Vy máte, Báro, herecké zkušenosti už z období dospívání. A divadlu jste v podstatě věrná dodnes, tam jste momentálně vytížená víc než v televizi. Je vám bližší než film?
S herectvím jsem začala už v patnácti v dramaťáku, později na konzervatoři. Nemůžu ale říct, že je mi divadlo bližší. Obojí mám ráda stejně. V divadle jsou větší šance, že dostanu charakterní roli, ve filmu jsem měla štěstí spíš na ty „pipinky“. Ale věřím, že se zadaří.
Váš herecký talent jste mohla ukázat v nekonečném seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde jste si hned v začátcích střihla dceru Davida Prachaře alias Pavla Váchy, jednoho z hlavních hrdinů. Zanedlouho do děje naskočil i Honza v roli doktora Frynty. Potkali jste se při natáčení?
Já jsem tam byla dřív! (směje se) Ale s Honzou jsme se tehdy znali už z Vinohradského divadla. Nastupoval do Ordinace v době, kdy já zrovna odcházela, nějakou společnou scénu jsme ale měli. Stejně jako na divadle.
Kdy jste se vy dva vlastně seznámili?
Když mi bylo sedmnáct a byla jsem ještě na konzervatoři. Hrála jsem v jedné divadelní hře, ve které hrál i Honza, ale tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že bychom mohli být pár.
A kdy tedy přeskočila ona pověstná jiskra?
V ten nejnestřeženější okamžik, kdy jsem to vůbec nečekala… (Přemýšlí...) Bylo to takové zvláštní, silné. Ale rozhodně jsem to nijak „neplánovala“.
Přitahovalo vás i to, že je Jan o dost let starší, a tudíž má už nějakou životní zkušenost?
Nemyslím si, že to byl můj případ, a upřímně, ani to nechci nikomu vyvracet, i když si to asi dost lidí myslelo. Stejně bych to nevyvrátila.
U mě nehrálo roli to, že by byl Honza zkušenější. A nemyslím si ani, že by to z jeho strany byla druhá míza, jak se psalo v bulváru.
Máte nějakou vysněnou roli?
Já mám všechny role, které hraju, vysněné. V patnácti jsem hrála Julii a ani si neuvědomila, jaké mám štěstí hrát postavu v Shakespearovi. Moc ráda na to vzpomínám. I na Vinohradech jsem měla celkem dost krásných a velkých rolí, takže jsem opravdu vděčná a těším se na to, co přijde.
A co role maminky, kterou si už zanedlouho vyzkoušíte? Jak se na ni těšíte?
Moc. Jen mě trochu děsí, že se nic nedá moc naplánovat, z toho mám docela strach…
Co máte na mysli?
Blížící se porod. Chtěla jsem mít nějaký styčný bod, přesně stanovený termín, kdy budu rodit, abych se mohla připravit. Představa, že v den, kdy to přijde, v porodnici zrovna nebude můj doktor nebo že tam budou mít stop stav, nad tím teď teda dost přemýšlím. Ale že bych se z toho v noci budila, to zase ne.
S Honzou jste dítě plánovali?
No musím říct, že to bylo tak půl na půl. Ne, že bychom jej nechtěli, ale v tu dobu to nebylo úplně v plánu. Šok jsme ale neměli. (směje se)
Budete maminkou na plný úvazek, nebo nějak skloubíte práci s mateřskou?
Miminko si chci v první řadě užít, a nevím, jak to budu zvládat. Ale ke hraní se chci vrátit, co nejdřív to půjde. Taky bych ráda dodělala vysokou,
kterou studuji. Nechci být ale krkavčí máma, „exhibouš“ za každou cenu zase nejsem. Ale myslím si, že pro dítě je lepší, když jeho maminka není vyčerpaná jen z neustálé péče o něj. I když – co já vím? Třeba budu zrovna taková, teď se mi to ještě mluví…
Jak se k vašemu těhotenství stavělo okolí? A radily vám třeba zkušenější maminky?
Mně nikdo moc neradil, ale asi to bude tím, že jsem neměla žádné potíže nebo komplikace. V podstatě moje těhotenství nikdo neřešil.
Nechyběla vám trochu ta pozornost a zájem?
Ne, ne, mě to naopak uklidňovalo! Jen moje maminka mi pořád dokola opakovala: „Maž si břicho, maž si břicho!“
A mazala jste?
Pořád si ho mažu, nedělám už nic jiného! (směje se)
Hledáte rady, jak zvládnout porod, šestinedělí, kojení, prostě mateřství, na jedničku?
No snažím se všechno pročítat, nastudováno už docela mám, až mi Honza občas říká: „Už to nečti.“ A těch informací je opravdu tolik, že pomalu radši přestávám…
Působíte nenápadně a téměř dívčím dojmem. Dokážete si ve vztahu dupnout, prosadit si svou, nebo se ráda necháváte vést starším a zkušenějším Honzou? Kdo má ve vašem vztahu to poslední slovo?
