ANNA (58): Svou životní lásku jsem našla už v dětství. Vzala mi ho ale smrt

Myslím si, že velká nehynoucí osudová láska je sociální konstrukt, mýtus, který nikdy neexistoval. Můžeme milovat hodně lidí. Svoje děti, i když jich máme deset, nemilujeme jen jedno z nich. Můžeme milovat rodiče, sourozence, i když máme velkou rodinu. Láska není omezena na jednoho člověka z miliard. Samozřejmě že láska není vždycky stejná. Vždycky to bude zcela konkrétní vztah ovlivněný osobnosti těch lidí, podmínkami, ve kterých žijí, výchovou, společností... Když někdo zemře, jiný člověk ho nemůže "nahradit", ani by to nebylo fér. Ale neznamená to, že ten jiný člověk si nemůže získat lásku. Bude to jiná láska, než byla ta k tomu zemřelému a rozhodně to nebude ani stejné, ani srovnatelné, ale ono to nemá být srovnatelné, je to jiný člověk, jiný vztah. Který může být stejně hodnotný, jako ten předcházející. Nemá valného smyslu si stavět zemřelého na piedestal, i když je to lidská přirozenost, že ve vzpomínkách zůstanou jen ty hezké chvíle, dotyčný je idealizován a zbytek lidstva mu nesahá po kotníky. Jiný, žijící, člověk nikdy nemůže dosahovat takové dokonalosti, protože je to prostě člověk, se vším všudy, i s chybami a nectnostmi. Nemůže soupeřit se snem a vzpomínkou. Ale přesto může přinést mnoho krásného, i lásku, tu svou, neporovnatelnou, originální. Ovšemže je k tomu potřeba čas, u každého jinak dlouhý, a taky jsou lidi, kteří - jako Anna z článku - se uzavřou v rámci jakési sebeobrany. Osobně mi to přijde škoda, aby se žena ve věku 58 let dobrovolně proměnila v jeptišku a dožívala svůj život jen ve vzpomínkách. Může mít před sebou ještě 30 - 40 let života, to se mi zdá docela hodně času, který bych nezahazovala. Však nemusí s nikým hned žít, nebo uzavírat nové manželství. Ale celkem nevidím důvod, proč by si nemohla dál užívat život, mít přítele, s kterým zažije příjemné společné okamžiky, a nechá se od něj obdivovat a hýčkat, pokud ji on bude milovat.