Před nějakým časem jsem začala dostávat anonymní maily a smsky. Zpočátku jsem je chtěla ignorovat, byly spíše komické, ale pak pisatel přitvrdil. V době, kdy jsem zvažovala, že se obrátím na policii, jsem udělala šokující objev. Psal je můj vlastní muž!
1. Z počátku jsem anonymům nevěnovala pozornost
Nepamatuji si už na den přesně, kdy přišel ten první. Zpočátku jsem je totiž považovala za omyl a pak za velmi špatný vtip, takže jsem je bez reakce nekompromisně mazala. Vím, že to bylo loni na jaře a že v tom prvním stálo něco jako „Vím o tobě všechno. I to, co o sobě nevíš ty sama“.
Mailová adresa byla pro mě zcela neznámá. Nejdřív jsem se zarazila a pak mávala rukou, že je to nějaký spam nebo jiný nesmysl, a mail bez skrupulí smazala. Je pravda, že jsem vždycky měla tendenci nástrahy internetu podceňovat.
Za pár dnů mi přišel další vzkaz podobného ražení, se kterým jsem naložila stejně. Do třetice dorazil text, který už mě ale přiměl zpozornět. Pisatel v něm zmínil detail z mé práce, z nějž bylo patrné, že ví, kde pracuju.
Napadlo mě, že to asi bude nejapný pokus o vtip některého z kolegů v práci. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem odepsala něco ve smyslu, že je dotyčný ubožák, který asi nemá nic jiného na práci než otravovat jiné lidi.
Pár dnů se nic nedělo a pak najednou přišlo několik anonymů hned po sobě – navíc z různých mailových adres. Asi abych se nenudila. „Tak ty si myslíš, že se mnou můžeš jen tak zamést, že ti projde? Ty káčo jedna namyšlená, abys o ten svůj nosánek brzo nepřišla,“ psalo se v jednom.
„Máš nahnáno, co? Úplně vidím, jak máš staženou pr… strachy. Nevíš, kdo jsem, nemáš nic pod kontrolou, to tě děsí,“ stálo v dalším. A já se pomalu smát přestala. Do té doby jsem o neznámém pisateli nikomu nic neřekla, ale tehdy jsem se poprvé svěřila manželovi.
Jak se vyvíjel Anetin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
2. Anonym psal stále větší oplzlosti
Vyslechl mě pozorně a pak řekl: „No, kloním se k tomu, že to bude opravdu nějaký blbec od vás z práce, který se tím baví, třeba je vás víc, které takhle obtěžuje. Ale těžko s tímhle něco uděláš. Nicméně kdyby se to nějak zhoršovalo, půjdeme s tím na policii, co kdyby to byl nějaký blázen.“
Tvářil se u toho ohromně starostlivě a pak mě konejšivě objal a já si říkala, jakého to mám hodného a rozvážného muže. Obzvlášť, když se mě pak den co den ptal, jestli nepřišel nějaký další anonym a ať se mu určitě neváhám svěřit, že to spolu nějak vyřešíme.
Místo toho ale bylo nějaký čas ticho, až jsem si začala myslet, že to neznámého otravu přestalo bavit. Skoro už jsem na všechno zapomněla. Jenže pak začaly chodit další maily, které už byly přímo nechutné a perverzní.
Pisatel se v nich nevybíravě vrtal v mém vzhledu a v různých intimních věcech, jako je menstruace nebo vykonávání potřeby. Bylo mi na zvracení..
Neměla jsem sílu se o tom bavit ani s mužem, natolik ponížená jsem se cítila. A Karel se přitom pořád starostlivě vyptával, jestli už dal ten anonym pokoj. Zamumlala jsem něco, že se občas ozve, ale víc jsem to s ním nerozebírala.
3. Manžel tvrdil, že jít na policii je zbytečné
Pak začaly chodit i smsky. Vždy z internetové brány, bez čísla odesilatele, a ještě mnohem nevybíravější. „Sice jsi úplně příšerná, ale i tak bych si to s tebou rozdal. Ukázal bych ti, kde je tvoje místo,“ byla ta nejmírnější z nich.
