partnerky, zatímco ženy čekají, až je muž osloví, maximálně se můžou snažit hezky oblékat a líčit, aby prostě chlapy přitahovaly. Tomáš mě vyvedl z omylu. Podle mé logiky by měl mít na každém prstu jednu krásnou babu, ve skutečnosti ráno makal do práce, večer na pivo s kamarády, do posilky, dost často domů k telce. V pětadvaceti se rozešli s přítelkyní a on zůstal sám. Lovit mohl chodit tak maximálně do baru nebo se možná motat kolem vysokoškolských kolejí.
Takže tenhle atraktivní alfasamec, na kterého holky měly stát frontu, začal randit přes seznamku. Zpočátku se cítil trapně, holky mu nevěřily, že to myslí vážně, taky si myslely, že zrovna on nemá seznamku zapotřebí. Párkrát se spálil. Ale pak to vyšlo. Potkal Terezu a jsou spolu druhým rokem. „Aneto neblbni, koho myslíš, že tady potkáš. Jo, na seznamce jsou i divní týpci, ale většina jich prostě jen nemůže v normálním životě potkat partnera,“ řekl mi Tomáš, když jsme seděli na schodech před místní restaurací a upíjeli červené. „Zkus to!“ Hned druhý den mi poslal do mailů pár adres a tipů. Donutil mě vytvořit si na internetových seznamkách profil a poradil, co do něj dát a co raději ne. Fakt jsme se u toho bavili, jen jednu informaci jsme spolu neřešili: Že jsem to ještě nikdy nedělala. Ještě že na to není v profilech kolonka!
A teď ta dobrá zpráva. Už tři týdny chodím s Markem. Nebyl to hned první kandidát, chvíli to trvalo, ale teď to vypadá, že mezi námi všechno funguje. Jenomže já jsem čím dál víc nervóznější! V tomhle věku by po třech týdnech randění bylo normální skončit spolu v posteli. Ani jeden nejsme věřící, tak co. Jenže já mám strach. Strach, že až to zjistí, bude si myslet, že je se mnou něco divně a uteče. Strach, že to nebudu umět. Že budu naprosté nemehlo. Vůbec netuším, co dělá mužům dobře, natož abych věděla, co bude dělat dobře mně. Strach, že mě to bude bolet. Strach, že sexuální touha ve mně někde hluboko zamrzla a mě to vůbec nebude bavit.
Přitom mě pěkně štve, že bych se za to měla stydět. Tak jsem prostě doteď nikoho nepotkala. Tak je mi o trochu víc. No a co.
Dneska večer jsme byli na večeři a plánovali, že bychom o víkendu mohli vyrazit do Českého ráje na víkend. Tedy Marek to navrhl, já nadšeně přikývla a pak se zarazila, protože mi došlo, co to znamená. Tak mi držte palce. Za týden vyrážíme. A pokud vás napadá, jak mu to říct, pište. Fakt budu ráda.