ANNA (41): Vlastní dítě vychovávám tvrději než partnerovo. Jak to změnit?

29. 12. 2020
ANNA (41): Vlastní dítě vychovávám tvrději než partnerovo. Jak to změnit?
Chovat se ke všem svým dětem úplně stejně je někdy těžké i v „klasické“ rodině. A co teprve, když máte jedno dítě vlastní a druhé vyvdáte. Čtenářka Anna se nám svěřila, že dennodenně s tímto problémem bojuje. Ale možná jinak, než byste čekali.

Syna Vojtu mám s bývalým manželem. Rozvedli jsme se, když byly Vojtovi tři roky. Byla jsem pak nějaký čas sama a syna se snažila vychovávat, jak nejlíp jsem uměla. Vedla jsem ho hodně k samostatnosti, už kvůli sobě, abychom všechno co nejlíp zvládali.

Když bylo Vojtovi sedm let, seznámila jsem se díky práci se svým nynějším mužem Martinem. Martin byl čerstvě rozvedený a měl ve výhradní péči syna Lukáše, který je o rok starší než můj Vojta.

Sblížil nás hodně právě osud rodičů, kteří zůstali s dítětem sami. Martinova manželka měla psychické problémy a syna se prakticky zřekla. Oba tím byli dost zasažení a dost dlouho trvalo, než jsme tohle překonali. Dva roky jsme se spolu sice intenzivně scházeli, po pár měsících seznámili i kluky, ale pořád jsme se nedokázali odhodlat udělat nějaký větší krok jako společné bydlení.

Nechtěla jsem na Martina v ničem tlačit – a on se do ničeho nehrnul. Hlavně jsem si ale nebyla jistá, jak to vezme Lukáš. Vojta byl v pohodě, Martina si oblíbil, viděl v něm tátu, který o něj ztratil zájem. Ale u Lukáše jsem si nebyla jistá.

Nakonec se ovšem Martin rozhoupal a všichni jsme začali žít společně, krátce poté jsme se i vzali. A tehdy to začalo. Dokud jsme u Martina s Lukášem jen bydleli, fungovali jsme jako takové dvě samostatné jednotky. Sice jsme dělali všechno společně – stolování, mytí, úkoly do školy, výlet, ale v podstatě každý zodpovídal za své dítě a do výchovy druhého nezasahoval.

Po svatbě jsem ale usoudila, že teď už to musí být jinak. Musíme se naučit být jedna rodina, což znamená i rovnocennou péči a pozornost zaměřenou na obě děti stejně. Jenže zatímco Martinovi tohle nedělá vůbec problém, já s tím bojuji dodnes, i po dvou letech od svatby.

Možná by každý čekal, že budu upřednostňovat vlastní dítě, že ho mám prostě radši, vždyť je moje a mám ho od miminka. Ale ono je to paradoxně naopak. Ne že bych měla Lukáše raději, to ne. Ale mám na něj zkrátka mnohem menší nároky, dalo by se říct, že ho snad i rozmazluju.

Důvod? Ze strachu, aby se Lukáš necítil jako „ten nevlastní“, obzvlášť s ohledem na osud jeho maminky, jsem přešla do druhého extrému. Je to dáno i tím, jak jsou kluci odmala nastavení. Vojta byl vychováván docela spartánsky, jak jsem na něj byla sama, moc jsem mu to neusnadňovala. Naopak Lukáš měl výchovu dost volnou, měli tam dlouho jiné starosti a Martin obecně si na nějaká pravidla a důslednost moc nepotrpí.

Když jsem viděla, na co je Lukáš zvyklý, bála jsem se na něj víc tlačit nebo mu dávat nějaké příkazy. Zpočátku proto, aby mě hlavně měl rád, později už mi přišlo prostě hloupé zavádět novoty. A teď se mi to vrací jako bumerang. Je mi líto Vojty, který je zvyklý doma pomáhat, spoustu věcí zvládá samostatně – a Lukáš potřebuje pomoct s tolika věcmi, ačkoli je o rok starší.

Když třeba o víkendu dojíme oběd, Vojta mi automaticky pomůže naskládat nádobí do myčky, Lukáše to ani nenapadne, i když sedí u stolu a kouká na to.

Promluvila jsem si o tom s Martinem, ale ten mi řekl jediné – že on s Vojtou vychází bez problémů, protože jsem ho dobře vychovala. A že mi ve výchově Lukáše dává zcela volnou ruku, ať s ním jednám, jak uznám za vhodné, i kdyby to mělo být přísně a třeba za cenu nějakého konfliktu.

V podstatě tím na mě přehodil zodpovědnost za všechno. Nechci říct, že ho vychoval špatně, ale připadá mi prostě hloupé předělávat jeho syna k obrazu svému. Jako bych tím ukazovala na jeho chyby, potažmo chyby Martinovy výchovy, a chtěla ho měnit. Spíš si myslím, že by ho měl Martin směřovat sám.

Je mi rovněž hloupé dávat Lukášovi Vojtu za vzor, aby na něj nezačal žárlit. Místo toho tak žárlí Vojta, který dobře vnímá, jaké má bratr proti němu úlevy. Zatím je ještě hodný, ale nevím, co bude, až přijde puberta. Do té doby je musím oba srovnat na stejnou úroveň, co se povinností a vůbec všeho týče, ale stále nevím jak.

Vím, že to dělám špatně, měla bych se k oběma klukům chovat úplně stejně. Ale prostě mi to nejde a manžel mi v tomhle vůbec nepomáhá.

Témata článku:   

Komentáře

Přečtěte si také

Horoskopy

Vaše duše je křehká, nicméně i dobrodružná. Tam, kde jiní nemohou, nabíráte nový dech. Kolegům v práci jdete příkladem a nadřízenému jste se již dávno zavděčili. Jen si dávejte pozor na…