V tu dobu už jsem začala mít trochu strach. Ale ten opravdový přišel ve chvíli, kdy anonym začal psát do mailů a smsek detaily z mého života, o kterých mohl vědět, jen pokud mě opravdu osobně znal. A navíc mě zřejmě sledoval, protože mi například napsal, co jsem měla některý den na sobě nebo že jsem byla v kavárně s kamarádkou.
„Jestlipak ví tvůj manžel, kde se couráš, místo abys byla doma?“ napsal mi třeba. Už jsem toho měla dost a rozhodla se, že půjdu na policii. Jenže manžel, který mě v tom zpočátku podporoval, najednou otočil. „Podle mě je to zbytečné. Když podáš trestní oznámení na neznámého pachatele, tak s tím nic dělat nebudou. Navíc ti ten šmejd ani nevyhrožuje, takže to nenaplňuje žádný trestný čin. Není to vydírání ani stalking. Jen budeš mít stres s jednání s policajty, kteří se ti nakonec vysmějí,“ tvrdil.
S tím jsem celkem souhlasila, ale namítla jsem, že něco dělat musíme. Manžel tvrdil, ať se zamyslím, kdo z mého okolí ví, kde se pohybuju, a jestli jsem někomu nezavdala příčinu se takhle chovat. „Třeba jsi odmítla někoho v práci a on se ti teď mstí,“ napadlo ho. A já jak blbec opravdu přemýšlela a lámala si hlavu, jestli jsem někoho nechtěně něčím neurazila.
4. Uklízela jsem a objevila papír se seznamem adres
Asi týden na to jsem doma uklízela. V manželových věcech se normálně vůbec nevrtám, je to starý bordelář a jeho pracovní stůl s počítačem obcházím obloukem. Chtěla jsem jen otřít prach na pracovní desce. Všimla jsem si, že ze zásuvky vykukuje kus skřípnutého papíru, a automaticky jsem ji otevřela, abych ho zasunula.
V podstatě jsem se na něj ani nepodívala, ale najednou mě něco zarazilo. Četla jsem a nevěřila svým očím. Na papíru byl napsaný seznam všech emailových adres, ze kterých mi chodily anonymy, a vedle každé různé kombinace slov a čísel, což byla zřejmě hesla. Podlomily se mi nohy, tomu jsem prostě nemohla uvěřit. Kdyby tam byl jen ten seznam, ještě bych si možná mohla říct, že se mi manžel nějak dostal do počítače a opsal si je, aby mohl rozjet vlastní pátrání. Ale ta hesla? Kde by k nim přišel?!
Zbytek doby, než přišel domů, nestál za nic. Když mě pak uviděl, jak sedím v obýváku s naprosto nečitelným výrazem, vypadal, že je mu všechno jasné. Mlčky jsem mu ukázala ten papír. Chvíli se snažil zapírat, tvrdil, že mi chtěl pomoct a že má kamaráda ajťáka, který mu měl zjistit původ těch adres. Ale hesla ho usvědčila.
Ječela jsem na něj strašné věci. A on se tomu smál! Prý že to udělal ze srandy, chtěl zjistit, jak budu reagovat. „Byla to přece legrace,“ tvrdil. Vybavila jsem si ty oplzlosti, které mi chodily, a před očima měla temno. Z milovaného muže se stal úchyl, kterého jsem začala nenávidět. Nemohla jsem to prostě pochopit, tohle by přece nikdo normální neudělal, ani v legraci. Nepsal by něco tak odporného!
A jak to dopadlo? Máme před rozvodem. Byla jsem nekompromisní, ačkoli můj muž, když viděl, co spáchal, byl ochotný se přede mnou plazit po kolenou a slibovat hory doly, jen abych mu odpustila. Dokonce chtěl chodit k psychologovi a se mnou na párovou terapii, prý to překonáme. Ale já nechtěla. Jak bych mohla být s někým takovým, jako je on? Ani za nic. Naštěstí ještě nemáme děti, jinak by asi bylo rozhodování horší. Rozvodové stání nás čeká v únoru. Nemůžu se dočkat, až bude po všem a já už s ním nebudu mít nic společného.
Aneta, 33 let