U nás je to hodně vyrovnané. Kdybych se držela zpátky, asi bych s Honzou nevydržela. (směje se) Občas totiž potřebuje cítit tu ryze ženskou sílu. Ale já ani taková být neumím, abych stála někde v koutě. Klamu spíš asi tím svým dětským obličejem.
Čekáte syna. Toužíte, jako mnoho maminek,také po holčičce?
Já jen doufám, že po porodu neřeknu, že už další dítě nechci! (směje se) Ale holčičku bych chtěla určitě. Jakmile jsem se dozvěděla, že čekám kluka, tak jsem z toho byla pár týdnů docela smutná. Teď jsem naopak ráda, že to bude kluk! Když jsem si vzala všechna pro a proti, to, jak to mají chlapi v životě jednodušší a že jednou bude můj syn takovou mojí oporou, tak jsem hned změnila názor…
Je vám pětadvacet a navíc jste povoláním herečka. O hercích se říká, že jsou to bohémové. Asi je těžké odhadovat to nyní, ale jaká si myslíte, že budete máma – úzkostná a opatrná, nebo naopak volnomyšlenkářská?
Hm, na co budu asi hodně zatížená, to budou takové ty dětské pocity křivdy. Na to jsem byla citlivá odjakživa. Maminka dřív pracovala v dětském domově a já tam s ní často trávila čas. Právě tam jsem se s dětskými křivdami setkala nejvíc. Nesnáším nespravedlnost, a děti jsou proti ní úplně bezbranné. Jestli si můj syn odře koleno, spadne na zadek nebo se popere s nějakým klukem, to řešit nebudu, to mu může jen prospět, ale nechci, aby byl vystavován křivdám a nespravedlnosti. Budu dávat pozor, aby jich bylo co nejmíň.
Myslíte, že ho před nimi ochráníte?
Před všemi určitě ne a asi si mockrát na vlastní kůži vyzkouší, co to křivda je, ale chci mu být v tomto směru oporou, musí mít pocit, že za mnou kdykoli může přijít…
Jan Šťastný
Vy jste kromě televize hodně vytížený i v divadle a dabingu, ze zlaté kapličky jste přešel do Divadla na Vinohradech, kde působíte už řádku let. Asi nemá smysl srovnávat film a divadlo, ale co je vám osobně bližší, kde jste víc doma?
Na DAMU jsem šel proto, že jsem měl rád divadlo. Ale je to jen část mé práce, i když ho považuji za základ. Jsem typ člověka, který potřebuje přístav, mít kde zakotvit. Takže si neumím představit, že bych neměl stálé angažmá a přebíhal jen po dabingových studiích. Divadlo je určitě forma psychoterapie, člověk tam vydá tolik energie, že si to ani neumíte představit. Laik si může myslet, že se z toho herec snadno zblázní, když hraje každý den něco jiného, ale ono není vůbec špatné prožít osud někoho jiného a skrze něj tu postavu ventilovat. Jste plná napětí a najednou se můžete beztrestně vybít, to přece není k zahození. Na mě to funguje. Divadlo je můj zásadní přístav.
A co dabing? Spousta lidí vás má spojeného s takovými hereckými esy,
jako jsou Antonio Banderas, Mel Gibson…
Když děláte dabing denně, je to už přece jen taková rutina. Koneckonců,
když se kouknu do diáře, v kolik a kde mám být, většinou ani nevím, o co se jedná, koho budu ten den dabovat. Přijedu do studia, pustí se film a jedu, žádné velké přípravy. Málokdo o vás ví, že jste chtěl být jako malý lékařem.
Co rozhodlo o tom, že jste dal přednost herectví?
Kotrmelec… Maminka byla lékařka a já s ní spoustu času trávil v nemocnici. Po gymnáziu jsem o studiu medicíny uvažoval, ale nakonec zvítězila DAMU, ta biologie a chemie mi prostě vůbec nešly, co vám budu povídat.
Kdysi jste prohlásil, že nevěra může vztahu prospět. Stojíte si za tím i teď?
Ne!!! Vůbec! Odvolávám, co jsem kdysi řekl! (směje se)
Momentálně žijete s Bárou, ze svého předchozího manželství ale máte dva syny, nevlastního Marka a vlastního Jana. Jste s nimi v kontaktu i po rozchodu s jejich matkou?
Jsem rozvedený, ale se syny se stýkám, jsou to už dospělí muži a zaplať pánbůh tím rozvodem nijak neutrpěli. Není totiž nic horšího, než když se tohle přihodí v dětském věku nebo v dospívání. V našem případě nikdo tolik neutrpěl. Kluci mají svůj život a svou rodinu, starají se o vlastní děti. Teď už si spíš jen předáváme zkušenosti, než že bych na ně dohlížel.
Teď jste mi nahrál na otázku. Vy jste momentálně dvojnásobným a vcelku mladým dědečkem. Jak jste své dva vnoučky oslavil?
