Je to jeji zivot.A zivot jde dal..Nevim proc by mela byt na furt sama..Nevim proc se skrz fakany dneska nic nesmi!Jsou to hajzlici dneska fakani a roste pro kriminal jak se to chova!
A tak teď přemýšlím, jestli jsem sobecká a necitelná já, nebo moje děti? ==============Tak ne jen sobecká a necitelná,ale také slušná šlápota.Jestli nebyla šlápota už za manželova života,neboť vše tomu nasvědčuje.Půl roku je tedy hodně brzy.Měla to aspoň ututlat. :grr:
žiju si svůj život a (dospělé) děti mi do něj nemají co kecat, stejně jako já nekecám do vztahů jim. nechápu, proč by se nemohla vdova znovu zamilovat a případně vdát. jestli je to měsíc, půl roku nebo deset let pro mě vůbec nehraje roli. dětičky jsou pěkně sobecké a paní zřejmě udělala někde chybu ve výchově. možná bych to chvíli tutlala, kdyby dětem bylo 5-6 let, ale takhle bych je poslala pěkně do příslušných mezí.
Pavouk: 100% souhlas
Snad měla i hodně štěstí , že v tuhle dobu potkala spřízněnou duši. Jestli je o tom přesvědčená ať jde do toho. Život je krátký a děti budou mít svoje starosti, tak ať nezůstává sama. Vždyť neopustila muže pro jiného.
Tak nějak se ztotožňuji s Elynor. A navíc - co se zdá být bezproblémové při chození, nemusí být tak báječné při spolužití. Známý žil s přítelkyní ve svém domě, postupně si jej zvelebil, ona mu pomáhala a co si budeme povídat, svoje si tam odpracovala, no a on se pak rozhodl, že mu vztah nevyhovuje. Jiný pán z internetu si svůj byt pronajímal, jí odměřoval částku nikterak přemrštěnou a měl u ní full servis bez práce. Je docela těžké umět si vyjít vstříc, čím jsme starší, tím obtížnější je, druhého akceptovat a umět se sžít. Ono to spolubydlení, i kdyby se oba shodli na penězích a práci, nemusí být nic moc ideálního. Přizpůsobovat se najednou potřebám a náladám donedávna cizího člověka není opravdu snadné. Aby si rozuměli ve všech oblastech, uměli rozvrhnout čas pro svoje děti, kamarády, pro sebe, své vlastní či společné zájmy, atd atd. Není naprosto nic nevyhovujícího na tom, když si oba ponechají svoje zázemí a soukromí a jen se vídají. Ostatně - kdo by po padesátce zakládal novou rodinu, že. Když je svět opravdu fajn tím, že nám v našem věku odpadla řada dřívějších povinností...! Letitý vztah za námi, děti z domu, občasné půjčení si vnoučat....a když na to přijde, klidně si člověk může někam vyjet, zůstat o volnu ležet, a nikoho se na nic nemusí ptát...Na světě je pěkně, i když člověk stárne.....
To je zase zmatek. Ona se s tím pánem zná sotva 4 měsíce, a teď chce co? Co to znamená "dávat se dohromady"? Proč ho vůbec musela představovat dětem? To si ho snad chce po pouhých čtyřech měsících nastěhovat domů, nebo jak? Co to znamená "musíme být načas od sebe"? Jakože se teď vůbec nebudou scházet? Proč? Nějak to celé moc nechápu. Jestli s ním paní touží spolubydlet a hodlá si ho nakvartýrovat do svého bytu, tak se vůbec nedivím, že dospělé děti neprojevují moc nadšení. To by totiž nebylo zrovna moudré, ani kdyby se to netýkalo nějakého truchlení. Pokud ale jde jenom o to, že spolu randí, a paní chtěla jakési oficiální "požehnání" od svých dětí, že s ním randit může, tak to taky nechápu, protože by mě ani ve snu nenapadlo se na tohle potomstva ptát. To se jich víceméně netýká. Paní se může scházet s kým uzná za vhodné a nepotřebuje se nikoho "dovolovat", jestli může, proboha. To by se za chvíli taky mohla ptát, jestli vůbec smí jít někam jinam než na hřbitov, aby bylo to truchlení dostatečné. Časy, kdy se dle bontonu měl rok nosit smutek, tedy neobléci jinou než černou barvu, a odpírat si jakoukoli možnou zábavu či společnost kromě návštěv kostela a hřbitova, ty už minuly. Potomci jsou dospělí, byť dosud studující, patrně jim bude přes dvacet, takže už by mohli chápat, že jejich matka asi nebude zbytek života žít jako jeptiška. Čili - jestli jde jenom o "chození" a hezké chvíle s příjemným chlapem, nedala bych se. Jestli jde o to, že se už teď, po tak krátké době, chtějí sestěhovat, eventuálně vzít, tak tam bych doporučila paní vzít zpátečku a nebýt tak hrr, však jim nic neuteče, kdyby s takovými plány ještě počkali. V tomto případě by měly děti pravdu, že takový fofr je moc. Takže to záleží na tom, jaké přesně má paní vlastně plány, což jsem z toho článku jaksi nepochopila.
