A to jsou tady ještě malotřídky :-D
Nějak se neorientuji kde kdo použil slovo spolužák v souvislosti s člověkem, který je mladší nebo starší? Bývalý spolužák a současný manžel Anny s ní asi chodil na základku do stejné třídy, ne? Ale jinak....někdo bere lidí ze stejného ročníku, i když z jiné třídy, A,B,C.... také jako spolužáky. Oni se třeba spojovali. Jako my...na základce i na střední. Na tělocvik, na jazyk, na volitelné předměty, na brigády i na výlety. Někde se i srazy dělají společně. Máme to tak na střední. Takže pak člověk ty lidi tímto způsobem jako spolužáky bere. A to máme spolužáky že základky, ze střední, z nástavby...já mám v tom navíc docela správný guláš, neboť někteří spolužáci byli se mnou jak na základní, tak na střední. Někteří ze střední i na nástavbě. A někteří ze základky na nástavbě taky. Základky mám díky stěhování dvě. Takže mám spolužáků hodně. A někteří jsou navíc tuplovaní. Když jsem je potkala po x letech znova. Krom toho jsem na srazu první základky zjistila, že některé spolužáky vůbec neznám. Aby jo. Oni do té třídy přišli až po mém odstěhování. Otázka je, zda je mám tudíž jako spolužáky vůbec brát. Svět je svým způsobem blázinec.
@SandraN: Možná je to věkem. Já už si moc nepamatuji spolužáky ze třídy, se kterými jsem se přímo nekamarádila, ale pamatuji si hodně "spolužáků" ze školy z jiných tříd, se kterými jsme se kamarádili a lítali po venku, ty, kteří bydleli někde blízko. A ty, s kterými jsem chodila třeba do hudebky, nebo dělala nějaký sport. Taky je to asi tím, že jsem se stěhovala do Olomouce ve 3. třídě, v níž jsme měli na 4 třídy v každém ročníku jenom 2 učebny, takže školu na dvě směny. Za dva roky postavili vedle druhou školu, odpolední vyučování skončilo, ale všelijak nás rozhodili. A totéž se nám stalo na gymplu, kde byla dívčí a chlapecká třída. Jenomže poté, co si na konci druhého ročníku, před konferencí, kluci udělali mejdan s táborákem, na kterém spálili ukradenou třídní knihu, tak nás proházeli.
Tady se celkem zajímavě ukazuje, jak lidi rozdílně chápou text. Mě by třeba nikdy nenapadlo, že spolužák je někdo jiný, než ti, co se mnou chodili do stejné třídy. Přece za 9 let základní školy do stejné školy chodily stovky dětí, a valnou většinu z nich jsem vůbec neznala. To nejsou spolužáci. Stejně tak na střední škole, opět stovky studentů. Spolužáci jsou ti, co seděli v jedné třídě, na písanky si psali všichni 1.A, a ti z 1.B, to už spolužáci nebyli. Tedy spolužák může být věkově tak plus mínus rok, ale ne třeba o 5 let starší. No a podobně je to s tím elektrikářem. Měl živnost, tedy nebyl v pozici zaměstnance a pro armádu byl jako elektrikářská firma subdodavatel různých prací. Opět by mě vůbec nenapadlo, že by mohl mít "hodnost" a být ve služebním poměru, ona dnešní profesionální armáda je poněkud jiná, než bývala kdysi ČSLA. Ovšem nepochybuju, že má-li někdo ty kontakty a projde výběrovým řízením, pak je pro něj armádní zakázka zajímavý a lukrativní kšeft.
Ale dámy.....já přece umím číst. Vím, kolik jí je let. Ale člověk stárne. Teď má nové štěně. Pes se dožívá....14?.....to jí bude 66. Když si pořídí dalšího..... vydrží jí ...do 80....?A vy si vážně myslíte, že si člověk řekne..... odteď končím s hafany, již stárnu? Ne. Že se dá do kupy s dětmi a vnoučaty? To asi taky ne. Člověk, který má psy tak rád, je bude mít doma i když po čtyřech poleze.No a pak bude problém.
