Říkala jsem si, že se panička asi úplně zbláznila, nebo roste do dětských let. Jinak jsem si neuměla vysvětlit to, že s radostí vzpomíná i na chřipky, angíny a virózy, které ji postihly, když byla dítko školou povinné. Teď už vím, že za tím vším stála babička.
Přišla k nám kamarádka Jája. To bývala největší kamarádka mojí paničky na základce. Taky byla jedináček a taky pohříchu rozmazlovaný. Ležela jsem v pelíšku a poslouchala jejich vzpomínání.
Jakmile onemocněla jedna, postihlo to i druhou. Byly kamarádky na život a na smrt a tak sdílely spolu všechno. I každý bacil. Paničku skolila angína, Jája ji do tří dnů měla taky. Tehdy nebyly žádné mobily ani internet, ale holky by bez toho, aby jedna o druhé věděla, jestli už spolkla prášek nebo ještě ne, nebyly snad ani celé. Panička stonala v nadýchaných peřinách, které na dobu nemoci přesídlily do kuchyně na otoman a točil se kolem ní celý svět. Střídaly se babičky a četly pohádky, maminka vyvářela dobroty, jen aby panička deko nezhubla. Mívala totiž hubené nohy, jako dráty do betonu a připomínala čerstvě narozenou žirafu. No a aby panička nestrádala vůbec, kmitala její maminka mezi svou kuchyní s marodem a kuchyní Jájiny rodiny, kde to probíhalo jako přes kopírák. A když neběžela ona k Jájům, tak paní Jájová utíkala k nám. Proč ty maminky kmitaly? Byly pasovány na poštovní holuby. Opravdu, třeba dvakrát denně donesly dopis. No jasně, že nebydlely od sebe pět kilometrů, ale sotva padesát metrů, ale i tak. Holky si vyměňovaly zprávy, které pro ně byly strašně důležité, jako například jestli Ivan ze třetí bé miluje Zuzanu od nich ze třetí á. No uznejte, že bez toho se nedá žít a marodit už vůbec ne!
Panička s Jájou se hrozně nasmály a dojetím i nějakou tu slzičku otřely, když si o tom teď vyprávěly. Jak si třeba vyrobily papírové hřebeny, kartáčky na zuby a ze stejné čtvrtky i kufr, rozhodnuty vyrazit po uzdravení na cestu kolem světa. Nebo jaké vyráběly panenkám šaty z barevných papírů.
Mají dnes nač vzpomínat. Internet je moc fajn věc, nikde jinde by člověk tolik informací pohromadě nenašel. Ale jsem tak trochu v rozpacích, když ty dnešní holčičky i když jsou zdravé, po příchodu ze školy sednou doma k počítači, nastartují skype a diskutují o tom, jestli Mácha z páté á miluje tu mrňavou holku, co chodí o stupeň níž, když ona pořád nosí tak nemožný punčocháče. Nevím, na co ony budou jednou vzpomínat. Ale nebojte, nejsem nemoderní, vím, že všechno je dnes jinak. Prostě každá doba má své.
Vaše Eni