ANNA (57): Nikdy by mě nenapadlo, že na mě zaútočí vlastní bratr

30 komentářů

Ani
12. února • 12:38

Mně ten článek přijde jako nesmysl. Vždyť museli dědit už po smrti otce. V žádném případě nespadl celý majetek do klína mamince! Takže museli řešit děditví už tenkrát.

Jaja
2. února • 18:48

Nejsem zrovna clovek,ktery by psal komentare k diskuzim.Ovsem tema me zvedlo ze zidle.Tudiz prichazim i ja se svoji troskou do mlyna. Muj drahy pan bratr Tomas,ktereho jsem vlastne vychovavala ja,nebot otec zemrel,kdyz jsme byly deti a matka mela jine zajmy.Bratra jsem mela moc rada a naucila jsem ho spoustu veci.Rozumeli jsme si.I kdyz jsem se brzy vdala a bydleli jsme doma stale jsme si byli blizci. V roce 1982 jsme s manzelem a malym synem emigrovali a to hlavne k vuli bytu.Zili jsme v emigraci temer 40 let.Zkratim to.Kdyz mati zemrela,tak ten bratr nenazrany vyuzil situace a udelal vse mozne,aby byl jedinym dedicem,coz se mu povedlo a to docela hnusnym zpusobem.Prestoze jsme se s manzelem vratili natrvalo domu,tak se s timto clovekem nestykam a doufam,ze ho uz nikdy,opravdu nikdy neuvidim.Tecka.

Lenka
7. února • 3:02

@Jaja: Neco podobneho se stalo i me. Jen a tim rozdilem, ze mi oznamili umrti matky jen pres email okolo pulnoci, coz jsem byla v praci, ze je pohreb dalsi den odpoledne. Ja cca 2 tisice km daleko, takze bych se do CR nedostala, ani kdybych se rozkrajela. A rodina to moc dobre vedela. Pak jeste stryc vyuzil toho, jak jsem nalomena a vyzadal si muj podepsany souhlas k vyrizeni dedictvi. Po mesici mi poslal docela hnusny dopis s tom,ze se nemam vracet, protoze ziju v zahranici a mam se prece dobre.
Pak mi jeste psal chvili bratr s tim, ze chce zaplatit letenku a prestehuje se za mnou, jsem jeho sestra tak se musim starat.
Uprimne? Nasrat na ne.

Rambíša
4. května • 10:28

Sama jsem zažila po smrti mámy,že jsme 4 děti zdědily chalupu.Za jejího života jsme tam jezdili jen bratr a já a jen my jsme tam makali,budovali a dávali do toho peníze.Máma měla ovšem názor,že jsme 4 děti a máme se nějak potom domluvit a nic neřešila.Kdybychom neměli opravdu dobré vztahy mezi sebou,tak by to asi nedopadlo - viz článek.Takto se sourozenci zřekli dědictví v můj prospěch a já tam žiju ,když jsme se museli odstěhovat z nájemného služebního bytu kvůli malému důchodu a velkému nájmu....Vážím si hodně toho,že sourozenci byli objektivní,čestní a posoudili dobře,že jeden vlastník je lepší než 4,můžou klidně přijet na návštěvu a nemají pocit nějaké křivdy.Barák s mnoha majiteli obvykle dopadne špatně,protože se většinou nedokážou domluvit,co kdo tam bude dělat a co kdo zaplatí.Znám hodně takových příběhů,mezi nimi i hrůzostrašné ,kdy jeden z vlastníků nadělal dluhy a jeho část majetku byla vydražena zcela cizí osobě,která tak má možnost dělat všelijaké nesmyslné akce a rozbroje mezi dalšími (příbuznými) vlastníky a nemá to řešení,protože nový majitel nechce svůj díl jim prodat a oni zase ho nepouští do nemovitosti,protože není stanovena přesná část,kde by ten "vetřelec" mohl pobývat....Zde v článku mi připadá,že ten bratr je zřejmě skrytě duševně labilní,nemocný,a vše se jen z nitra vydralo nečekaně (?) na povrch.