Jedna věc se dá říct různými způsoby. Pokud paní nasadila kajícný provinilý výraz a poté dětem se zářivým úsměvem oznámila, že našla novou lásku, ani se té reakci nedivím. Je to jako když netrénovaný člověk skočí do ledové vody. Jinak vypadá láska, když jsou dva mladí a nezadaní a jinak, když svítíme na dálku my, postarší. Proto je třeba trošku brzdit v elánu a podávat světu novinku po kapkách. Cos mami dělala přes týden, když jsme tu nebyli? Byla jsem za tátou jako vždy, taky v cukrárně a koupila si novou sukni. Po dalším týdnu: Tys dala opravit tu porouchanou lednici? Opravna je zavřená, ale kamarádka mi doporučila jednoho svého známého. Nebylo to drahé. Po dalším týdnu: Tys přestěhovala nábytek v pokoji? Ano, tak sem jde víc světla na kytky a zároveň jsem vymalovala. Chcete taky vymalovat vaše pokoje? Rozdělím si to, abych tu měla nějakou užitečnou zábavu a aby to najednou hodně nestálo. po dalším týdnu: Přijedete na příští víkend? Nechám vám tu navařeno, ráda bych jela podívat se na vystavené korunovační klenoty. Naposled jsem v Praze byla s tátou. Vrátím se v sobotu pozdě večer. S kým jedeš? Jede nás víc v našem věku, jedeme autobusem. Zkrátka pomalu pozvolna. Nikdo nemůže nikoho nutit, aby lhal, ale ani aby otevíral svoje city každému na potkání. Zkrátka tak trochu začít žít, ale není potřeba to ventilovat víc, než je zdrávo. Mám takový dojem, že paní Bětce až zbytečně leží na srdci ono klasické, co tomu řeknou lidi. Jsou i padesátnice, co jdou z postele do postele a lidské řeči je to poslední, co je zajímá. Ona přece vztah nevyhledávala, neiniciovala, ten pán ji prostě potkal a asi to tak mělo být. Asi si to po těch útrapách zasloužila. Není důležité, za jak dlouho po úmrtí muže potkala někoho, kdo o ni stojí. Důležité je, aby to všem zúčastněným něco přineslo. Vždyť ona přece potřebuje i ty kamarádky /vdané mohou moralizovat, rozvedené závidět, rozumné jí to budou přát/. Ona přece nepřestala být mámou. Chce si o víkendu v klidu popovídat s dětmi, které přijely ze škol a uvařit jim něco dobrého. Ona nebude měnit úplně všechno. Měla by si ponechat jak důvěru svých dětí, tak přátelství kamarádek, tak svoje koníčky. Jasně, že pokud začne nosit minisukně, obarví si vlasy z hnědé na blond a všem bude vykládat, že konečně začala žít, bude to spíš úsměvné. Ona by si měla zachovat svou důstojnost i své soukromí. Ne odvrhnout všechny - a hlavně ty děti, i když jsou velké - ale pomalu vhodným způsobem zakomponovat do svého života i ten nový prvek. Ono totiž bude úplně jinak vypadat, když si bude věřit, že jde správnou cestou a bude ráda za občasná setkání, než když z toho vztahu udělá vztah tajný, bude lhát všem kolem, jen aby to ututlala, nebo když změní naráz úplně všechny zvyklosti a řekne - já se budu co nejdřív vdávat a basta. Pro děti a muže jsem udělala, co šlo a odteďka, co mám Pepu, bude všechno jinak. Cítíte ten rozdíl? Komu to prospěje, když to půjde nějakou násilnou cestou - okamžitým prosazováním, úporným tutláním, čímkoli, co nebude takové normální a přirozené. Pokud to podala nešťastným způsobem dětem, je jejich reakce asi pochopitelná. Tedy radím, nechat věci plynout, s pánem se vídat, s kamarádkami nepřerušit vztahy, děti ať mají tu svou mámu, na kterou jsou zvyklé, je pro ně důležitá, i když jsou velké - no a pokud na ni někdo uhodí, že je to brzo, ať se ho klidně zeptá, jaké číslo má ten mezilidský zákon, který určuje dobu smutku. Možná, že zrovna ten z příbuzných, co mu to nejde pod nos, má svoje hříšky dobře před ostatními ulité a klepe se, aby se mu na ně nepřišlo...
