Aneta zjistila poměrně brzy, že po dětech netouží, přesto si myslela, že je jednou mít bude. Když ale dospěla k rozhodnutí, že se tak nestane, okolí na ni koukalo skrz prsty. Stigma si nese dodnes…
Bylo mi pětadvacet, když jsem zjistila, že mě děti vůbec neberou. Měla jsem přítele a on se z nich mohl zbláznit. V tom dobrém slova smyslu. Dlouho jsem se trápila tím, že to mám ale jinak. Zvlášť v tomhle věku kolem mě začaly kamarádky jedna za druhou děti mít. Najednou jsem si připadala vyloučená z kolektivu. Bavily se výhradně o tématech, která s dětmi souvisejí. Logicky.
Jenže já jaksi neměla čím přispět k diskusi. A tak jsem se časem s nimi přestávala stýkat. A s Markem jsme se rozešli. Myslela jsem ale, že jen nemám správného chlapa, správné nastavení a že to možná přijde později.
Ale ani s dalším partnerem se to nezměnilo. Žádné mateřské pudy ani biologické hodiny se neobjevily. Bylo mi to líto, protože děti mě bavily, ale touha je mít ve mně prostě nebyla a ani není.
Dnes je mi pětačtyřicet a nestěžuji si. Mám ráda svůj život takový, jaký je, bez dětí. Často slýchám, zda mi to nevadí a co vlastně dělám, když se nestarám o děti. Odpovídám: Nevadí mi to, kdyby ano, jsou přece možnosti, jak to změnit. Jenže já nechci.
Ano, je smutné, že mi nikdo neříká maminko, ale tím, že jsem to nezažila na vlastní kůži, tak nevím, o co přicházím. Znám to jen teoreticky. A co dělám? Cvičím jógu, chodím na astrologický kurz, učím se vařit, cestuju a mám skvělou práci.
Co mě ale trápí mnohem víc, je to stigma, které si nesu. Nemít děti se prostě u žen moc netoleruje. Kdybych řekla, že jsem nemocná nebo je mít nemohu, tak by to bylo jiné. Ale když nahlas řeknu, že je nechci, ty pohledy bych nikomu nepřála.
Moje máma se se mnou kvůli tomu dokonce dlouho nebavila. Neuměla to pochopit. Ale přece každý máme právo na svůj život, nebo ne? Stejně jako si někdo pořídí pět dětí, může jiný nemít žádné. Kdo říká, co je správné a co špatné?
Potkala jsem mnoho žen, které mají potomky jen z povinnosti. Přesně to jsem nechtěla. Jen kvůli okolí, společenským pravidlům a kvůli tomu, že „děti má přece každý“, zplodím potomka?
Nesmysl! Než se mu nevěnovat, kašlat na něj, vyčítat mu, že „mi zničil život“, tak to ho raději mít nebudu. A už jsem se smířila s tím, jak to je. Umím žít život i bez dětí. Tak mě prosím za to nesuďte, jako nesoudím já vás. Každý máme právo na svůj vlastní život. Bez předsudků.