Žít a nechat žít. Moje celoživotní motto nabírá v poslední době úplně jiný rozměr. Od chvíle, kdy se naše čtyřčlenná rodina začala stravovat vegetariánsky, musíme se pomalu každý den obhajovat – před vlastními příbuznými především. Proč jen mají lidé potřebu řešit věci, které se jich netýkají. Co z toho mají?
Hned na úvod chci říct, že nejsem žádná ekoteroristka, militantní aktivistka nebo něco podobného. Jsem normální ženská, spíš introvert a citlivá povaha. Nikdy by mě nenapadlo někomu vnucovat svoje názory a pravdy, vždycky jsem se držela spíš stranou. A ano, dělala jsem si věci po svém. Ale nikomu jsem je necpala a u ostatních jsem oceňovala totéž.
Martina Machová
13. srpna 2020
Moji rodiče jsou fajn lidi, ale v něčem opravdové „konzervy“. Měli o životě své dcery nějakou pevně danou představu, a když zjistili, že ta její je v lecčems odlišná, vždy jim dlouho trvalo, než se s tím nějak srovnali. Přesto by mě nikdy nenapadlo, že zrovna bezmasý jídelníček bude nakonec v naší rodině takovou rozbuškou.
Když jsem potkala svého manžela, maso jsem ještě jedla a Zbyněk taky. O vegetariánství jsme ale už tehdy oba nezávisle na sobě uvažovali a postupně jsme si k němu skutečně dospěli. Maso jsme čím dál víc omezovali a definitivně ho vyřadili po narození našich dětí. Máme dvojčata, Adélku a Tomáška, kterým je dnes deset let.
Během těhotenství jsem si maso ještě dopřávala, ne proto, že bych si neuměla doplnit potřebné látky jinak, spíš jsem nechtěla měnit zažité zvyklosti v tak citlivém období. Pak, když se děti narodily, jsem živočišné produkty postupně odbourávala a zhruba půl roku po porodu jsem se stala úplným vegetariánem.
Laura Poláková
11. srpna 2020
Moji ani Zbyňkovi rodiče nás nemohli pochopit. Při každém setkání jsme slýchali takové ty klasické věty: To jako nejíš ani kuře? Nebo rybu? A co párky? Vývar? Co teda jako vlastně jíš? Co tomu chudákovi (manželovi) vaříš? A proč to vlastně vůbec děláš? To si jako myslíš, že tím něco změníš?
Trpělivě jsme jim pokaždé znovu opakovali, co nás k tomu vedlo, a zdůrazňovali, že náš postoj nikomu nevnucujeme a že po nikom nechceme, aby pro nás něco speciálního chystal. Zejména máma a tchyně si ale naše rozhodnutí braly nějak osobně, dělaly z nedělních obědů div ne antické drama, až jsme nakonec navrhli, abychom se raději scházeli v restauracích. A to se jim nelíbilo taky.
Laura Poláková
9. srpna 2020
A to nemluvím o tom, jak komentovaly naše stravování v souvislosti s dětmi. „Doufáme, že jakmile začnou brát rozum, tak vás ty nesmysly pustí! Že jim nebudete motat hlavu! Dítě má jíst maso a hotovo! A vy koneckonců taky, člověk je masožravec odjakživa!“ Jsem v tomto ohledu ráda, že můj muž je na tom stejně, protože reagovat na ty neustálé výpady je dost náročné.
Ale dokud byly děti malé, nějak jsme si na to zvykli jako na součást rodinného folklóru a přestali to řešit. S mužem jsme se bez problémů shodli na tom, že dětem budeme dávat maso do doby, než se samy začnou zajímat o to, co jedí, odkud jídlo pochází. A ať si pak rozhodnou, co a jak. Rozhodně jsme nechtěli ze svých batolat a předškoláků dělat vegetariány – jak si ale naše rodiny i řada přátel a známých pořád mysleli.
