Zatímco jiní lidé se na Silvestra těší, pro mě je to už pět let datum, které bych v kalendáři nejradši přeskočila. Mám ho totiž spojené s traumatizujícím zážitkem, který se mi tím pokaždé bolestivě připomene. Ztrátou panenství. Nedobrovolnou.
1. Rodiče mě vždycky drželi poměrně zkrátka.
Rodiče mě vždycky drželi poměrně zkrátka. Panovala u nás přísná výchova, na první místě byla škola, jen když tam bylo vše v pořádku, mohla jsem myslet na nějakou zábavu. Díky tomu jsem se sice učila dobře, jenže to bylo zkrátka z donucení. A o nějakém úžasném vztahu s rodiči tím pádem nemohla být řeč.
Od patnácti jsem je vytrvale přemlouvala, ať mě taky někdy pustí někam večer, spolužáci už obráželi diskotéky, kamarádky mě lákaly na holčičí mejdany, jenže já nesměla. A nebo bych musela přijít domů tak brzy, že bych se jen ztrapnila. A tak jsem se vždycky radši na něco vymluvila nebo se tvářila, že mě tyhle akce vlastně vůbec nezajímají.
Teprve když jsem byla v posledním ročníku na gymnáziu, stal se zázrak a rodiče trochu povolili. Pravda, oslavila jsem mezitím osmnácté narozeniny, takže jsem je už teoreticky nemusela poslouchat, ale něco takového bych si sama nedovolila. Příliš jsem jim podléhala a navíc s nimi bydlela. Několikrát jsem vyrazila na diskotéku. A nejvíc jsem se těšila na oslavu Silvestra, kterého jsem poprvé v životě neměla trávit s rodiči u televize, ale se svými vrstevníky ve městě!
- Jak se vyvíjel Bářin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Stačil jeden panák a už se to vezlo
S dalšími třemi kamarádkami jsme vyrazily do nejvyhlášenějšího klubu. Jenže všechny tam měly i své kluky a už pár minut po příchodu se o mě přestaly zajímat. Nevěděla jsem, co dělat. Připadala jsem si najednou jako páté kolo u vozu. Tancovat sama na parketu, na to jsem se necítila. A oslovit někoho, to už vůbec ne. Chvíli jsem dokonce přemýšlela, že snad půjdu domů, když se najednou u našeho stolu objevil moc pěkný kluk a pozval mě na pití.
No a pak už se to vezlo. Nejprve ohromné rozpaky a zároveň euforie z toho, že někdo tak pěkný se o mě zajímá. Pak dlouhé přemlouvání, abych místo coly zkusila něco ostřejšího. Varovné hlasy v mé hlavě, že to přece nechci, a přes ně jeden silnější, že už bych se konečně měla přestat bát, co na to rodiče, a začít si trochu užívat. Dopadlo to, jak muselo - nejdřív mi alkohol nechutnal, dělala jsem hrdinku, pak mi rychle stoupl do hlavy a já se začala předvádět a pila jednoho panáka za druhým.
Pak si pamatuju, že mě ten kluk začal líbat a mně se to strašně líbilo. Že jsme tancovali nejdřív na rychlé písničky, pak byl nějaký ploužák a on mě při něm osahával naprosto bez okolků. Být střízlivá, nikdy bych mu to nedovolila, vždyť mě do té doby políbil jen spolužák v tanečních a byl to trapas! Takhle jsem se ale jen smála a asi se chovala tak, že si to vyložil jako naprostý souhlas.
Potom se mi ale udělalo strašně špatně, stihla jsem jen tak tak něco zablekotat a dopotácet se na záchod. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla s hlavou u mísy, kolikrát jsem zvracela. Možná jsem o sobě chvíli vůbec nevěděla. Když jsem se vrátila do sálu, po mých kamarádkách nebylo ani stopy a můj ctitel prováděl na parketu s jinou holkou to, co předtím se mnou.