@SandraN: Já Sandro mezi pejskaři žiju. A neznám mezi nimi nikoho, kdo by předem nepočítal, jak bude vypadat jeho a psí budoucnost. Všichni naši vrstevníci, které jsme potkali, když vyprovodili svého posledního pejska na cestu za duhový most, si už dalšího nepořídili. Ani my jsme před 6 lety, kdy nám v 17. letech odešel Bertík, dalšího pejska, vzhledem k věku a mému zdraví rozhodně nechtěli. Ale člověku vždy jeho plány nevyjdou. Bratranci, který pracuje u celní správy, má 24hodinové služby a bydlí v paneláku, utekla manželka a psa mu nechala. Pár let se o něj staral můj táta - tedy seděl s ním doma, měl ho na klíně, cpal ho piškotkama a čekal, až si pro něj bratranec přijde. Takže nás nakonec, rok předtím, než zemřel, poprosil, jestli bychom si Haninku nevzali. A váhali jsme dlouho, nakonec, vzhledem k tomu, že měla už 6 let, vzhledem k tomu, jak byla v té době zanedbaná a nemocná, vzhledem k tomu, jak velikou máme zahradu a kolik možností jít s ní na procházku, jsme usoudili, že ji bude u nás líp, než v útulku i když jí už nemůžeme už dát tolik, co bychom psovi rádi dali. Navíc jsme se dohodli se synem a snachou, kteří jsou pejskaři, že by si ji v nejhorším vzali k sobě, kdyby něco. Mně je 72, manželovi 67. A znám lidi, kteří vždy mívali velká plemena, kteří je cvičili, kteří je posuzovali a zkoušeli z poslušnosti a vím, že jak jim ubývalo sil, pořídili si nějakou čivavu, či srnku, ale vždy tak, aby věděli, že je ještě zvládnout dochovat. Nejsou všichni stejní.
Fakt by měl někdo autorkám těchto příběhů vysvětlit, že v padesáti není člověk opravdu starý, má před sebou ještě spoustu let práce a zpravidla také pracuje (nebo podniká), pokud se tedy manželka nenechala vyživovat celou dobu manželem. Pak by příběhy možná vypadaly uvěřitelněji.
Proboha, paní je 52, moje vrstevnice, a z příběhu to vyznívá, jako kdyby jí bylo kdovíkolik! A manžel, spolužák, "v pokročilém věku" dál pracuje? Vždyť mu zbývá ještě dobrých 13 let práce než půjde do důchodu. Ona asi teda do práce nechodí, když manžel měl ty nadstandartní příjmy. Jinak nechápu jak se může tak nudit v domě se zahradou. To fakt nemá žádné zájmy? Žila jen výchovou dcer a nic víc? A ani teď si tedy nebere vnoučata? Jestliže tedy nepracuje, mohla by svým vnoučatům pořídit moc hezké zážitky, věnovat se jim, když je takový pečující typ. Toho psa, že si pořídila, že jej oplakávala, to chápu. Zažila jsem si to taky, je to svým způsobem člen rodiny. No, hroucením bych svůj stav ale nenazvala.
@Mata69: I když píše, že je manžel elektrikář (nechce se mi článek znovu otevírat a číst), tak píše, že pracuje na misích, momentálně v Afganistánu. A po minimální délce 10 let trvání služebního poměru k ozbrojeným silám by mohl jít do předčasného důchodu a za předpokladu minimální délky 35 let ve služebním poměru v ozbrojených silách může odejít do výslužby ve věku 55 let.Ona o něm sice nepíše jako o vojákovi, ale o elektrikáři, ale pokud ze svého okolí znám někoho, kdo je zaměstnán u vojska, tak dostává hodnost, i když pracuje třeba jako ekonom, lékař, zdravotní sestra, nebo pouze telefonistka. Tudíž záleží na tom, jakou smlouvu s vojákama měl. Navíc mám dojem, že ti, kteří sloužili na misích, odcházejí do důchodu ještě dříve. Tohle tedy vím od spolužačky, jejíž manžel jezdíval na mise jako lékař - i když to můžeš brát jako že jedna paní povídala.Otázkou taky je, co myslí pod pojmem spolužák. Nemusel s ní chodit přímo do třídy, pouze do školy. Já totiž ani nevím, jak bych "spoluškoláky" jinak nazvala. Když jsem tázána na náš vztah, obvykle řeknu: "je to moje spolužačka, nebo spolužák, ale chodil do jiné třídy".
