„Moje máma bydlí o dvě patra níž, a když potřebuji pohlídat, vždycky si najde nějakou výmluvu, proč zrovna nemůže,“ postěžovala si nedávno u kafe kamarádka Martina. Nevěřícně nad jejími slovy kroutím hlavou, protože já znám opak – mám dvě fungující babičky. Jedna bydlí o ulici vedle, a když se s třemi dětmi vracíme z víkendu, uvaří i napeče. I druhá je velmi obětavá, na otočku přijede z Ostravy do Prahy tam a zpět 360 kilometrů, jen aby si mohla odvézt a užít svá vnoučata.
Nevíte, jak najít čas si s dětmi více hrát? Poradí vám psycholožka Radka Kůřilová:
Vážím si toho a vím, že to není samozřejmost. A proto jsem našla pět různých typů babiček, které promluvily o své životní roli. Jaké babičky to jsou? Nečekejte žádné stařenky v zástěře a šátku, naopak, jsou to energické ženy, které v životě zažily tolik, že už je nic nedokáže rozházet. A hlavně, svá vnoučata milují, a jedna z nich dokonce nahrazuje vnučce péči matky.
Mladá babička
Andrea Ježková (54)
Má energie na rozdávání, vypadá skvěle a to, že je už pár let babičkou, jí málokdo věří. „Přišlo to akorát a dobře si to načasovali,“ konstatuje.
V kolika letech jsem se stala poprvé babičkou
Slavila jsem zrovna padesátiny a srovnávala se s pětkou na začátku, která přišla, aniž by se mě zeptala, jestli jsem na ni připravená, a hlavně jestli se na ni už cítím. Kdyby to udělala, hnala bych ji ode dveří, protože jsem samozřejmě připravená nebyla a jako padesátnice (divný slovo) jsem se fakt necítila. V tu chvíli ale přišla zpráva o tom, že budu babičkou, když bylo mezi dárky i dětské body. Takže jsem si od dubna do listopadu, než se vnučka narodila, na tu pětku stihla zvyknout. S babičkou to bylo horší.
Jestli mě napadlo, že je to moc brzy
Neřekla bych, že je to zrovna brzo, spíš bych řekla, že to mohlo být klidně dřív. Dcera chodila se zetěm Martinem deset let a už jsem skoro nečekala, že se někdy vezmou. Vzali. Logicky jsem si myslela, že je důvod jasný a čekají rodinu. Nečekali. V momentě, kdy jsem přestala být ve střehu, po nějakých dvou dalších letech, přišli s radostnou novinou. Pěkně si to načasovali.
Moje rada zní:
Nemusíš být stoprocentní matka, už takhle jsi dost dobrá!
Jak se na to dívám zpětně
Přišlo to akorát. A ani bych nechtěla, aby to bylo později, čas totiž tak hrozně letí! Dnes už je na světě vedle skoro čtyřleté slečny i téměř roční klučina a já jsem ráda, že mám dost elánu a energie je pohlídat, kdykoli mám čas, blbnout s nimi, zajít občas s malou na plavání a tak. Prostě že se toho takzvaně nebojím, jak konstatuje moje moudrá dcera. A co nedávno řekla vnučka? Prý srandovně čtu. A mám srandovní jméno. Odmala mi říkali doma Ája místo Andrea, tak jestli je tohle pro ty prcky srandovní, tak si té srandy užijeme asi ještě dost. Pak to naštěstí vylepšila, protože mi jednou řekla, že jsem její sestra. Tomu sice nikdo neuvěří, ale na druhou stranu je potěšující občas od okolí slyšet, že přece není možné, že už jsem babička. Nakonec to tedy není žádné drama, být mladou babičkou.
Akční babička
Daniela Mačurová (68)
Je starostlivá a pečlivá. Má spoustu výborných vlastností a jednou z nich je, že si umí užívat život. Na vnoučata si vždy udělá čas a hlídání ji baví.
Kolik mám vnoučat
Mám tři krásné holčičky – Mariánku (4), narozenou na Štědrý den, Ellinku (3), narozenou v listopadu, jako jsem já, a letos, na první jarní den, se narodila Anička.
Proč jsem akční babička
Teď v létě se o víkendech věnujeme s manželem našim sportovním aktivitám na vodě. Čeká nás zrovna závod sportovních člunů v Kralupech nad Vltavou. Jinak se v týdnu připravuji na svou třetí účast na mezinárodním cukrářském festivalu v Olomouci, který se koná na podzim, kam připravuji dva exponáty. Mimo léto jsme o víkendech na chalupě, kde je pořád co dělat. Podle potřeby zedničím, lakuji a natírám, pracuji tak trochu i se dřevem. Občas tam také vytáhnu šicí stroj, maluji nebo vyšívám. Venku jsou běžné zahradní práce, zpracováváme dřevo na zimu. V zimě ráda lyžuji, máme totiž chalupu na horách, tak se to přímo nabízí.
