BĚTA (55): Můj muž si mě nevšímá. Jak získat jeho pozornost?

"Když jsem se ho ptala, kde je chyba, řekl, že ho manželství už nebaví, ale je zbytečné se na stará kolena rozvádět, a že už to spolu snad nějak doklepeme. " No ale hádám, že uvařené jídlo, vyprané prádlo a uklizený barák mu nevadí, co? Dělá si co chce, chodí kam chce a zjevně mu to vyhovuje.Nemá důvod cokoliv měnit. Paní by se opravdu měla zařídit po svým. Pokud se nechce tedy rozvádět, tak rozhodně změnit své zvyky. A začala bych vlastní ložnicí, nově zařízenou podle svého. Vařit jenom když chce sama, a když nechce ať si dá salám na chleba nebo ať si zajde do hospody s kámošema. Neříkám dělat naschvály. Jen ho prostě nepotřebovat. Ikdyž termín je to manželovo barák po třiceti letech manželství mi dost vadí. Sice je nejspíš napsaný na něj, ale ona do něj za manželství určitě investovala peníze a úsilí, tak by měla určitě nárok na půlku při majetkovém vyrovnání. A říct v padesátipěti letech už to nějak doklepem, mě dost nadzvedl ze židle. Když budou žít do osmdesáti, tak se na sebe budou příštích třicet let nenávistně koukat?

Mata69: jo ale lidi se v té snaze změnit kolikrát zamotaj na hodně dlouho............ono je totiž vždycky snažší vidět co dělá blbě někdo jiný než my sami.;)

SandraN: snažit se kohokoliv předělat je VŽDY ztracená energie.

Můj bývalý měl taky svoji lajnu a po té jel. To, že bych ráda děti vzala někam za sportem či kulturou, nebral v potaz, raději šel k rodičům a tam rozebíral různé věci, co je zajímaly. Doma seděl u televize a vyžadoval full servis. Žádné kamarády jsme neměli. Přizpůsobila jsem se, ale jen proto, aby byl klid. Když děti přecházely do dospělosti, uvědomila jsem si, že mě s ním těžko čeká něco jiného, než že se na něj budu koukat u jídla a večerních zpráv. O frekvenci v sexu radši pomlčím. Našla jsem si pár koníčků, normálních, mezi ženskými, trocha sportu, kultury a sebevzdělání. A jeho najednou začalo zajímat, co dělám! jenomže mně se o tom, jak jsem strávila den či večer, už s ním mluvit nechtělo. Takže jsem podle něj chodila domů namazaná, tahala se s kdekým, a mně to bylo jedno. Takže rozvedená z vlastní viny. Léta jsem se snažila se mu přizpůsobit a občas udělala pokus ho předělat. Musím říct, měla jsem tu energii věnovat čemukoli jinému. Bylo to nanic. A co mně samotné chybí? Naprosto nic!

"Když jsem se ho ptala, kde je chyba, řekl, že ho manželství už nebaví, ale je zbytečné se na stará kolena rozvádět, a že už to spolu snad nějak doklepeme. " čemu paní nerozumí? Manžel se vyjádřil jasně. Nejvyšší čas vrátit se ke koníčkům, na které rezignovala nebo si najít nové, když je na něm finančně závislá, a žít si taky svůj život.

Tak základní chyba v uvažování je v tom "jak mám udělat aby se změnil"...........jinýmy slovy já jak jsem jsem naprotsot v pořádku chyba je jen u manžela tak že jediné řešení je že on se zmní jak já chci.............To smysl nedává a nebude nikdy fungovat. Podle toho co je tam napsáno mám dojem že manžela ani tak nepřestalo bavit manželství jako manželka jako taková, stala se pro něj prostě cizím člověkem se kterým nemá nic moc společného vlastně ji asi ani nemá nijak zvášť rán nezáležímu na ní ale jsou na sebe prostě zviklí a proto manžel změnu nechce on si prostě našel způsob jak ve stávající situaci fungovat, aniž by po ní něco chtěl. Manželovi prostě nezáleží na tom jaký vztah spolu mají ani na tom jak se ona cítí. To je prostě realita. Vztahy jistě jsdou zlepšit ale né pokud jeden je už za hranicí kdy o změnu prostě nestojí. Tak že by paní měla v prév řadě řijmout jako fakt že jeho nezmění a zvážit si co (kromě toho aby ji obletoval jako dříve) od života chce. Být jí zařídím si život po svém s beru to tak že prostě bydlím se psolubydlícím se kterým mám nějak zařízenou společnou domácnost.
Druhá varianta je, že místo aby neustále otravovala s tím aby si jí všímal on si ho začne všímat ona......lidi jsou tak trochu robůtci ve smyslu akce a reakce......když se k vám někdo chová hezky mile je vám s ním dobře a máte prostě tendenci s ním být víc, protože je vám s ním příjemně, tak že pokud se do toho paní chce, může se k němu začít chovat ta, jak by chtěla aby se on choval k ní a možnáže se přeci jen ještě chytí, ale nemělo by to být nucené ani takové to pejskovské očekávání že to bude dělat jen proto aby za to dostala něco od něj.prostě takoivé to mám tě ráda tak pro tebe prost dělám hezké věci an ic neočekávám zpět spíše něco zpět přinese než když za tím bude ten kalkul... taky se může stát že pokud si začne žít po svém a bude víc spokojení se životem víc tak říkajíc zářit tak si jí zase jako chlap všimne, ale na ic z toho se nedá spoléhat každopádně jak jsem řekla změna usí být u ní a nemůže čekat že on se změní.

lebahu: a opět si něco nějak představovala, a tak koumá jak to všechno (včetně manžela) do těch svých představ nacpat.