Laura Poláková
6. srpna 2020
Zároveň jsme jim ale nic netajili. Vysvětlovali jsme, odkud jídlo na talíři pochází, co je potřeba pro to, aby ho mohli takto upravené jíst. Nic jsme nedramatizovali, nezveličovali, podávali jsme jim vše tak, aby to pochopily. Nikdy jsme neříkali „Nesmíš jíst maso, to je vražda!“ nebo něco podobného. Jen to, že mají na výběr a že není potřeba jíst všechno a pořád.
Zato prarodiče z obou stran jeli vždycky velkou masáž. „Na, Adélko, přidej si ještě kuřátko, dělala jsem ho speciálně pro tebe a Tomáška, to bych byla moc smutná, kdybyste si nepřidali, já vím, že vám rodiče doma nic nedají…“ Ano, i takhle daleko dokázala tchyně zajít, klidně dětem lhala a ještě je citově vydírala.
Dvojčata se však i přes to všechno někdy v osmi letech rozhodla, že maso oželí. Měli jsme s mužem samozřejmě radost, obzvlášť když jsme slyšeli jejich odůvodnění, kdy dětskými slovy popisovala to, co vnímáme i my dva.
Přesto jsme jim to vlastně spíše rozmlouvali, jestli ještě nechtějí počkat, jestli jsou si jistí. Vysvětlili jsme jim, že pokud chtějí být vegetariáni, měli by to brát jako pevný závazek a ne něco, co bude jeden měsíc tak a druhý jinak. Ať počítají s tím, že budou často muset svoji volbu obhajovat a ne každý pro to bude mít pochopení.
Ale asi své děti vychováváme dobře, protože jsou v tomhle málem silnější než já s manželem. Asi je to i díky tomu, že jsou na všechno dva, čelí všemu společně. Naštěstí v jejich školní jídelně je vždy na výběr i vegetariánské jídlo, takže je to vlastně úplně bez potíží. Ty opravdové souboje se odehrávají v rodinném prostředí, jak jinak.
Věra Zikmundová
2. srpna 2024
Jakmile totiž prarodiče zjistili, že Adélka s Tomáškem už maso taky nejedí, málem vyletěli z kůže. A už dva roky je to pro ně otázka pomalu života a smrti, aby je vrátili zpátky na správnou cestu. Nikdy by mě nenapadlo, že takováhle věc může v rodině nadělat takovou paseku. Ale my už dva roky fakt nemáme jiné téma k hovoru než naše stravování.
Nerozumím tomu, proč je to pro tu starší generaci tak důležité, proč zkrátka nedokážou věci přijmout, jak jsou. Vysilují se tím, kazí se nám vztahy… My s manželem všechno bereme na sebe, jsme nekonfliktní, nehádáme se, neobhajujeme – nemáme proč. Jen dokola opakujeme, že chápeme, že mají takový názor, ale my zase máme svůj a oni by to měli respektovat.
Laura Poláková
28. července 2020
Místo toho každé setkání s vnoučaty začíná větou: „Tak co, už jíš konečně maso? Ne? Tak to já tě tu snad ani nechci, co budeme vařit?!“ Kvůli takovým slovům už ale vyletím i já. „Uvědomujete si, že k vám ty děti třeba fakt nebudou chtít? Vždyť to vypadá, že vy jim podmiňujete svoji přízeň jen podle toho, co jedí? To je fakt nebudete mít rádi, když si u vás nedají řízek?!“ vynadala jsem jednou svojí mámě, ale je to k ničemu. Jedou si to svoje, že se snaží napravit škody, které já a Zbyněk děláme.
Dvojčata už si z toho dělají spíš legraci. Občas dají babičce a dědovi falešnou naději, když vtrhnou do dveří s výkřikem, že mají hroznou chuť na guláš, a pak hlasitě křičí: „Haha, naletěli jste!“ To je mi těch prarodičů až líto.
Na druhou stranu si za to můžou sami. Když nedokážou přijmout vynechání jedné konkrétní potraviny z jídelníčku, jak asi budou vnoučatům rozumět, až přijde třeba puberta? To si vůbec neumím představit. Ještě bude legrace.