Moje rada zní:
Udělejte si na děti co nejvíce času. Potřebují nejen nakrmit a obléknout, ale důležité je si s nimi hrát, číst jim a ukazovat, co je správné. Dětství uteče rychle, ať mají ony i vy na co vzpomínat. Jsme pro ně velkým vzorem, tedy do puberty určitě. A jednou budou vychovávat své vlastní děti…
Co s vnoučaty podnikám
Udělám si čas a na požádání ráda pohlídám, ale není to moc potřeba. Spíše se jezdíme za nimi podívat, něčím je překvapit a potěšit se s nimi. Byly jsme s Mariánkou ve FunParku Žirafa. Dovedete si představit, jak šplhám za tříletou holčičkou po dětských patrových prolézačkách, abych ji ohlídala i splnila přání být pořád s ní? Naštěstí jsem se tam ještě vešla. Když jsem se svými vnoučátky, jsem zase tou malou, hravou holčičkou.
Budoucí babička
Jana Čápová (58)
Její čtyřiatřicetiletá dcera Martina, která se nedávno vdala, ji udělá babičkou už za dva měsíce. Do důchodu se zatím nechystá, ale na svou novou roli se moc těší.
Kdy se stanu poprvé babičkou
Dcera očekává narození našeho prvního vnoučete za dva měsíce. Od doby, co jsem se dozvěděla, že budu babičkou, to rychle uteklo. Narození miminka se již docela rychle blíží, a navíc to má být ve stejném měsíci, kdy slavím i já narozeniny.
Jak se na roli babičky těším
Role babičky pro mě bude nová etapa v mém životě, takže se na ni samozřejmě těším. Díky dnešním možnostem již známe pohlaví, takže je oproti dřívější době jednodušší se na příchod miminka s potřebnou výbavou připravit. Od doby, kdy jsem měla já děti, se toho hodně změnilo, když jsem se začala zajímat o vše, co dnes trh nabízí, je vidět, jak se doba posunula. Zjistila jsem, že plno věcí prošlo od té doby velkou proměnou – například kočárky, zavinovačky.
Moje rada zní:
Hlavní slovo ve výchově by měli mít vždy rodiče.
Jestli budu hlídací babička
Jsem ve věku, kdy generace našich maminek již byla v důchodu, ale já jsem stále pracující a do důchodu mi zbývá ještě několik let. Byla bych ráda hlídací babička, což si budu vynahrazovat ve volných chvílích a hlavně o víkendech. Jako budoucí babička a dědeček rádi pomůžeme jak s hlídáním, tak radou.
Mám v plánu být stále po ruce
Samozřejmě chci mít možnost věnovat vnoučeti potřebný čas, dcera bydlí nedaleko, a tak bude pro nás všechny jednodušší se scházet a pomáhat se vším, co bude potřeba.
Mám je ráda, ale brzy je vracím!
Táňa Janurová (57)
Hlídání vnoučat pro ni není prioritou, to ale neznamená, že by vnoučata nepodporovala a nezajímala se o ně. Ráda tráví čas s manželem, hodně cestuje a plní si sny.
Kolik mám dětí a vnoučat
Mám tři děti, syna Jaroslava (41), od něho máme vnuka Matea (10 let) a vnučky Živu (8), Josefínu (6) a Mariánku (4). Druhorozený syn Jan (36) a nejmladší dcera Anežka (21) jsou zatím bezdětní.
Jak se zapojuji do hlídání
Do hlídání se zapojuji podle potřeb mladé rodiny a domluvy. Vše je založeno na vzájemném respektu, to znamená například – mladí potřebují pohlídat, ale my máme již jiný program, nikdo se na nikoho nezlobí, nevyčítá. Prostě si řekneme, jak to je, nic si nemusíme vymýšlet a překrucovat. A přesně takhle to funguje na druhou stranu, mám nápad něco podniknout s dětmi, ale mají jiný program, je to absolutně v pořádku.
Moje rada zní:
Určete si hranice ve smyslu, co si mohou dovolit a co je již nepřijatelné, a také vzájemný respekt – děti si přejí být respektovány, ale aby to stejné dokázaly k ostatním. A také, prarodiče, myslete na svá vnoučata, ale více myslete na sebe! A jedna rada i pro rodiče: Rodičovský čas bývá dlouhý a ne vždy je jednoduchý, nezapomínejte na svůj partnerský život. Až se děti rozlétnou do svých životů, abyste mohli lehce sklouznout do svého partnerství a zároveň věděli, čím chcete tento čas naplnit.
Kolik času s nimi trávím
Tím, že jsme pracující prarodiče, je toho času poměrně málo.
Jak moc jsou pro mě vnoučata na prvním místě
Svá vnoučata mám ráda a jsem s nimi ráda, ale není to momentálně moje životní priorita. Teď, když jsou děti z domova, skončil nám aktivní rodičovský čas, nejvíce volného času věnujeme s manželem sami sobě a našim zálibám. Vnímáme to tak, že teď jsme na prvním místě my dva, kdy jsme relativně zdraví, ještě máme finanční příjem, a tím pádem si můžeme plnit sny. A protože nevíme, kolik času v této podobě máme před sebou, chceme si ho užít naplno přesně tak, jak naplno jsme byli rodiči.