@helza: Mno, žasnu co ty z toho textu nevyčteš! Teda paní píše, že je elektrikář a měl i zakázky pro armádu, tudiž si fakt nemyslím, že byl v armádě a netýká se ho žádná výsluha. A i kdyby nakrásně jo - tak snad nejde "o pokročilý věk". Myslím, že tu laborujeme a diskutujeme nad něčím, co autorka vůbec nedomyslela. Bude to mládě, kterýmu připadá člověk v padesáti jako stařešina. A nebo kdoví kde to opisuje ty story. A stejně tak vidím, že i slovo "spolužák" chápeme každá jinak. ;-)
@Mata69: Já ale netvrdím, že mám pravdu, pouze hledám nějaké možnosti, které by vysvětlily to, co Anna píše. V každém případě si myslím, že se zaměřila na popis toho hlavního, o čem chtěla psát - tedy na ztrátu psa a následném dárku nového. A je tedy možné, že ostatní skutečnosti vpodstatě pominula, jenom je tak nadhodila a co nejvíc zkrátila, bez velkého přemýšlení.Pravdu máš ale v tom, že pojem "pokročilý věk vnímá každý jinak. Kdysi, když mi bylo něco málo přes 20, jsme měli známé a bylo jim 30 let a mně připadali neskutečně staří a tak nějak jsem si neuměla představit, že i já někdy budu taková stará bába. Třicítka byla pro mne hranice. Dnes mám 72 (vlastně už 73) a když vidím v televizi třicátníka, řeknu si - takové dítě.Možná tam ten guláš okolo k příběhu o psu nakonec přidala i redaktorka. A pokud byla mladá, tak ji padesátníci připadali jako stařešinové nad hrobem. Což by bylo asi lepší vysvětlení všech těch nesrovnalostí.
Mno, tak jsem se koukla, kolik je aktuálně databází čipů - devět. Devět možností, kam se dá zaregistrovat očipovaný pes. Ale bude jen v té jedné konkrétní databázi, kam si ho člověk sám zadá. Centrální registr všech psů a všech čipů má být spuštěn až v roce 2022. Bude to stát mnoho milionů, protože je to státní zakázka a bude patrně fungovat stejně blbě jako prodej dálničních známek, registrace seniorů k očkování proti covidu a nejnověji sčítání lidu. Jedním slovem další zábavné fiasko - kdybychom to ovšem všichni neplatili z daní. :-!
@Elynor: Blbý taky je, že se za ten zápis do registru platí. Tedy my jsme platili. Těch registrů je ale víc, v tom máš pravdu. Jinak to nechápu. Zaplatím za čip a pokud mi pes uteče, tak mi to není k ničemu, když není zjistitelný v registru. Když měl známku, tak podle známky majitele našli.
helza: a co se týká demonstrací za svobodu - víš, že od určitého data musí mít majitelé většiny dronů pilotní průkaz a dron musí být zaregistrován? Víš, kolik je kolem toho různých omezení, příkazů a zákazů a nové legislativy? Jak přísná ta pravidla jsou? A to se bavíme o neživém předmětu, který je plně pod kontrolou pilota, na rozdíl od psa, který často není pod kontrolou vůbec nikoho. A viděla jsi nějaké demonstrace za svobodné létání s drony?
helza: registrů psů je... jako psů. A zaregistrovat se tam musí člověk sám, když to neudělá, tak má sice očipovaného psa, ale nikde k tomu čipu není informace. Je povinnost dát očipovat psa, není povinnost ten čip zaregistrovat. Občas to udělá na žádost veterinář, ale pořád má na výběr mnoho možností. Není žádný sjednocený centrální registr psů a jejich majitelů. Dokonce ani ty čipy nejsou jednotné, je jich několik variant, takže ne každá čtečka čipů přečte všechny čipy. Prostě jeden velký chaos.