Opět ženská, která si po tom co vypadnou děti z baráku (a vnoučata nechtějí k babičce) neví rady s vlastním životem, hrabe se v citečkách a chce cosi řešit (a neví co) a otravuje s tím okolí. Jako jak by si jí ten chlap měl všímat? Denně nosit kytky? Psát milostné verše? Krmit spolu na lavičce ptáčky? Já se mu nedivím, že prchá na pivo, když doma je ukňouraná plačka, která chce "aby si jí všímal" a cpe ho do poradny.

Zebruška: Souhlas se vším, co píšeš. Když to tak čtu, nikdy jsme neměli s mým mužem společné koníčky, ani kamarády a přesto, (možná právě proto?) se dodnes, po téměř 40 letech manželství opravdu milujujeme. S mým ex jsme měli společné všechno, děti i opravdu velké koně a nakonec jsme se rozešli. Jak píšeš, paní si musí vytvořit svůj život nezávislý na životě svého muže, ani nikoho jiného. Tím nemyslím finance. Ono je "něco", co si ve vztahu manželé navzájem dávají, čím se obohacují, "něco", co neumím pojmenovat, ale co ten vztah obohacuje, i tvoří. Ale to "něco" nemám, pokud nemám svůj vlastní život tak nějak zcela nezávislý na tom druhém, vlastně nezávislý na komkoliv. Neumím to přesně vyjádřit. Mít své koníčky, své kamarádky, prostě žít si sama za sebe a nečerpat své já, svou integritu z nějakého vztahu. Potom teprve mohu to "něco" dávat. A tím, že mám svůj život to "něco" mohu i přijímat, třeba od svého muže. Pokud bude paní Běta takto soběstačná, nebude jí vadit, že si jí muž nevšímá a on se nebude cítit, jak píšeš, zaháněný do kouta. Bude v ní tu soběstačnost cítit a možná s ní bude rád. Ono bude pak stačit, když ji večer před spaním chytne za ruku, dojde na sex. Ale pořád to musí být z jeho strany něco, po čem zatouží, ne něco, co se od něj žádá a očekává. --- I co se týče počtů, let a puberty, máš pravdu. Možná tím "po 30. letech myslela víc než 30 :)

Souhlasím se Zebruškou, když se nechtějí ani jeden rozvádět, tak ať paní opustí svoji představu společně trávených chvil s manželem a zařídí se sama pro sebe. No a věk vnoučat...v 55ti letech, když synovi je nějakých 30 a mladšímu cca 28 let, tak nevím, ale puberťáci? I kdyby si ten starší pořídil první dítě ve 20ti letech, bude nejstaršímu vnoučeti 10 let. Puberta už na ně možná leze, ale děti 10 let a mladší bych puberťákem nenazvala.

Tak pokud se oba shodli na tom, že rozvod a nový začátek nechtějí (i když třeba každý z jiného důvodu), tak jim zřejmě zbývá jen "to nějak doklepat". Já bych v takovém případě asi přestala tlačit na manžela, aby dělal věci se mnou společně (ono kolikrát i takový ten nátlak ve smyslu "ty se se mnou nechceš bavit a měl by ses snažit" má spíš kontraproduktivní účinek a partnera odhání o to spolehlivěji), a začala zařizovat život po svém - ať si hledá hlavně svoje koníčky, tráví čas se svými přáteli (a třeba si najde i nějaké další) a neupíná se na to, že by měli být s mužem společně. Je možné, že pokud má muž nějakou krizi, tak se s ní postupně sám vypořádá, když se nebude cítit nikam tlačený, a samostatná, aktivní a příjemně naladěná žena ho zase začne přitahovat natolik, že najednou ten čas bude chtít zase trávit s ní. A i kdyby ne, tak i ona bude takto spokojenější. Chápu, že si to představovala jinak, ale někdy to zkrátka dopadne takhle a vpodstatě nelze dotlačit ke změně někoho, kdo o ni nestojí. Když on nechce vztah zlepšovat a přitom se ani jeden nechtějí rozvádět nebo žít odděleně, pak nezbývá než se dohodnout na tom, že budou spolu obývat společnou domácnost, můžou být kamarádi, ale žít si budou každý po svém - nemusí to být nutně špatné. Jinak mě zaujalo podle věku uvedeného u Běty, jak jsou na dnešní dobu nečekaně mladí prarodiče už odrostlých vnoučat - brali se před třiceti lety kvůli jejímu těhotenství, takže staršímu synovi je 30 nebo 29 let, druhý je o trochu mladší a přesto oba mají už děti v pubertálním věku! Od kolika let tu piubertu u vnoučat počítají? :-)