Céčková horečka
První zmínky o céčkách sahají až do 60. let minulého století. Tehdy se plastové výlisky měly stát součástí prudce moderních outfitů, a pospojované kousky měly sloužit jako pásky k minisukním. Tento módní hit ale neuspěl, a tak se formy v továrnách uložily do skladu, kde se na ně deset let prášilo. Pak ale přišla jejich druhá šance. V 70. letech se jako dekorace v domácnostech začaly objevovat nerůznější perličkové či korálkové závěsy, které oddělovaly místnosti místo dveří, a céčka tak našla svoje nové využití. Ani tentokrát o ně ale nebyl velký zájem.
Jak se céčka dostala k dětem, u kterých konečně slavila obrovský úspěch, není přesně známo, pamětníci se však domnívají, že cesta vedla přes popelnice a smetiště, kam lidé nechtěné závěsy vyhazovali, a děti je postupně nacházely. V tu chvíli se o céčka strhnul takový zájem, že se na ně stály fronty, a kšeftovali s nimi dokonce i dospělí, kteří chtěli potěšit své ratolesti. Začala skutečná céčková horečka a céčka se přiřadila k ostatním oblíbeným hračkám generace Husákových dětí.
Jaké retro poklady můžete najít na půdě? Podívejte se na video:
Není céčko jako céčko
Nejrozšířenějšími plastovými výlisky se samozřejmě staly ty ve tvaru písmene C, které se vyráběly ve všech barvách. Brzy se ale mezi nimi začaly objevovat rarity, o které byl okamžitě daleko větší zájem než o klasická céčka. Mezi oblíbené výlisky patřily například éčka, paragrafy nebo eska, velkou vzácností pak byla fosforeskující céčka, která svítila ve tmě. Populární byla také céčka z průhledného čirého, či zabarveného plastu s drobnými bublinkami.
Módní doplněk, platidlo či hra?
Spolu s céčky se v dětech 80. let objevila obrovská fantazie a plastové výlisky dostaly mnoho nových funkcí. Pro dívky parádnice platily jako módní doplňky a nahrazovaly korále či náramky, chlapci si s nimi zdobili jízdní kola. Bez ohledu na pohlaví se v parcích a na sídlištních hřištích hrála takzvaná čára, kdy se céčky házelo z určité vzdálenosti co nejblíže k čáře nakreslené na zemi. Kdo se trefil nejblíže k čáře, bral všechno, včetně těch nejvzácnějších céček. Kousky barevného plastu sloužily také jako platidlo, které skvěle fungovalo při směnném obchodu.
Céčka jako múza v hudbě
Céčka se stala takovým fenoménem, že dokonce v jednom okamžiku trumfla i ženskou krásu, největší to múzu muzikantů. Právě céčka se totiž stala hlavními hrdiny hitu Céčka, sbírám céčka, který v roce 1985 natočil zpěvák a muzikant Michal David spolu s Kroky Františka Janečka. „Céčka, sbírá céčka, v tom je ta léčka, a já jsem o tom neměl ani zdání. Céčka, že sbírá céčka, tak co mi brání, jen abych sehnal je a běžel za ní,“ zněl svého času z rádií, amplionů na návsi, na každé zábavě i na pouti, kde se děti proháněly na řetízáku či kolotočích. Michal David však nebyl první, koho céčka inspirovala k napsání hitu, v roce 1994 ho předběhl Zdeněk Barták s písní Každý má céčka.
Céčka v 21. století
I když se obliba céček počátkem 90. let začala pomalu, ale jistě vytrácet, céčka svým způsobem přežila a vyrábějí se dodnes. Jedním, kdo jejich výrobu rozjel ještě za komunismu, byl Rudolf Chmela, který plastové výlisky vytváří i v současnosti. V dobách největší slávy céček spotřeboval denně 20 kilogramů plastu, dnes má stejné množství na měsíc. „Posílali jsme je asi do 20 zemí, největší objednávku jsme měli z Ameriky. Trvalo to dva roky a jednou jsme vypravili i osm set kilogramů,“ vzpomínal pro iDnes.cz Chmela. „Když jsme začínali, materiál se nedal nikde koupit. Mleli jsme ho proto z odpadu, který jsme různě vykupovali ve sběrných surovinách. Dnes už je naštěstí běžně k dostání ve velkých pytlích,“ dodal.