Nedávno jsem byla svědkem napadení. Velký pes dorážel na ženu, která klečela na chodníku a chránila si obličej. Od kávy jsme s kamarádkou vyskočily k oknu, odkud jsme slyšely křik. Nedopadlo to nijak, na volání lidí obě ženy reagovaly, že nic nepotřebují. My neviděly, jak to začalo. Jen že nad psem stála jeho majitelka. Obě ženy křičely. Šlo o sousedky v jednom domě. Majitelka psa odtáhla, přetáhla, paní vstala bez zranění. Domů jsem šla zadním vchodem, kamarádka mé vyprovodila a od té doby chodí ona je mně a ne já k ní. Jestliže se obě ženy prokazatelně znají roky, pak si pes může klidně vybrat příště i mě. Mě nezná vůbec. Už tam nejdu.
I zde se ukazuje,kolik je "psích" lidí...Mnozí z nich jsou naprosto nesoudní! Třeba jak tuhle v Praze pokousal pes malé dítě,které ponese následky po celý život - jestli přežije,a někteří hnusáci v diskusi ještě napíšou hloupost typu "bůhvíco to dítě chudáčkovi psovi udělalo,že na ně skočil"....Vezme-li si někdo cizího psa na vyvenčení,má mít pes nejen košík na hubě,ale má mít takové vodítko,aby se nemohl ani silný pes jen tak vyškubnout!Dříve nezvladatelní,nebo špatně vychovaní psi měli na krku obojek ostny dovnitř,kdyby se cukal,zaryly se bodce do těla a pes byl rázem hodný! Dnes se kdejaký čokl personifikuje,bere se do postele,páníčci ho pusinkují na čumák,kterým se předtím ryl ve výkalech.....Pro mne je pes méněcennější než kočky,hloupější a nebezpečnější,psa zkrátka nechci.Jdu-li někam ven,kde lze čekat,že by se tam mohl pes bez dozoru potulovat,tak mám pořádnou okovanou hůl s bodcem,kterou bych neváhala na svou obranu použít.
Tig: však já jsem neřekla, že paní nemá mít psa. Jenom říkám, že by si měla být vědoma, co to obnáší, a že když už jednou psa nezvládla, měla by se z toho poučit a pro příště volit něco menšího, co zvládne. Což jste ostatně psala také, že velký pes asi není dobrý nápad. Ale jelikož ona už znovu velkého psa má, tak jde naproti riziku, že se situace může opakovat. Doufejme, že snad bude s tím psem chodit někam jinam než do rušného městského provozu.
helza: po pořádku - to není kamarádka, to je příbuzná, za kamarádku bych si ji nevybrala, ale příbuznou si vybrat nemohu :-) a ne, není sama, má partnera a psa, ovšem to jí nebrání si stěžovat při každé možné příležitosti na to, jací jsme v rodině všichni zlí, že nemáme rádi jejího psa. No, nemáme. Druhá věc - pán z článku není voják, je to elektrikář. Třetí věc - závidím ti ten optimismus. V Praze potkávám denně "pejskaře", kteří jsou nedotčeni jakoukoli odpovědností za svoje psy, a nechávají je naprosto bez problémů pobíhat bez vodítek a náhubků, neuklízejí po nich a i do MHD je berou na volno a bez náhubku. Pokud jim někdo něco řekne, jsou vulgární. Zhusta jsou to feťáci a bezdomovci. Ano, je to velkoměsto, dá se to očekávat. Ovšem i na vsi, pokud jsme třeba šly s kamarádkou na výlet, jsme často musely čelit vesnickým psům, a protože kamarádka se psů bojí, musím to obvykle řešit já. Veškeré iluze o gramotnosti majitelů psů mě tedy dávno opustily. Poměr těch slušných, informovaných a zodpovědných vůči tomu zbytku není nijak radostný. Proto plně souhlasím s myšlenkou "řidičáku na psa", který by si musel udělat každý povinně před zakoupením prvního psa, aby měl aspoň ty základní informace. Čipování psů je už povinné, takže už stačí jen maličkost - jeden centrální registr majitelů psů podle těch čipů. Zorganizovat by se to dalo. A stálo by to o hodně méně, než například sčítání obyvatel, které, jak jsme už viděli v praxi, za ty prachy moc nefunguje.