No co si budeme povídat, ona nevlastní babička taky vypadá celkem zachovale. (směje se) Se syny si z toho děláme srandu. Mým vnoučatům se teď vlastně narodí strejda. Máme to trošku posunutý, že?
Ale nejste zas tak ojedinělý případ. A co na to říkají synové, že budou
mít brášku mladšího, než jsou jejich děti?
Ten nadšenec jsem u nás spíš já, přece jen už teď oba řeší více svoje děti.
Když se jich ptám: „Tak co, těšíte se na bráchu?“ Říkají: „Ale to víš, že jo, tati…“
Zanedlouho se stanete otcem třetího syna. Co dcera, tu byste si v budoucnu nepřál?
Dva kluky už jsem vychoval, třetí je na cestě, takže zkušenosti jsou a budou. Kdybych měl malou princeznu, tak bych ji strašidelně rozmazloval. No, nejsem sice už nejmladší, ale snad dcera ještě bude!
Ve vaší autobiografické knize Muž se sametovým hlasem jste prozradil, že váš tatínek byl velký pedant. Myslíte si, že je to dobrá škola, když se děti vedou zkrátka a mají od raného věku nastavené mantinely, nebo jste naopak pro liberálnější výchovu?
Asi je to dané tím, jak jsem byl vychován, ale podvědomě se přikláním k tomu, že jistá přísnost ve výchově být musí. Když je rodič přísný, přece to hned neznamená, že své dítě nemiluje! Musíte nastavovat mantinely, ale na druhou stranu správně odhadnout čas, kdy už dítě potřebuje svůj vlastní prostor a svobodu na určitá rozhodnutí. Musí si sáhnout na tu rozpálenou troubu, i když mu milionkrát říkáte, ať na ni nesahá – tam ještě o nic nejde. Ale když už mu jde skutečně o život, to je jiná. Já měl třeba u kluků velkou hrůzu z drog. Naštěstí je to minulo. Když se něco takového v rodině přihodí, je potřeba o to víc přísnosti. Pomoci, jak to jde, ale bez kompromisu. Skutečně nejsem ve výchově pro přílišnou liberalizaci, i když upřímně přiznávám, vždycky přísný jsem nebyl. Za toho přísnějšího rodiče u nás platila bývalá žena, protože s kluky byla logicky daleko víc.
Vraťme se k Báře. Čím vás dostala?
Nejdřív jsme spolu hráli v divadle, pak i v televizi, ale stejně jako ji ani mě nenapadlo, že by mezi námi bylo něco víc než jen společná práce. Vždyť když jsem ji viděl poprvé, byla to ještě holčička. Naše přátelství se rodilo postupně, začali jsme se být blízcí až po nějaké době, nebyl to takový ten blesk z čistého nebe. Ale rána přišla, bez toho by to nešlo, ta by měla přijít vždycky!
A ta rána bylo…?
O ní mluvit nemůžu, nezlobte se na mě. (usmívá se)
Asi nebudu první, kdo se vás zeptá na otřepané klišé: Řešil jste
věkový rozdíl mezi vámi a Bárou? Jste od sebe 21 let...?
Pozor, ne jednadvacet, ale dvacet a čtrnáct dnů! Předsudky byly zaznamenány jen v bulváru, který si vzal hlavně Báru dost nevybíravě na paškál… Řeknu vám to takto: někdo je starej ve dvaceti, někdo je v padesáti furt mladej. Nedá se to porovnávat, je to opravdu hodně individuální. Moje bývalá žena byla zase o osm let starší. Věkový rozdíl mi problém opravdu nedělá.
A co svatba, bude?
Chystáme ji, ale momentálně jsme v tak strašném fofru, že ji nemáme kam vměstnat. Právě se stěhujeme z našeho minibytečku do většího, aby mělo mimčo kam přijít, a jsme trošku ve skluzu. Do toho začíná divadelní sezona. Ale svatba určitě bude, já jsem totiž hodně konzervativní, typický Moravák.
J
e něco, co jste své syny nenaučil a stejnou chybu už nechcete
opakovat potřetí?
Bude to znít banálně, ale asi jsem udělal u kluků jednu chybu, která mě dodnes mrzí. Sice jsem je hodně vedl k něčemu pořádnému, byl jsem dokonce takový brouk Pytlík, všude jsem byl, všechno jsem znal a uměl. Když jsme třeba pracovali na chalupě a kluci měli něco udělat, ale nedařilo se jim, tak místo toho, abych se jim snažil trpělivě ukázat a vysvětlit jak na to, radši jsem to udělal sám. A toho už se nechci dopustit. Musím víc zapracovat na své trpělivosti.
Budete u porodu?
Chci tam být, jen doufám, že se to všechno podaří, budu mít v té době představení každý den a porod si naplánovat nemůžete. Snad to vyjde!
Jste šťastný?
No jéje. To víte, že jsem, nomen omen platí!
ČTĚTE TAKÉ: MAMINKA.CZ - Web pro těhotné a maminky!
Skvělé knižní tituly najdete na