Názor zasloužilé babičky
„Parchanti, mazejte z chalupy ven, to jste mohli zůstat doma.“ Tahle legendární hláška mé babičky rozhodně neubrala na naší lásce k ní. Měla totiž spoustu dalších předností a darů, které nám plnými hrstmi rozdávala, a my věděli, že i když pro ostré slovo nejde daleko, miluje nás. Já jsem naopak na vnoučata laskavá, nekonečně tolerantní, hlídám a ňufňám, co mi síly a čas dovolí. Přesto se zastávám všech, které to mají jinak.
No a co, že babička nechce hlídat nebo je ochotná vidět se s vnoučaty maximálně jednou za půl roku a ještě ideálně tak, aby jí neumatlala šaty. „Nadřela jsem se dost jako máma, teď už po mně nikdo nic chtít nemůže,“ řekla mi nedávno jedna moje známá. Každá jsme prostě jiná a je to tak v pořádku. Já se všem svým vnoučatům věnuju, protože mě to baví, naplňuje a dává to mému životu hravost, nový rozměr a fakt obrovskou dávku lásky. Ale jestli vy toužíte po klidu a nejste zvědavá na hluk a nepořádek, které děti prostě ve velkém dělají, je to vaše věc. Nenechte se tlačit do ničeho. Nakonec už máte věk na to, abyste dělala to, po čem toužíte. Ať je to cokoli.
Místo matky
Marie Šekmarová (60)
Má nejtěžší roli. Je maminkou a babičkou zároveň. Stará se o postiženou vnučku Laurinku. Tu zahrnuje láskou, věnuje jí všechen svůj čas a ničeho nelituje.
Proč mám holčičku ve své péči
Laurinku máme v péči, protože ji rodiče nechtěli. Je postižená, a navíc oba holdují alkoholu a drogám, o malou by se nedokázali postarat. Musela by jít do ústavu, a to jsem nemohla dopustit. Nikdy by nepoznala, co je teplo domova a náruč milující maminky (babičky). Kdo by ji pochoval, hrál si s ní a pofoukal jí bolístku?
Jaké je vychovávat své vnouče a dělat mu maminku
Je to velmi náročné fyzicky, protože malá je postižená. Jezdím s ní čtyřikrát týdně na cvičení, neurorehabilitace a cvičíme Vojtovu metodu. Neustále zakládáme sbírky, sháníme peníze, kde se dá, abychom tím pokryli veškeré cvičení a lázně, což není zrovna levné. Tak třeba lázně, které potřebuje čtyřikrát ročně, stojí 90 tisíc korun, a za cvičení 50 minut platíme čtyřikrát týdně 1200 korun plus benzin a další výdaje.
Moje rada zní:
Babičky, nebojte se toho, vychovávat svá vnoučata, když jsou rodiče nezodpovědní. Ty malé děti za to nemohou a jednou vám budou vděčné, že jste se o ně postaraly, a vše vám s láskou vrátí.
Svůj věk vnímám jako handicap
Samozřejmě, je mi šedesát a manželovi sedmdesát, oba jsme nemocní, ale spíš mám neustálý strach, kdyby se s námi nedej bože něco stalo, co bude s ní. Proto jsem změnila své stravovací návyky, piju bylinky a snažím se stále udržovat, abych tu pro Laurinku byla co nejdéle, dokud se alespoň trochu nepostaví na nožičky a nebude běhat. Doktoři tomu moc nevěří, ale já věřím. Oni s ní nejsou 24 hodin jako já a nevidí, jaká je to velká bojovnice.
Jestli si myslím, že absence matky bude mít nějaký vliv na výchovu
Nemyslím si, spíš bych řekla, že kdyby ji vychovávala matka, která ji takovým krutým způsobem vypudila ze svého těla už ve 25. týdnu a holduje alkoholu a drogám, tak si myslím, že by to velký vliv na její výchovu mělo. Ani si nedokážu představit, co by s ní bylo, taková matka, která se nedokáže postarat ani o sebe, ale dokáže miminku takhle strašně ublížit ještě dřív, než se narodí. Je mi z toho zle, jen na to pomyslím. Takové ženy by neměly otěhotnět.
Jak moc se změnil můj život
Byla jsem zvyklá zajít si třeba ke kadeřnici, do sauny, ráda jsem si pospala. Teď už je to nemožné, všechen čas věnuji Laurince, ale nelituji toho, když vidím, jak moc se snaží vše dokázat, jak bojuje, aby nám dokázala, že vše zvládne, a jak je ráda, že nás má. Při cvičení, když se na mě dívá, jako kdyby mluvila očima a říkala: „Neboj, babi, já to zvládnu, jen se mnou musíš mít trpělivost.“ A já mám, protože vidím, jaké dělá pokroky, sice po malých krůčcích, ale dělá.
"Článek vyšel v časopise Blesk pro ženy 5/23"
Text: Lucie Ulmanová