Bergamo v sobě skrývá dvojjazyčnou slovní hříčku skládající se z německého berg jako hora a italského amo jako miluji. Nezamilovat si Bergamo je tedy už vzhledem k jeho názvu nemožné…
Bergamo rozhodně netrpí ve stínu slávy Milána či Benátek, i když o nadvládu nad ním v minulosti obě města usilovala. Mohlo by se zdát, že Bergamo je proti těmto gigantům malé a provinční, přesto si svůj svobodný a nezávislý ráz udrželo od 6. století před naším letopočtem, kdy je založili Etruskové. Polenta je už po staletí stále stejně žlutá, jezera bezedná a tajemně šedá a hradby tak pevné, že každého vetřelce odradí.
1. den
Hodiny na věži baziliky Santa Maria Maggiore vesele odbíjejí desátou hodinu. Renesanční náměstí Piazza Vecchia je zahalené v ranním mlžném oparu, který za chvíli rozpustí zlaté sluneční paprsky. Signore Martinelli důstojně kráčí po kamenné dlažbě z 15. století a míří na mši do prastaré kaple Colleoni. Co na tom, že duchovní obřad začíná až v pravé poledne, dvě hodiny touží důstojný pán v hnědém soukenném obleku strávit v meditaci a modlitbách za zesnulou ženu. Dělá to tak každou neděli už osm let. Je zvyklý naslouchat hlasu zvonů, jeho předky kdysi varovaly před nebezpečnými útoky nepřátel, to když se pokoušeli hradby Bergama zdolat Benátčané či Francouzi. Strategická pozice Bergama mezi dvěma údolími lákala dobyvatele i obchodníky už od dob Etrusků.
Přesně ve dvanáct hodin se náměstí zaplní turisty i místními, sluneční kalendář na dlažbě právě v tento okamžik odhalí měsíc a den.
Vždy správně, stín slunce je spolehlivý. Je čas oběda, z restaurací na náměstí se ozývá cinkání příborů, které doprovází všudypřítomná vůně rajčat a zapečené polenty. Stoly jsou prostřeny, nevadí, že se po nich procházejí holubi, hosté si na jejich přítomnost zvykli.
Po obědě čeká na své objevení Citta Vecchia (Staré Město), historické jádro Bergama. K jeho vrcholům vede lanovka, která startuje z Citta Bassa, což je moderní část Bergama rozkládající se pod kopci. Už zezdola je vidět zeleň, historické centrum plné renesančních šlechtických paláců je totiž obklopené parky. V parku Rimembranze (v italštině vzpomínky, pozn. red.) se rozkládá pevnost Rocca, jejíž základy byly položeny ve 13. století. Po dlouhé věky plnila pevnost funkci vojenské obrany, v období italského sjednocovacího hnutí, tzv. Risorgimenta, se jí však zmocnili Rakušané, kterým sloužila jako vězení pro italské patrioty. Dnes se v jejích prostorách nachází historické muzeum a někdejší popraviště, kde umírali italští vlastenci, je zarostlé hrdými topoly. Pětiminutová procházka postačí, abyste dosáhla gotického kláštera San Agostino, kde se v současnosti konají koncerty a výstavy.
Brána u San Agostino střeží východní část stezky, která lemuje hradby a vede k západní straně Piazza Vecchia. Je čas vrátit se zpět, protože slunce začíná zapadat a lvi z bílého mramoru, kteří na svých bedrech nesou sloupy vstupní části baziliky Santa Maria Maggiore, pod jeho dotekem zčervenají.
2. den
Na východ od Bergama se rozkládá jezerní oblast, ve které se zrcadlí vrcholky alpských velikánů. Jezero Lago d´Iseo je ponuré a je dost možné, že ve svých útrobách skrývá jezerní příšeru, o které se zmiňují zdejší pověsti. Všudypřítomná mlha a vlhkost, zhoršená viditelnost a zvláštní zemitý pach jako by vyvolávaly temné bytosti žijící ve spodních proudech neproniknutelné jezerní modři. Jezera v této oblasti totiž nejsou průhledná. O to víc jsou vhodná pro život sladkovodních ryb, mušlí a řas.
Jejich specifická chuť často slouží místním šéfkuchařům jako inspirace. Restaurace rozprostřené na březích jezera nabízejí „menu sarneghera“, jak se v místním dialektu přezdívá jezeru d´Iseo, jejichž chloubou je například salát s marinovanou štikou, rizoto s okounem okořeněným pestem z říčních řas, těstoviny s cejnem a la carbonara nebo polévka z úhoře.
3. den
Údolí pod Alpami, Valcalepio, pyšně vystavuje přímému slunci své svahy pokryté vinicemi. Listy vinné révy dychtivě hltají den co den každý doušek slunečního svitu, ohýbají se pod ostrým větrem vanoucím z hor a stávají se tak silnějšími, protože z vápnité půdy nasávají živiny, které jim dávají sílu růst. Nebe je blízko, skoro na dosah. V roce 1984 založil Pierangelo Testa pod horou San Stefano vinici, která se zanedlouho změnila v jednu z nejuznávanějších soukromých vinic Lombardie: Tenuta degli Angeli, volně přeloženo jako Usedlost andělů. Na náměstí v blízké vesnici Carobbio se prý kdysi zjevil anděl, jehož tvář se otiskla do kamene, a jak tvrdí legenda, zázrak se několikrát opakoval.
Andělé jako by shůry žehnali rozvoji rodu vinařů, jejichž nejmladší reprezentantkou je třicetiletá Roberta. „Můj otec mě o víně naučil vše. Zdědila jsem po něm lásku k vinici a v současnosti vedu rodinnou firmu já. Ale jen do té doby, než dospěje nejmladší Francesco. On je muž a musí převzít rodinnou chloubu do svých rukou,“ vysvětluje Roberta a rozlévá suché šumivé víno Extra Brut degli Angeli. „Každou láhev vína vezmeme do ruky sedmnáctkrát, protože se musí obracet, aby víno vyzrálo. Výborně je doplňuje sýr Grana Padano nebo Parmigiano Reggiano.“ Mezi řečí pečlivě zavlažuje kousky suchého domácího chleba vinným octem, ale ne ledajakým. Balsamo degli Angeli z produkce této rodinné firmy je možné dostat ve třech stupních intenzity. Červená, zelená, nebo zlatá pečeť určuje jeho stáří a „měkkost“.
„Náš balsamo je víc než je jen vinný ocet. Malá lžička poslouží jako aperitiv, který důkladně povzbudí chuť k jídlu a nastartuje metabolismus,“ radí Roberta. Nad vinicí protkanou cedry a růžemi, jejichž chuť přechází do vinných produktů, bdí andělé, a kdokoli ochutná dary této andělské vinice, to může potvrdit.
Další zajímavé články se dočtete v aktuálním vydání časopisu Juicy.
ČTĚTE TAKÉ:
Eva Decastelo objevila po porodu kouzlo podprsenek!