Anežka netušila, že má její manžel problémy s alkoholem, ještě dva roky po svatbě to dokázal před ní skrývat. I když pak pochopila, že je alkoholik, nepřestala ho milovat a stále tak trochu doufá, že se situace změní. Když ne kvůli ní, tak aspoň kvůli dceři…
Je neskutečně těžké opustit někoho, koho milujete, i když vás trápí a ubližuje vám. U mě to trvá už pěkných pár let a ještě jsem to nedokázala.
Ze začátku jsem vůbec netušila, že jsem si vzala alkoholika. První dva roky po svatbě byly krásné, užívali jsme si líbánky a plánovali miminko. Dodnes nevím, jak se mu podařilo svůj problém přede mnou tak dlouho tajit, láska je asi opravdu slepá.
Laura Poláková
20. listopadu 2018
Ale pak jsem si postupně začala uvědomovat, že něco nehraje. Někdy se choval divně, byl podrážděný a roztržitý, jindy zase podezřele apatický, často nedodržel, co slíbil, a stávalo se, že přišel domů až k ránu a přespával na gauči. Nejspíš proto, abych z něj necítila alkohol.
Když jsem už poněkolikáté našla v popelnici vyhozené lahve od kořalky, vběhla jsem za ním do obýváku a udeřila na něj: „Ani trochu se nestydíš? Vždyť já to z tebe cítím každý den. Myslíš, že jsem úplně blbá? Zvedá se mi z tebe žaludek.“
Laura Poláková
25. listopadu 2018
Jen mě pozoroval a nereagoval. Odešla jsem do kuchyně a slyšela za sebou jeho rychlé kroky. Přiběhl za mnou, padl na kolena, objal mi zezadu nohy a přitiskl se ke mně. Pořád opakoval: „Lásko, prosím tě, odpusť mi. Já se změním, už to bylo naposledy.“
Podobných situací jsem s ním postupně zažila tolik, že jsem je přestala počítat. Už vím, že se nikdy nezmění. Křičela jsem na něj, že odmítám žít s alkoholikem, a on se bránil tím, že přece není žádný alkoholik, když nepije v práci. Jeho obhajování bylo trapné. Nechápu, proč jsem se jeho řečmi a přesvědčováním dříve nechávala ovlivnit.
Laura Poláková
18. listopadu 2018
Myslel si, že když pije tajně a udrží se na nohou, nemá žádný problém. Několik let jsem stále dokola poslouchala stejné výmluvy, lži a nesmyslné sliby. Vždycky jsem mu nakonec odpustila, protože ho miluji. Ale pokaždé, když se vrátil z práce domů a hned mezi dveřmi mě přivítal alkoholový opar nebo jsem ho našla oblečeného spát na nerozestlané posteli a hlasitě chrápat, láska se vytratila a změnila se v obrovskou nenávist.
Do toho všeho jsem otěhotněla. Brala jsem to jako znamení, jako naši druhou šanci. Ano, byla jsem naivní, když jsem doufala, že ho dítě změní… Jako bych o alkoholicích nečetla mraky příběhů. Na pár týdnů si skutečně dal od alkoholu pauzu, když se dcera narodila, ale dlouho mu to nevydrželo. Pak se do toho opřel znovu a s ještě větší vervou. Že dcera roste a roky letí, ho zajímalo jen v občasných světlých okamžicích.
Laura Poláková
13. listopadu 2018
Během posledních měsíců se stejný scénář opakoval několikrát. Naše poslední hádka vyvrcholila tím, že přede mnou klečel, držel mě za ruce a s pláčem mě přesvědčoval: „Dej mi ještě poslední šanci, opravdu poslední, prosím. Jestli se to stane ještě jednou, tak mě vyhoď. Nebo odejdu sám.“
Bylo mi hrozně, nejradši bych s ním vyrazila dveře, jenže když zůstanu bez muže, neutáhnu hypotéku a péči o dítě a budu se muset vystěhovat. Vydělává totiž mnohem víc než já a většinu účtů platíme z jeho výplaty. Lekla jsem se, že na všechno zůstanu sama – a zase mu odpustila.
Laura Poláková
6. listopadu 2018
Růžové brýle mi dávno spadly z očí, vím, že je to bezvýchodná situace a motám se v začarovaném kruhu. Chvíle, kdy ho miluji, se střídají s těmi, kdy ho k smrti nenávidím a přála bych mu to nejhorší.
Nevím, na co vlastně čekám. Na první facku? Na okamžik, kdy ublíží naší dceři? Na to, že s tím ze dne na den přestane? Nejspíš jsem prostě zbabělec a nedokážu být sama, nevím… Kdo to nezažil, asi mě nikdy nepochopí.