O anorexii byla napsána spousta slov, a přesto je to vždy málo. Vždy se totiž najde některá dívka, která si bude připadat tlustá, přestože váží 60 kilo při výšce 175 centimetrů a začne to nanovo. V optimálním případě skončí „jen“ na kapačkách, ale živá, v tom horším případě za ní rodiče a kamarádi budou chodit s kytkou v ruce na hřbitov.
Přinášíme vám dva příběhy, které se skutečně staly. Jména dívek byla samozřejmě změněna, ale to je jediná věc, kterou jsme si dovolili pozměnit.
Helena (32) – Spouštěčem byly vysoké nároky rodičů
Helenu jsem poznala na vyšší odborné škole. V prváku to byla normální, spíš tichá holka, která nikterak nevyčnívala z davu. Zkoušky dělala maximálně napodruhé, do debat v čajovně se moc nezapojovala, spíš jste ji mohli potkat s knížkou v ruce. V druháku se ale něco změnilo a ona najednou začala být plačtivá, všechno se jí dotklo a k tomu, aby se rozplakala, stačilo, aby se na ni někdo zadíval. Dramaticky se jí také změnila kvalita vlasů. Vždy měla jemnější, spíš pápěří, ale časem se jí z nich stala spíš koudel. Velmi výrazně také zhubla, přestože vždy byla štíhlá.
Zkraje se jí všichni spolužáci snažili pomoci, opravdu s upřímnou snahou a zájmem, ale vždy to dopadlo stejně. Helena se naštvala, a začala křičet a plakat, že ona přece žádnou pomoc nepotřebuje, ona chce jen cvičit, protože to ji baví a to je její koníček.
Jednou se mi z ní podařilo dostat, že její rodiče „potřebují,“ aby byla po všech stránkách absolutně perfektní a co dělá, dělala ne na sto, ale aspoň na sto padesát procent. A posléze se divili, že se se stejnou vervou pustila i do cvičení…
Jednoho dne nepřišla do školy. Školní tamtamy mluvily o pobytu v nemocnici na metabolické jednotce. Nikdo z nás neměl odvahu se zeptat, zda nemocnici opustila po svých, nebo zda svůj boj prohrála. Samozřejmě doufám, že platí první varianta, a ona někde žije relativně spokojený život…
Magdalena (34) Nechtěla jsem dopadnout jako kolegyně
Majda je na první pohled normální mladá žena. Poměrně hezká, se štíhlou postavou, kterou udržuje třikrát týdně cvičením, přestože má tříletého syna. Občas vás zarazí nějakou svou hláškou, např. „Nepřežila bych být tlustá!“ nebo něco podobného. Kdo zná její příběh víc do hloubky ale ví, že posedlost vzhledem je ještě to nejmenší, co ji mohlo potkat…
Po střední škole se vydala do světa na zkušenou, a pracovala v kuchyni. Bohužel, jejími kolegyněmi byly matka s dcerou, které obě vážily kolem dvou set kilogramů. A tak se zařekla, že ona takhle nikdy, nikdy, nikdy vypadat nebude. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Po návratu se jí rodina lekla, jak byla hubená. Časem se všichni lekli, protože byla schopná přežít den s jedním jablkem.
Naštěstí se po relativně krátké době vzpamatovala sama Majda, a dobrovolně šla za psychologem, kde mu celou anabázi převyprávěla. Asi si dovedete představit, jakou radost měli všichni, když k obědu dokázala sníst celý jeden knedlík… „Byl jsem skoro až dojatý, když mi nadšeně volala, bráško, já už snědla celý knedlík,“ vzpomíná ještě dnes s dojetím Karel, Majdin starší bratr, který o ni měl samozřejmě veliký strach. Postupem času se vše upravilo a Majda dnes jí normálně. Menší porce, hlídá si co jí, a cvičí.
Problémy s otěhotněním
Přesto nemoc ještě jednou do života vstoupila. Ne sice přímo, že by znovu přestala jíst, ale Majdě se dlouho nedařilo otěhotnět. Tělo si pamatovalo, co prožilo, a zkrátka ne a ne přijít do jiného stavu. Dokonce už s manželem absolvovali dvoje IVF (a jen ty, které to mají za sebou, si umějí představit, jaké to je, absolvovat stimulace, píchat si injekce, prožívat hyperstimulační syndrom a výsledek nula), aby ve finále otěhotněla přirozeně.
Dnes je vše už zapomenuto
Majda měla ve finále veliké štěstí. Anorexie ji poznamenala nejméně, jak mohla. Přesto si ale celoživotně už musí dávat pozor na to, aby zase nevystrčila růžky a nezaútočila. Přeji jí i všem jejím blízkým, aby se tato kapitola jejího života už nikdy neopakovala.