ANNA (45): Zjistili jsme, že manžel není otcem našeho dítěte. Co dál?

Tak za sebe bych byla ochotná věřit tomu, že ta paní celých 13 let upřímně doufala, že dcera je manželova, ne toho náhodného milence. Že neměla ani odvahu, ani možnosti, jak to zjišťovat a že si nepřála nic jiného, než aby se při těch vyšetřeních ukázalo, že manžel je skutečně otcem. Ona nešla a nenechala "si udělat dítě" cíleně od jiného muže než od manžela ( a to by skutečně byl podraz a zrada, jak píše Sklípkan, kdyby si záměrně vyhledala jiného otce pro dítě ), jí se to stalo omylem, nechtěně a nepochybuji, že by si nechala nohu uříznout, kdyby to věci napravilo. Jenže to nejde. Nemohla za těch 13 let nikdy udělat nic, co by to změnilo, a nemůže to udělat ani teď. Ona ví, že na to doplatí, ale chce nějak chránit tu dceru, nebo spíš obě dcery. Co si budeme povídat, rozvod rodičů vždycky děti poznamená, i když proběhne bez velkých dramat a relativně v klidu. Tady, aspoň dle článku, dosud žádné důvody k rozvodu nebyly, a podle mého osobního názoru je rozvod vždycky až to poslední řešení, když nic jiného nezbývá a všechny možnosti již byly vyčerpány. Bylo by škoda se aspoň nepokusit a hned ničit... Ono odejít je snadné, to dokáže každej. Zůstat i za méně ideálních okolností je těžší. Ovšemže ta paní kdysi udělala chybu, ale jsme jenom lidi a chyby děláme všichni jak na běžícím pásu. Samozřejmě že manžel může trvat na rozvodu, to mu nikdo neupírá, jen by bylo dobré si uvědomit, že tím nic ani nezíská, ani nevyřeší, a že nejvíc to odnesou ty dcery, které za nic nemohou.