Pokračování 3 / 4
3. Pamatuju si tu bolest... ale ne toho, kdo mi ji způsobil
Kombinace alkoholu, nevolnosti, vzteku na kamarádky a ještě většího na toho kluka mi zatemnila rozumné uvažování a já bez rozmýšlení opustila klub a vrávorala pryč.
Myslela jsem, že mám namířeno domů, jenže jak jsem byla mimo, zahnula jsem na jedné křižovatce špatně a najednou se motala neznámo kde. Trvalo to jen chvilku a pak jsem se zas dala správným směrem, jenže jsem to vzala zkratkou - a to byla ta osudná chyba. Zkratka samozřejmě vedla zastrčenou tmavou uličkou, kde ani na Silvestra nebyla ani noha.
To ale platilo, jen dokud jsem do ní nevkročila. Pak se za mnou najednou ozvaly dvoje kroky a než jsem si uvědomila, co se děje, někdo mě zezadu popadl za krk a táhl do otevřených vrat nějakého dvora. Byla jsem pořád strašně opilá, takže jsem se bránila jen chabě, ale tu hrůzu si pamatuju dodnes naprosto živě.
Byli dva, vůbec nemluvili. Ani nemuseli - já byla naprosto bezmocná, jako hadrová panenka. Pletl se mi i jazyk, když jsem se pokusila je uprosit, aby mě nechali, jen se rozesmáli mému blekotání. Pak už to šlo rychle - jeden mě držel a druhý mě znásilnil. Snad jen díky alkoholu jsem vydržela tu bolest i tu strašnou paralyzující hrůzu, jinak bych snad strachy umřela.
Z nějakého důvodu mě druhý nechal na pokoji. Když bylo po všem, vstali, koukli na mě a pamatuju si, že prohodili něco jako "ta má dost, nebude si to ani pamatovat" a v naprostém klidu odešli. Ovšem to se tedy spletli, pamatuji si to dodnes naprosto přesně! Bohužel jen ten akt, ale nikoli to, kdo mi to udělal. Všechno se to odehrálo ve tmě, a i kdybych jejich obličeje zahlédla, pochybuji, že bych byla schopná si je zapamatovat a popsat.
Pokračování 4 / 4
4. Každý Silvestr mě vrátí zpátky do minulosti
Nevím, jak dlouho jsem v tom dvoře ležela, než jsem se nějak vymotala ven. Stejným zázrakem jsem se sama dostala domů. Smutné je, že jsem se potácela polonahá v potrhaném oblečení městem plným slavících lidí a nikomu to nepřipadlo divné. Asi si mysleli, že takhle mohutně slavím! A já si o pomoc neřekla, myslela jsem na jediné, být doma...
Naši mě dovlekli na policii ještě tu noc. Jenže jsem tam nedokázala říct vůbec nic, co by útočníky mohlo identifikovat. Nepamatovala jsem si ani, kde se to stalo, v kolik hodin. Jen to samotné znásilnění mi utkvělo naprosto jasně.
Je to pět let a dodnes jsem se z toho nedostala. Můj vztah s rodiči je ještě horší, než byl. Nečekala jsem, že mě budou litovat, ale ani to, že se ke mně budou chovat ve smyslu "Patří ti to. Kdybys tak netoužila lítat v noci venku, nikdy by se ti to nestalo. My ti to říkali".
Po tomhle zážitku jsem tak tak zvládla odmaturovat. Celou střední jedničkářka a najednou jsem sotva prolezla poslední pololetí a u maturity skoro propadla. Nikdo nevěděl, co se děje, nikdo kromě rodičů o tom neví. Ani ty tři kamarádky.
Hned jak to bylo možné, od našich jsem se odstěhovala. Paradoxně mi ten hrůzný zážitek dal sílu se jim vzepřít a jít si vlastní cestou. Žádná vysoká. Našla jsem si práci a přestěhovala se do jiného města. Chodím do práce a už tři roky taky na psychoterapii. Dělám pokroky, ale žádná sláva to není. Dodnes se bojím potmě vyjít ven a o tom, že bych navázala nějaký vztah, nemůže být řeč. A Silvestr mi to všechno opět ještě víc připomene...
Bára, 23 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!