Anonymizovaný
3. května • 19:47

Na mě to působí, že paní nepřiznala celou pravdu. Nejprve byli bezvadná rodinka a pak se u notáře všichni čtyři potomoci rvou mezi sebou o majetek. To mi přijde, jako bych v knize přeskočil nejméně tři kapitoly. Jinak ji mohlo napadnout, že by jí bratr mohl ublížit, když už napadl její sestru. Paní asi neuvažuje dost bystře :-)) Nebo to u sestry neřešila a hned si říkala, že si to sestra zaslouží, když jí vzala čtvrtinu majetku. A pokud je ten příběh pravda, spíš měl její bratr psychické problémy. Když to shrnu, přijde mi to jako klasický příběh povrchní famílie plné falše, co si před druhými hraje na spořádanou, ale v soukromí se navzájem nenávidí.

JJ
2. února • 18:35

@Anonymizovaný: Jak jsem pochopila, tak oni dohodnutí byli, aly do hry vstoupili jejich partneři a bylo malér na světě. A že dědictví umí fungující rodinu rozvrátit jako mávnutím kouzelného proutku je docela běžné.

Elynor
4. května • 11:30

@Anonymizovaný: Tři kapitoly? Možná dvě knihy. Od idylického dětství k dnešku (Anně je 57 let) uplynulo několik desetiletí, a za tu dobu mohly sourozenecké vztahy doznat významných změn. Samozřejmě že v článku není celá historie. To by se nehodilo do krámu. Máme se pohoršit nad hamižností nehodného bratra. Pokud by to byl náhodou pravdivý příběh, a tomu nevěřím, tak by to byla rodinka k pohledání, a nechtěla bych je mít v sousedství. :pozor

helza
3. května • 19:54

@Anonymizovaný: S nevšímavostí Anny a podivným psychickým stavem bratra naprosto souhlasím. Ale dělala jsem leta pošťačku a to bývala (nevím jak dnes) taková vrba rajonu. Znala jsem všechny ty rodiny možná lépe, jako tu svou. A dobže vím, jakou paseku dokázal spor o dědictví v jejich vztazích napáchat. Takže v tomto ohledu mi příběh připadá velice realistický a řekla bych, že i dost běžný.

Elynor
4. května • 11:23

@helza: Ad pošťák vrba rajonu - možná někde na vsi. Pokud tam vůbec dnes pošta doručuje. K nám do firmy chodí Slovák, a v místě, kde teď bydlím, doručuje Ukrajinka. Oba mají potíže přeslabikovat správně adresu a doručit poštu tam, kam patří. Těm bych se nesvěřila ani s názorem na dnešní počasí. :-| Což je zřejmě dáno výší platu doručovatelů a pracovními podmínkami, zjevně je nouze o použitelné doručovatele. :achjo:

helza
4. května • 13:08

@Elynor: Však jsem psala, že bývala a že nevím jak dnes. Nebylo to na vsi, bylo to v Olomouci. Lidi už na mě čekávali a popovídání k práci patřilo. Ale před důchodem už zaměstnavatel vyžadoval přístup "hodit do schránky a letět dál". Zvětšoval rajony a nechápal, že mhoha lidem, zejména důchodcům, jde hlavně o ten pokec s pošťačkou.

Elynor
2. května • 16:00

Řešení rozdat ještě za života taky není všespasitelné. Máme-li jednu nemovitost a šest dědiců, tak se to prostě rozdat nedá.

helza
3. května • 9:00

@Elynor: Nemovitost je nejlépe v tomto případě prodat a peníze rozdělit. Dnes je dost lidí, co si koupí nemovitost jako investici s tím, že tě tam nechají dožít, případně ti zaplatí víc a nechají tě tam na určitou dobu ( třeba 10 let). My jsme byt po rodičích prodali a rozdělili si peníze. Teď, co s mužem našetříme, tak po roce rozdělíme a dáme dětem, ale domek jsme zatím nevyřešili, výhodou je, že bydlíme na takovém zapadákově, že sem nikdo s dětí nepůjde, takže ho taky prodají. Možná to půjde ošetřit i nějakou tou poslední vůlí.