@Elynor: Chování lidí v Praze je možná jiné, než kdekoliv jinde. Kvůli nadaci pro kterou háčkuju musím, k mé velké neradosti, navštěvovat FB a tak to tam vidím. Jsou posedlí svobodou, jsou vlastně a paradoxně otroky svobody. :-D Inu všude jsou lidi takoví i makoví a nic se nedá generalizovat. Vždyť i ti řidiči s řidičáky někdy jezdí jako .... a jsou schopni způsobit neštěstí. A dovedeš si představit, kdyby vyšel takový zákon o zkouškách pro majitele psů? Ty demonstrace obhájců svobody?Centrální registr psů existuje, my máme psa zaregistrovaného od okamžiku, kdy byl očipován. Pro mne jsou největším problémem množírny. A odpůrci taky kastrace a ti, kteří si myslí a věří tomu, že každá fena musí mít alespoň jednou štěňata. Zákon, který by nařizoval kastraci každého psa do 1 roku, pokud by nešlo o skutečně registrovaného a prověřeného chovatele bych podpořila. (některé země ho mají). Protože to obrovské množství psů by se nenarodilo. Máme zákon o ochraně zvířat, přitom stovky psů trpí v množírnách a neskutečných podmínkách a nakonec mají štěstí, když skončí někde v útulku. A ti pejskaři (tím nemyslím lajdáky se psi), kteří by jim rádi pomohli si všechny k sobě vzít nemůžou. :-)
Helzo, nemám pocit, že bychom tu plantaly s ostatními nesmysly. A ani mou matku ani mou tchýni v životě nenapadlo pořídit si psa. A kdyby si ho pořídit chtěly, byla by to pouze jejich věc. Musely by to ale udělat z vlastní vůle. Nedovedu si představit, že bych koupila zvíře komukoli z příbuzných. To je něco, k čemu se musí každý sám za sebe rozhodnout. Kdyby dál zvíře někdo mně, byl by to nevhodný dárek. O knížce, triku, kafi, můžu říct děkuju, byla pěkná, sedne mi, pochutnala jsem si. Pes je zodpovědnost. Stojí peníze. Nedovede říct, bolí mě v krku. Umím pochopit, že lidí mají rádi doma zvíře. Dělá jim to radost. Nevadí jim smrad, chlupy, čas, věnovaný venčení. Mně by vadilo. Všechno. Chce-li někdo mít doma třeba medvěda, je mi to jedno. Pokud mě ten medvěd neprožene po naší ulici....Středobodem někoho být nemusím...to mě ani nenapadlo. Naše matky měly jiné koníčky. Kytky, zahradu, vaření, pletení, vyšívání, pečení....takové typický ženské. Mě prostě úplně praštilo do očí to, že někomu stálo zato se tak rozepsat o zvířeti. Když má fungující rodinu. A ta naše Anna ji má. S láskou může psát o radosti z toho, jak si holky vedou v životě, o tom, že stále i přes náročnost zaměstnání manžela, jim to klape. O tom, že je fajn, když si trochu může oddychnout po péči o ty potomky. Přijít domů z práce a mít volněji. Mohla by se víc věnovat kontaktům s lidmi.... ze školy, z práce, ze sousedství, co já vím....takhle nemůže vyjet ani na dva dny pryč a je uvázaná doma. Kdo by psa nakrmil, vyvenčil....a kdyby onemocněla, ten pes ji nákup nedonese....ale sousedka, kamarádka, ta ano.... neztotožňuji se s pořízením psa ve vyšším věku. Nemůžu si pomoct. Viděla jsem jednou velmi starou paní, která upadla přes vodítko svého ne moc velkého psa...a jako osoba cca o třicet let mladší jsem jí pomohla vstát a řekla jsem si, tohle není šťastná volba. A paní psa hubovala, ono to nebylo poprvé...oba už asi špatně viděli. Já Helzo neříkám, že Anna dělá něco špatně, to mi nepřísluší...a ona vlastně asi ani nechce radu, komentáře.... já jen že bych se stejnou cestou nevydala. Cestou od lidí, cestou se zvířetem.
