ANNA (52): Nemohla jsem se vyrovnat s tragickou smrtí psa. Pomohl mi manžel

6. 4. 2021
ANNA (52): Nemohla jsem se vyrovnat s tragickou smrtí psa. Pomohl mi manžel
Manžel Anny často odjížděl za prací do zahraničí a ona byla s dětmi sama doma. Jakmile děti odešly z domu, pocítila Anna velkou samotu. Dostala pejska Denyho a našla v něm skvělého parťáka. Jednoho dne však o Denyho tragicky přišla. Vyrovnat se se smrtí jejího psa pro ni bylo velmi těžké.

Manžel pracoval v zahraničí

Můj příběh začíná v mých dvaceti letech, kdy jsem se vdala za bývalého spolužáka Vojtěcha a založili jsme rodinu. Na rodičovské dovolené jsem byla celkem šest let. Dcery přicházely jedna za druhou a stejně tak rychle i dospěly. Vojtěch si v mládí založil elektrikářskou živnost. Měl velmi dobré kontakty a často spolupracoval s armádou. Jezdil do nejrůznějších zemí a tam pomáhal vojákům se vším, kolem čeho byla elektřina.

Já jsem tak mnohokrát bývala s dcerami sama doma. Tak nějak jsem si na to za celý život zvykla a naučila jsem se s tím žít. Vojtu to bavilo, rád cestoval a byl spokojený. Jeho výdělek byl vždy nadstandardní, takže nás každý rok mohl vzít k moři, na což byl náležitě hrdý.

Syndrom opuštěného hnízda

Rodinný život mi mezi prsty rychle utekl. Brzy se všechny moje dcery odstěhovaly a založily si vlastní rodinu. Jedna se přestěhovala do 200 km vzdáleného města a další dvě dcery byly od nás v dojezdové vzdálenosti třiceti minut.

Manžel se své práci věnoval i v pokročilém věku. Jeho práce mu byla koníčkem, tak jsem mu jej nechtěla brát. Když byl vždy pracovně mimo, bylo mi doma hodně smutno. Každý týden ke mně jezdily dcery na návštěvu, ale i přesto jsem doma dokázala vnímat pouze čtyři zdi v každém pokoji a jinak nic.

Zachránil mě pes

Nejstarší dceru napadlo koupit mi k narozeninám štěňátko. Bylo to štěně zlatého retrívra. Dali jsme mu jméno Deny. Hned jak jsem viděla jeho zlatavý kožíšek a upřímné oči, tak jsem se do něj zamilovala. Deny byl se mnou brzy kamarád. Věděla jsem, že on bude můj nejlepší přítel a společník do mých dnů plných samoty. Manželovi jsem ještě ten den volala do Afghánistánu, kde právě pracoval, abych se mu pochlubila. Deny se mu také velmi líbil a schválil mi jej.

Od té doby jsem s Denym trávila veškerý svůj volný čas. Se zahradou za domem byl velmi spokojený, ale užíval si také dlouhé procházky po městě nebo v lese. Byl to můj nejlepší přítel, další moje dítě. Často jsme se spolu fotili a posílali fotky dcerám nebo manželovi. Venku na zahradě měl svou boudu, ale měl pelíšek také uvnitř domu. Když manžel nebyl doma, spával se mnou Deny i v posteli. Denymu se povedlo vyplnit mé dny samoty radostí a klidem.

Pes mi utekl

Jednou jsme šli na obvyklou ranní procházku po městě. Ten den byl velký provoz a můj rychlý a svérázný Deny byl jak utržený ze řetězu. Chvíli jsem se zamyslela a Deny se mi vysmekl s vodítkem z ruky. Uslyšela jsem kvílení brzd a najednou jsem Denyho viděla ležet pod koly auta. Řidičovi se nic nestalo, ale můj Deny byl na místě mrtvý.

Ztráta Denyho mě velmi zasáhla. Dávala jsem si vinu sama sobě, že jsem jej neudržela a nechala jsem ho vběhnout pod to auto. Byla to ale taková vteřinka a jeho silný tah mé slabé ruce neudržely. Asi tři dny jsem doma probrečela a až pak jsem měla dost odvahy zavolat vše dcerám a manželovi.

Deprese po smrti psa

Jedna z dcer za mnou dorazila ještě ten den a pomohla mi z domu odklidit vše, co mi Denyho připomínalo. Říkala, že to tak bude lepší, že mi to pomůže vyrovnat se se smrtí mého psa. Za své slzy jsem se nestyděla. Deny byl pro mě člen rodiny. Prohlížela jsem si Denyho fotografie a vnitřně jsem se s ním snažila rozloučit. Další den byla sobota a přijely všechny moje dcery i s rodinami. Domluvili jsme se, že se s Denym společně rozloučíme. Byla to pro mě jedna z cest, jak se se smrtí mého psa vyrovnat. Na zahradě jsme zasadili malou jabloň a dali k ní cedulku s Denyho fotkou.

Manžel se měl za týden vrátit domů. Moc jsem se na něj už těšila. Mnohokrát za den jsem na Denyho myslela a stále se mi při vzpomínkách hrnuly slzy do očí. Celý týden mi strašně pomalu utíkal. Konečně jsem manžela viděla mezi dveřmi a nevěřili byste, co držel v rukách. Bylo to malé štěňátko retrívra. Přesně stejné jako byl můj Deny.

Štěňátko mi pomohlo

Byla jsem v šoku a nechtěla jsem nového pejska přijmout. Přece to nebude jenom nějaká záplata mého Denyho. Když si za mnou ale pejsek večer vlezl pod deku, vzala jsem jej na milost a pochopila, že právě on mi pomůže překonat smutek po Denym. Stejně, jako když mi Deny pomohl překonat můj smutek ze samoty.

Pejskovi jsem dala jméno César, protože Deny byl pro mě výjimečný. César a manžel mi tak pomohli překonat můj smutek a vyrovnat se smrtí mého psa Denyho. Nikdy na něj nezapomenu, ale teď tu mám Césara a to je můj nový parťák do nepohody.

Není asi žádný univerzální návod na to, jak se se smrtí psa smířit. Já ale vím, že je dobré nevyhýbat se slzám a smutku. A pokud přijde nový pejsek, není to záplata toho starého. Je to nový kamarád, který by měl dostat šanci.   

TIP NA VIDEO: Jak se zbavit deprese a co to vlastně je?

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Rozvíjíte své schopnosti a toužíte po lepším pracovním ohodnocení. Milí Střelci, aspoň o víkendu se profesním debatám vyhněte. Stejně vás nikam neposunou. Stačí, že se chlubí výmysly…