Elynor
3. května • 10:51

@helza: to je jistě rozumné a použitelné řešení, jenže - proč mám potom celej život něco budovat, když budu vědět, že sotva zavřu oko, dědicové to prodají? Že bych se na to... ]:-D Radši si to užiju jinak. Ale uznávám, že u mě je to hlavně poučení ze situace předků. Děd měl v Praze tři domy, jak se zpívá ve známé písni. Všechny mu sebrali a dožil zcela nemajetný s důchodem bídných 600,- korun. Druhý děd měl dům a polnosti. Polnosti mu sebrali, dům mu zůstal, protože to byl malý domek, žádná obří vila nebo statek. Ale nedožil ani s tím bídným důchodem, protože utrpěl srdeční příhodu. V domku žila dlouhá léta babička jako vdova, a pak nastal ten případ, že byl jeden domek a 6 dědiců. Jako jeden z nich jsem zdědila 1/6 domku, možná by to dalo celej komín, kdo ví :-D No tak se to prodalo, protože dva z dědiců trvali na tom, že potřebujou peníze a buď je někdo vyplatí, nebo se barák musí prodat. Nikdo na vyplacení neměl, já taky ne, a argumenty o citové hodnotě, a že dědeček to postavil vlastníma rukama a bude se teď v urně přesýpat, to nebylo zajímavé. Tudíž já se už ani nenamáhám s nějakým budováním nemovitostí, když jsem názorně viděla, jaký to bralo konce. Když náhodou něco vydělám, tak vyrazím do světa. Zatím se to nestalo, takže ani nemusím řešit, co po mně kdo zdědí, vyjma asi tuny knih, což ovšem asi nikdo neocení. :-]

helza
3. května • 11:31

@Elynor: Mám švagrovou, která se celý život tísnila v paneláku 2+1 se třemi dětmi a filosofií "proč bych bydlela ve velkém bytě, když děcka vyrostou a my zůstaneme sami." Já mám ráda okolo sebe útulno a "krásno". Když byly děti 3, pořídili jsme si krásný byt a prožili v něm krásné roky. Možná i tvůj dědeček prožil krásný život v tom svém domečku a budoval ho pro sebe a svou ženu a bylo jim v něm dobře. Prostě měli domov pro sebe. Ty to cítíš tak, že život je krátký, chceš si ho užít a nebudovat něco pro děti, oni to možná cítili tak, že život je krátký a proto ho chtějí prožít ve svém vlastním pěkném a útulném domečku a ne v koloběhu práce a noclehu v paneláku na sídlišti. Každý touží po něčem jiném, každý má jiné priority. :-)

helza
3. května • 11:20

@Elynor: My nic nebudovali, prostě jsme prodali byt ve městě, koupili si za ty peníze krásnou zahradu v dědince, která nás naprosto okouzlila a nechali si na ní postavit na klíč bezbariérový domeček na míru. Já se stejně nikam nedostanu, takže jsem ráda, že žiju uprostřed přírody. Na rozdíl od bytu, kde jsme platili přes 8 tisíc měsíčně do fondu oprav a za energie, zde platíme cca 1 tisíc za všechno a zahrada s kouskem políčka nás vpodstatě uživí. Skvěle se má i pejsek a děti s vnoučaty mají kam zajet, když chtějí něka do přírody. Není to o budování něčeho pro budoucí generace, je to o tom, aby se nám pěkně žilo v pěkném, novém domečku a krásném prostředí. Prostě jsme vyrazili do světa a zůstali v něm. Kdybych byla zdravá, možná by to byl místo domku karavan, to nevím, ale mám své bariéry. :-)

Elynor
3. května • 11:59

@helza: jo, jasně, však já vím, že my jsme taková nestandardní rodina :-) a co se týká dědy, tak si domku moc neužil, sotva to postavil, tak musel změnit působiště, přestěhoval se s celou rodinou, domek se pronajímal, a polnosti taky. Pak byla válka, zase si domek neužil, protože byl i s rodinou X let na Slovensku, po válce se vrátil, v domku pořád ti nájemci, tak zase musel bydlet jinde. Pak se konečně teda do toho domku mohl nastěhovat, načež přišel o ty polnosti, o zbytek zdraví a asi i o iluze a tak vůbec, no, dneska je to už jedno. Holt to byla taková doba. Prostě každej máme nějaké ty zkušenosti vlastní a nějaké od předků, tak se tím řídí. Taky jsem si to zkusila, měli jsme tu chalupu, kde byla zahrada, rybník, ideální pro děti a psy, a plánovali jsme to s chotěm upravit na trvalé bydlení. Pak čas oponou trhnul, choť odešel, synové vyrostli, psů již nebylo, neb mají krátký psí život, a mě chalupa padala na hlavu, tak jsem ji musela prodat, protože co bych s tím sama dělala, nebyly ani peníze ani síly to aspoň udržovat, ne tak opravit. Tak jsem teď takový nomád ]:-D majetek svážu do uzlíčku a jdu světem :-D