@SandraN: V určitém věku by už měl člověk myslet na to, zda pejsku dokáže zajistit domov do konce jeho života. I tak se může stát, že jej z nějakého důvodu nakonec opustí, nebo se o něj nedokáže postarat. V tom máš pravdu. Ale Anna je ještě mladá.
@SandraN: Nikdy jsem nikde nenapsala, že tady někdo plantá nesmysly. Pouze jsem nesouhlasila s tím, že důkazem nezájmu Anny o děti je skutečnost, že o nich píše málo. Napsala jsem, že kdyby v článku o ztrátě psa, koupi nového a svých pocitech psala více o dětech a vnoučatech, než nasala, bylo by to už irelevantní tématu a ona by pak do článku plantala něco, co tam nepatří. No a o to tady jde. Že není třeba Annu za její vztah ke psu kritizovat, ani se nad ním jakkoliv pozastavovat, nebo se mu divit, či ho jakkoliv snižovat, nebo posuzovat. Úplně stejně, jako nikdo nemůže posuzovat kohokoliv podle čehokoliv - ani podle toho, že třeba psy nesnáší.
helza: to budu projevovat, až se to stane v mé přítomnosti. Pak se ale v první řadě budu zajímat, jestli neutrpěli úraz lidi, teprve až potom pes. A když vidím, že lidi jsou OK, a psovi už nepomůže nic, tak řeším situaci, volání policie, dokumentování nehody, podání svědectví, dám brečící paní balíček papírových kapesníků, zavolám jí taxi, aby ji dovezlo domů, a poptám se, komu můžu zavolat z jejích bližních, aby se o ni postarali. A hlasem plným účasti se ji budu snažit uklidnit, a říkat, že to bude dobrý a podobné věci, které ona stejně nebude pořádně vnímat, a až bude paní doma v bezpečí, a bude o ni postaráno, tak si oddechnu. A tím končím, dál už to není moje věc. Pak už má paní na tu empatii svoji rodinu. Ono totiž na světě žije mnoho miliard lidí. Člověk nemůže projevovat empatii ani přímo k těm všem davům lidí, zvládne to jen u úzkého okruhu svých nejbližších, jinak by se z toho sám brzo zbláznil. A už vůbec nelze projevovat empatii k článku, ne k živé osobě, ale k článku, v zábavné příloze, k článku jevícímu hodně známek nereálného popisu... To si můžu představit, tím spíš, jestli jsem podobnou situaci osobně zažila, a můžu si i představit, že bych s tou paní mohla mít soucit, pokud budu na místě té nehody. Pak jí samozřejmě pomůžu, jak budu umět nejlépe. Ale ten článek je napsán tak "šikovně", že dost těžko lovím sympatie k osobě, která na mě z toho textu působí tak, jak už bylo řečeno níže - že byl pes středobodem jejího života a nic jiného ji nezajímalo, a na jeho smrt reaguje jako dítě, které si vlastní vinou rozbilo hračku a teď brečí.
