Anežka si myslela, že svatba jejímu přechozenému vztahu pomůže a vše se změní. Před obřadem jí ale došlo, že tak žít nechce. Jak nakonec celou situaci vyřešila?
S Jardou jsme se znali už od školy. Byl můj první v každém ohledu. Chodili jsme spolu od patnácti, společně jsme rostli, dospívali. Když jsme slavili desetileté výročí, najednou jsem si uvědomila, že mi něco chybí. Prostě to byla otrava. Jeden den jako druhý, žádné vzruchy.
Postěžovala jsem si kamarádce a ta přišla s teorií, že po tolika letech automaticky nastává krize a že bychom měli vztah posunout někam dál, jinak se rozejdeme. Ideálně bychom prý měli udělat svatbu nebo si založit rodinu.
Laura Poláková
16. června 2020
Dumala jsem nad tím ještě po jejím odchodu a řekla jsem si: „Prima, tak se s Jardou vezmeme.“ Koneckonců on o tom přece občas mluvil, tak proč mu neudělat radost… Vůbec mě nenapadlo, že když se nudím už před svatbou, žádný obřad na tom nic nezmění.
Jarda nadšeně souhlasil, když jsem mu svatbu navrhla. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že by to měl být on, kdo s tím přijde. Prostě jsem to mezi řečí navrhla a Jarda nezaváhal ani vteřinu, snad abych si to nerozmyslela.
Laura Poláková
7. června 2020
Druhý den mi ale přinesl krásný zásnubní prsten a těšil se jako malý kluk. Moje pocity byly o poznání vlažnější, ale zapojila jsem se do role „šťastné nevěsty“ a předstírala nadšení a těšení se na „nejkrásnější den v životě“. I když trochu falšované.
Dva měsíce uplynuly a my měli ráno stvrdit svůj svazek před lidmi. Jenže ve mně začaly hlodat pochybnosti. Najednou jsem propadala panice. „Vždyť mě už nic jiného nepotká, nic nezažiju…“ honilo se mi hlavou.
Laura Poláková
4. června 2020
Jarda nebyl moc do světa, věděla jsem, že s ním bude sice klid a pohoda, ale taky trochu nuda. Adrenalin mi stoupal do hlavy a panika sílila. Nakonec na mě intuice zařvala: „Neber si ho!“ A já ji poslechla.
Když jsme se sešli před radnicí, vzala jsem Jardu stranou, všechno mu vysvětlila, sebrala se a odešla. Co on? Tvářil se jako hromádka neštěstí, bylo to strašné, dodnes ho vidím, jak tam bezmocně stojí.
Laura Poláková
2. června 2020
Pro jeho rodinu jsem od té doby ta nejhorší. Ale já prostě věděla, že bych nebyla šťastná. Pravda, mohla jsem si to uvědomit o něco dříve a nevystavit ho tomu ponížení, jenže já si skoro do poslední chvíle myslela, že to nějak půjde.
Dnes jsem si ale jistá, že by to tak nakonec nebylo a že bych odešla stejně, jen později, a všechno by bylo ještě horší. Utvrzuji se o tom jen díky svému manželovi, u kterého jsem si byla jistá okamžitě a dodnes nelituji. Jen Jardovi rodiče, kteří žijí ve stejném městě, mě i po téměř dvaceti letech propichují nevraživými pohledy.