helza
3. května • 15:03

@Elynor: Myslím, že jste byli úplně normální rodina. Sice 6 dětí nebylo tak běžné, můj zeť je ale za 7. dětí, takže i to se stávalo. Fakt je, že totalita nás tak trochu shoufovala v majitele družstevních bytů, zahrádek a chalup, ale taky ne všechny. A se starým barákem jsi udělala dobře. V tom by sis užívala jen práce a oprav. A jsi zdravá, tak proč bys seděla na jednom místě.

Anonymizovaný
2. května • 15:27

Dobré řešení je ještě za života nemovitosti rozdat po vzájemné dohodě všech dětem, ale nechat si v katastru zapsat záznam o možnosti doživotního využívání nemovitosti (trvalé bydlení i chalupa nebo třeba zahrada). Předejde se tak situaci, kdy seniora z baráku někdo vystrnadí, pak i sporům o dědictví a v neposlední řadě potomci ušetří za notářské poplatky, které jsou vskutku nehorázné - kdežto vklad do katastru stojí 1000 kč za nemovitost.
V tom příběhu se mi zdá přepadení se sekyrou přitažené za vlasy. Jinak - paní si myslela, že jsou dědicové dohodnuti, a nebyli, což je taková chabá pointa.

Anonymizovaný
2. května • 12:38

Mám taky zkušenost s rodinnými vztahy a v kombinaci s majetkem vzniká mnohdy divoký scénář. Nemusíte mi věřit, původně mě chtěla rodina vydědit, šli na to šikovně, ale než to dotáhli do konce, tak odešli tam, kde už nikdo nic nepotřebuje(nebyl to domov klidného stáří). Celé mi to došlo až při dědickém řízení. Dědila jsem 3x, bohatě. Kdysi politik Miroslav Macek řekl, že i v rodině se mají uzavírat smlouvy, když jsou vztahy dobré, smlouva je zbytečná a ani nepřekáží. Špatné vztahy bez smlouvy jsou peklo pro všechny účastníky konfliktu.

Elynor
2. května • 12:12

Jinak mi po přečtení článku okamžitě naskočila před očima ta známá kultovní scéna z majora Zemana, příběh Studna. "Otec byl toho večera podivně neklidný a zádumčivý... stál v pokoji se sekyrou v ruce,divně se kýval, zdálo se mi dokonce, že se usmívá"

j66
2. května • 12:07

Nerozporuji spor o dědictví. Rozporuji to, že vynikající rodinné vztahy zčista jasna vygradovaly tak že bratr přiběhl na zahradu se sekyrou a ona si předtím žádných problémů nevšimla. Z vlastní zkušenosti vím, že taková situace zčista jasne nenastane. Obvykle je to vygradování nějaký problémů a reakce na ně. Bud je bratr cholerik a problémy řeší podobně celý život nebo ho svým jednáním dostala do stavu amoku. V každém případě to svědčí o tom, že vlastně o bratrovi neví vůbec nic . Takže nevím o jakých skvělých rodinných vztazích tady mluví.

Anonymizovaný
2. května • 12:01

Je to smutné , lepší nemít nic

Elynor
2. května • 11:56

Ponaučení z toho plyne takové, že veškeré majetky - dle článku ty vyšší částky a nemovitosti - jsou dobré akorát k tomu, aby furt kolem toho člověk něco řešil, a měl s tím starosti a problémy. Přičemž do hrobu si to nevezme, a potomci se o to napřed pohádají a pak to v lepším případě prodají a peníze rozfofrují, v horším případě o to přijdou v exekucích nebo jiných pádech, nebo to rozfofrují rovnou. Takže je lépe tomu předejít a všechno si probendit sám osobně, není-li dědictví, není oč se přít. ]:-D A to jsem vynechala případy, které nejsou tak dávné, kdy například byla měna a vysoké částky rázem nebyly vysoké. Nebo jedna generace vybudovala majetek a druhé to znárodnili či vyvlastnili. Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová, směle lehne, směle vstane, žádnej mu nic neukradne = Špalíček písní národních, ilustrován Mikolášem Alšem. 8-)