Tig: to, že bude paní sázet další jabloň, to je to nejmenší. Její pes způsobil dopravní nehodu, zodpovědnost za psa má majitel. Tedy nahradit všechnu škodu způsobenou na tom autě, plus pokuta do výše až 100 tisíc. Pokud by řidič toho vozu utrpěl zranění, tak už je to trestněprávní odpovědnost, nedbalostní trestný čin a opět náhrada škody za zdravotní výlohy. O tom se článek taky nijak nezmiňuje, že by paní nesla následky své neopatrnosti. To měla zřejmě veliké štěstí, jestli z toho vyvázla tak lacino. Každopádně by si tohle všechno měla zjistit, aby věděla, že vlastnictví zvířete nejsou jen benefity, ale i povinnosti a odpovědnost.
@Elynor: Dnes je dostatek informací a pejskařů pejskařsky negramotných je zanedbatelně. Většina jich má svá zvířata taky pojištěná ze zodpovědnosti. Navíc v rodině vojáka si myslím, že je naprostou samozřejmostí dělat věci důkladně a poctivě a se vším všudy. Anna jistě není malé děcko a dobře věděla a dobře ví, co a jak.
@Elynor: Elynor: Ano, ale zodpovědnost a povinnosti se pojí téměř se vším v životě. Domýšlet důsledky úplně každého rozhodnutí nelze, nehledě na to, jak psychicky náročné by to bylo. Kdyby na místě psa bylo dítě, protože i ty hodné a vychované umí dost překvapit, reagovala byste stejně? Uznávám, že toto přirovnání není úplně šťastné, nicméně princip zůstává stejný. Takže místo truchlení a plánování pohřbu by paní běžela platit výlohy za způsobenou škodu a řidiči psychologa.A dopravní nehody způsobují v mnohem větší míře sami lidé. V případě třeba smrtelné nehody řeší důsledky právě pozůstalí. Je to důvod rodině vyčítat vlastnictví řidičského průkazu a vozu, protože se přece něco může stát?
Takovou osobu, co popisuje Sandra, též máme v příbuzenstvu. Ona má PSA, a všichni to musí nejen akceptovat, ale neopovážit se ani slůvka poznamenat, že ten pes je nevychovaný, rozmazlený, nečistotný, a na obtíž všem okolo kromě jí samé. Postupně se to dostalo tak daleko, že ona nepřijde k nikomu na návštěvu, protože jí každý řekne "beze všeho přijeď, ale bez psa" a to byla smrtelná urážka jejího mazlíčka. Stejně tak nikdo nechce jezdit na návštěvu k ní, aby nemusel šlapat v psích loužičkách, a sedět v křesle páchnoucím po psu, v bytě plném chlupů. A být obtěžován psem, který vyžaduje pozornost, štěká, vyje, leze lidem do jídla a do postele. Takže nakonec má tedy jenom toho psa. Sama si to zavinila tím, že preferovala psa, a dnes už se s ní nikdo ani nechce bavit - máš přece psa, tak nazdar. Maximálně dostane pohled na vánoce, jinak veškerý kontakt se rovná nule, a popravdě už mě ta osoba ani nezajímá, ačkoli kdysi, v minulosti, před mnoha lety, jsme měly celkem přátelský vztah. Inu, má psa, nepotřebuje lidi.
@Elynor: Podle sociologů mají nejvíce přátel právě pejskaři. A věř, že s pejskem si najdeš přátele všude a rychle. Kamarádce dnes možná přátelé nechybí a pravděpodobě vůbec není sama.
Prostě tak usuzují podle celého příběhu. Děti vyrostly a odstěhovaly se v jedné větě. Paní může být ráda, že pes, kterého nezvládla, nezpůsobil nehodu. Protože pak by možné místo dovolené v cizině mohla platit rozsáhlejší opravu zničeného auta nebo úraz s trvalými následky. O tom to chování zvířete totiž taky je. O nějaké té způsobené škodě.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.