Bazarová madam

Bazarová madam

Miluju bazary. Přitahují mě jako magnet a myslím, že právě v nich zrovna šetřílek nejsem. Ne že bych ty věci nutně potřebovala, ale co kdyby se jednou hodily. A tak se v jedné východočeské chaloupce kupí hromady ošatek na chleba, velké množství starých hrnců a pokliček, polovina skříně vyšívaných deček a kanýrů. A když poctivě přiznám, tak tam mám šest poliček na hrníčky (další dvě jsou schované za starou skříní). Nebudu přece tu mojí "mušku zlatou" dalšími poličkami provokovat, že?

Abych nevybočila ze zajetých kolejí, vrhla jsem se včera opět do jednoho bazarového království. Prožitý den nebyl zrovna z těch plusových a tak jsem se rozhodla, že si udělám radost. Pravda, bazar byl, řekla bych, takový provizorní. Bála jsem se, aby se na mne v tom přítmí nesesypala střecha. Šmejdila jsem od regálu k regálu a přemýšlela, kam bych co namontovala, pověsila, přitloukla. Pan vedoucí mne bedlivě sledoval a občas pronesl: "Přejete si něco konkrétního, madam?". Jo, hochu, já nikdy nejdu pro nic konkrétního, myslím si v duchu a s úsměvem zamítavě poděkuji. Pokračuji a sem tam věci aranžuji. Hadrovou panenku zkouším posadit do proutěného křesla, na vystavenou poličku věším starou konvici a přemýšlím, komu bych ji koupila.

No nic, říkám si, tak holt dneska nic nekoupím. Až najednou… Na staré skříni se skvěl bleděmodrý škopek s velkým uchem. Ten se hodí, říkám si. Do něj teplou vodu, do ní nohy. V zimě na chaloupce bude skvělej. Jen jestli není zespodu děravý, říkám si. A protože čahoun zrovna nejsem, stavím se na špičky, natahuji se a na sebe nahýbám obdivovaný škopek. Nebyl děravej. V ten moment se mi na hlavu vylévala zapáchající voda. Dešňovka se jí říká. Celej obsah bleděmodrého škopku jsem měla nejen na hlavě, ale voda mi stékala širokým rukávem světlého saka až na blůzu. "Stalo se něco, madam?" zpoza rohu na mně jukal vedoucí. Zachovala jsem zdánlivý klid a jen řekla: "Kolik, prosím, stojí ten škopek? A dodala: "Do prčic…" "Není na prodej, madam, slouží jako lapač dešňovky. Silně nám sem zatéká. Neřekla jsem ani slovo a přemýšlela, jak moc v posledních dnech pršelo. Podle zápachu dost.
A tak jsem si za padesátku koupila vyšívanej kanýr, který posloužil jako osuška a jako správná "madam" suverénně kráčela směr tramvaj. V té jsem byla středem pozornosti. Pozornosti, o kterou jsem nestála. Seděla jsem jako zmoklá slepice a znovu jsem koketovala s myšlenkou, do které vetešárny půjdu zítra…

Autor: Zdenka Svobodová