Anonymizovaný
2. května • 10:35

Tak jak jde o majetek tak to je konec každý si chce co nejvíc urvat pro sebe a nějaké příbuzenské vztahy ho vůbec nezajímají.

helza
2. května • 9:31

I když v tomto případě to bylo díky té sekyře, dost přes čáru, tak si myslím, že článek o tom, jak se rodina po smrti rodičů o dědictví vůbec nepohádala a nikomu se ani žádná křivda neudála, by byl mnohem originálnější. :-D

Elynor
2. května • 12:02

@helza: Když takový článek by byl nudný. Třeba my jsme taková vzorná rodina, dědictví po otci jsme se s mojí sestrou obě zřekly ve prospěch matky, a bylo vyřešeno. Jenže to nedá ani dvě věty, natož článek. :-)

j66
2. května • 12:47

@Elynor: Ono je to těžké. Můj tatínek dědictví vyřešil tak, že 1/2domu , v kterém bydlel převedl na bratra (vlastník druhé 1/2) ještě za života. Já jsem se to dozvěděla u notáře. V zásadě s tím nemám žádný problém a rozumově chápu, že to bylo dobré řešení. Vím, že mě měl rád a že 1/2 domu na vesnici nepotřebuji a finanční problémy nemám, jsem zvyklá se o sebe postarat sama. Bratr v domě bydlí, vyplatit mě by pro něj byl problém a já bych po něm stejně asi nic nechtěla. Nicméně při jednání u notáře mi přišlo strašně líto, že mi tatínek vlastně nic neodkázal jako kdyby na mě zapomněl. Je to iracionální, ale je to tak. Na vztahy v s bratrem to nemělo vliv, Za měsíc - dva jsem se přes to přenesla, vyříkali jsme si to. Ale kdyby na mým místě byl někdo, kdo peníze potřebuje, nebo měl partnera, který do něj hučí, že dědictví potřebují, tak by to mohlo skončit rozkolem.

Anonymizovaný
2. května • 13:12

@j66: Je dobře, že jste s bratrem i nadále zadobře. Tatínek Vám měl alespoň něco symbolicky dát. Vím, jaké měl dilema můj táta, čtyřem dětem jak rozdělit jeden domek se zahradou? Všechny nápady a varianty byly špatné.
Je sice lepší pro tyto účely nic nemít a nic se nedědí, ale v dnešní době má každý buď dům a nebo byt, chatu.
A já bych věc řešila tak, že bych dům prodala, peníze rozdělila a nechala si něco pro sebe a zajistila si nějaké bydlení v domě pro seniory. Moje teta tam bydlela a byly to její nejšťastnější roky poté, co jedinému synovi převedli dům ( nechápu, proč ta pospíchali, když by ho tak jako tak zdědil sám, jedináček)a on zemřel ještě dřív než ona se strejdou a její vlastní vnuk ji právě z toho domu vypudil a nenechal ji tam dožít, nechtěl ji tam. Pro ni byl právě dostavěný penzion pro seniory vysvobozením a byla tam moc ráda. A vnuk ji pak nepustil ani na zahradu - měla to jako poslední přání, byl mu to vyřizovat tetin farář, zabouchl mu před nosem.

Anonymizovaný
2. května • 11:32

@helza: Spíš by mělo vyplynout z článku jakoby ponaučení, že rodiče mají vše ošetřit ještě za svého života. Pokud nechají vše na pozdějším notářském řízení, tak to nedopadá dobře.
Mnozí rodiče mají názor: dělejte si s tím po naší smrti co uznáte za vhodné.
Já osobně dávám jednoznačně vinu těm rodičům a je mi líto, že se sourozenci z článku nepohodli.

Anonymizovaný
2. května • 6:43

Zažila jsem to samé. Sice ne se zbraní ale bratr vyhrožoval mladší sestře. Usiloval o to aby celý majetek dostaly jeho dcery.
Vyhrožoval že ji zmrzaci. Zabije a jiné hnusně věc.
Jeho dcery a manželka se ukázaly jako furie a zloději a majetku po naší mame. Tatu by nejraději odsunuli do domova důchodců. Je to hnus.

Doporučujeme

Články odjinud