Bářina dcera se rozešla s přítelem a vrátila se domů, kde ji maminka přijala s otevřenou náručí. Nyní se jí ale zdá, že dcera by se měla opět osamostatnit. Cítí, že obě potřebují více soukromí a své vlastní zábavy.
Dcera se od nás s manželem odstěhovala za svým přítelem před pěti lety. Rok na to jsem se rozvedla, neklapalo nám to dlouho a syndrom opuštěného hnízda náš vztah obnažil v celé jeho prázdnotě. Muž si po rozchodu našel jinou ženu a já žila relativně spokojeně sama. Mám spoustu zájmů a kamarádek, náročnou práci, kterou miluji, a sem tam nějakého kamaráda s výhodou. O vážný vztah nestojím, jak říkám: „Už mám splněno!“ S bývalým mužem jsme ukázkou toho, že se lze po letech rozejít v relativním klidu, bez lží, podrazů a bojů o majetek. Oba žijeme klidně a spokojeně, tedy já nyní už ne.
Minulý rok před Vánoci se mi domů vrátila dcera. Odešla od přítele, rozešli se už podruhé, tentokrát definitivně. Přítel ji podvedl, s milenkou dokonce čekal dítě, které dceři odpíral. Eli zlomil srdce. Tehdy jsem se o ni starala jako o batole, došlo i na antidepresiva a odbornou pomoc. Jenže už je to deset měsíců, co jsem dceři v mém dvoupokojovém bytě přenechala ložnici a spím v druhé místnosti, která je kuchyní, obývákem a nyní i mou ložnicí v jednom. Eliška je aktuálně z nejhoršího venku, už u ní dokonce proběhl jeden krátký románek s bývalým kolegou z práce, nicméně já mám s románky i svobodou utrum. Domů si nemohu nikoho spontánně přivést, dcera totiž na rozdíl ode mě nemá moc zájmů a přátel, a tak tráví večery i víkendy doma. V podstatě má jen jednu kamarádku, jež se nyní vdává a čeká miminko, a pak má svou práci, kde tráví většinu času. A tak se Eli zkrátka upnula na mě.
Laura Poláková
25. dubna 2024
Stále slyším, zda spolu půjdeme do kina, co budeme dělat o víkendu nebo jestli někam nezajdeme na večeři. Samozřejmě že jdu s dcerou jednou za čas do kina, na výlet či třeba na nákupy moc ráda, ale nechci s ní už trávit tolik času jako v dobách, kdy byla malá holčička. Svůj čas bych nyní po letech ráda věnovala sobě.
Možná to zní trochu sobecky, ale nemám za sebou jen vcelku klidný rozvod: před patnácti lety jsme s mužem pochovali vážně nemocného syna... S nemocí bojoval více než šest let, v té době jsem v podstatě nespala, nežila svůj život, nechodila do práce. Muž se stal „strojem na peníze“ a já pečovatelkou na dvacet čtyři hodin. Nelituji ničeho, syna jsem milovala a stále miluji, ale nyní jsem ráda, že mohu některé věci trochu „dohnat“. Krátce na to, co zavřel syn oči, jsem začala pečovat o manželovu maminku s alzheimerem. Kdo to zažil, ví, jak náročné to je. Nyní potřebuji čas pro sebe!
Jiřina Sivcová
21. února 2021
Navíc vnímám, že i pro dceru není dobré, když se skoro ve třiceti letech opět „schová pod maminčinu sukni“. Ve svém věku by neměla jen pracovat, ale žít, bavit se, cestovat, milovat, třeba se i dál vzdělávat a také mít děti. Popravdě bych Eli nejraději řekla, ať si hledá bydlení a osamostatní se, ale zároveň mám o ni trochu strach. Má tendenci být na někom závislá, těžce snáší samotu a je celkově psychicky křehčí. Sice se o ni moc bojím, ale zároveň nechci, abychom skončily jako sousedka se synem. Vídám je každé ráno z okna, paní je přes osmdesát, synovi přes šedesát. Oba chodí o holích, kvůli kterým nemohou chodit s taškou na kolečkách, a tak oba nosí batoh. Stejný batoh! Ti dva se stále o něco přou, někdy je syn uražený, jde napřed a jeho máti za ním „běží“ a pokřikuje. Je to u nás na malém sídlišti naprosto nepřehlédnutelná dvojice. Říkáme jim batůžkáři.
Jiřina Sivcová
19. dubna 2022
Opravdu bych takto s dcerou nechtěla skončit. Zcela záměrně se o těch dvou před Eliškou občas zmiňuji a porovnávám je s námi. Dcera mi zpravidla řekne: „Mami, ale s námi je to přece úplně jinak,“ což si bohužel já osobně nemyslím a mám pocit, že k tomuto modelu máme solidně našlápnuto. Začínám vážně přemýšlet nad tím, že se po kamarádkách začnu ptát po nějakém milém nezadaném mladém muži.