BÁRA (51): S bratrem jsme se usmířili den před jeho smrtí

Já to vnímám tak, že smíření, odpuštění a prosba o odpuštění jsou zcela různé věci. Někdo mi může i hodně ublížovat, já mohu dobře vědět, že takový člověk mi vždy ublíží a přesto na toho člověka nemusím být naštvaná. A pokud se už naštvu, odpustit mu je pouze můj problém, zcela nezávislý na jeho omluvě, či prosbě o odpuštění. Takové odpuštění je totiž dobré pro mne a pro můj vnitřní klid a nějak si nedovedu představit situaci, že budu žít s pocitem, že mám na někoho zlost. Co se týče smíření, pokud pro mne znamená opět se stýkat a pokud mě takový styk ohrožuje, pak se prostě smiřovat nebudu.
Jiné je, když někomu ublížím a pak prosím o odpuštění - myslím si, že i v tomto případě je to především můj problém, je to omluva za to, co jsem někdy spáchala a sama ta prosba je ode mne krok vpřed, krok který je správný a pro mne uzdravující, bez ohledu na to, jak mi druhá strana odpoví.Myslím si ale, že autor článku nechtěl vyvolávat dojetí, jenom chtěl ukázat a varovat, že někdy, i když jsme na někoho rozezleni do běla a nechceme ho "do smrti" ani vidět, v okamžiku, kdy je jasné, že už ho opravdu nikdy neuvidíme, přehodnotíme všechno, co jsme si mysleli a dojde nám, že jsme promarnili čas, který nám už nikdo nevrátí.

Příběh dojemný,to nemohu říct....Myslím si,že pokud sourozenec není kriminálník,feťák a pod.,tak kdo nám z rodiny zůstane po smrti rodičů ? Není to cizí cizinec,ale někdo,s kým jsme prožili celé dětství. Já jsem proti akcím tohoto typu - s někým nemluvit léta,aniž bych to zkusila po nějakém odstupu (spíše kratším) napravit. Mám více sourozenců,ale nikdy ještě jsme se nedostali na takovou úroveň,že bychom spolu záměrně nemluvili.My se nevídáme často,ale rozhodně máme ze sebe radost,když už se sejdeme. Bohužel,mnozí lidé se nechají vláčet jen a jen penězi,mamonem,věcmi.Hnus.

Takový dojemný předvánoční nostalgický příběh. Jestli ono by nebylo lepší, kdyby nebylo nutno činit taková dramatická gesta, a lidi spolu dokázali nějak normálně fungovat a nehádat se o hlouposti. Zvlášť když jsou to příbuzní. Je pravda, že někdy to stojí hodně sebeovládání, aby člověk nepráskl dveřma, s tím, že nemá toho zapotřebí. Měl by případně mít k takovému jednání hodně dobrý důvod, ne nějaké fiktivní vkladní knížky. Ale zase když už se jednou rozhodne zapomenout, že měl někdy bratra - teď myslím obecně, ne tento konkrétní příběh - tak by si měl za tím stát a nenechat se dojmout. Protože jestli je ten podstatný dobrý důvod, proč se s někým nestýkat, a opakuju, že vkladní knížky to nejsou, pak nemá žádné odpouštění smysl, buď ten důvod mám, nebo nemám. Když nemám, nerozhádám se, když mám, tak holt smůla.