Zebruška: Napsala jsi to celé moc pěkně. A větu v závorce: "a také si jistě uvědomují, že je to i pro ně do budoucna jednodušší, což je poznání, ke kterému Bětčiny děti ještě nemuseli stihnout dospět", tu obzvlášť. Díky.
farah.farah: Dobře jsi to napsala. Nedávno v jakémsi pořadu vyprávěl - při mé skvělé paměti už nevím kdo, asi nějaký známý muzikant -, jak jednou hrál na romském pohřbu. Pláče a nářků tam bylo mnoho a jak si tak s nimi povídal, zjistil, že Romové nemohou pochopit naše chladné "smutnění". Ale jak to píšeš, oni nesmutní ani před pohřbem, nesmutní ani po pohřbu. Celý svůj smutek "vykřičí" při obřadu a na jeho konci už tancují.
nevím jestli jsem to přehlédla ale nezaznamenala jsem, jak staré děti jsou, a zda ješt žijí s mámou v jedné domácnosti. Pokud ne tak je jejich reakce pro mne nepochopitelná, nevím proč by dospělý člověk měl po půl roce řešit jestli máma ještě truchlí nebo ne. Pokud josu mladší tak se to pochopit dá, pravděpodobně ztrátu otce nesou hůře než ona. Což je celkem normální, že s tím ještě nejsou srovnané. Jelikož jestli chápu dobře o spolubydlení zatím neuvažují asi nebylo nutné děti o tom informovat. Stalo se nelze jí to vyčítat, i když by jeden čekal, že bude mít odhad na to, jak na tom její děti jsou. Myslím že by bylodobré to s dětmi narovnat promluvit si o tom ještě jedou aby pochopily že toneznamená že tátu neměla ráda a že pro n se tím nic nemění. O každý truchlí jinak a jinak dlouho a obecně je dost šílená že si kdokoli myslí že by jiný člověk měl truchlit určitým způsobem....jsou lidi co nic po mrtvém nevyhodí kvůli památce a jiný se těch vcí potřebují ihned zbavit protože mu připomínají bolest z té ztráty. ty druzí jsou přitom často vnímaní jako bezcitní.....někdo ze vyhroutí je měsíc v kopru a pak už je v pohodě jiný to má pomalé a je špatný klidně i několik let.prostě neexistuje jediný způsob jak truichlit a není správné soudit někoho za to že truchlí jiným způsobem než my....
Přesně tak paní neměla ještě vůbec děti s přítelem seznamovat je to moc brzy měla ještě počkat.Přece si děti nemyslí ,že zůstane už do konce života sama .Nebo jak píšete třeba je v tom to dědictví.
Souhlasím se Zebruškou: paní neměla hned děti zasvěcovat do svého nového vztahu,měla počkat - tak asi rok,možná,že se ještě s pánem rozejde,to se neví předem,jak co dopadne.Měla si užívat "chození",netahat pána hned k sobě domů.Žít jako vdova - jeptiška s nehynoucí vzpomínkou na mrtvého,je zbytečné,to je snad dětem jasné,že to nejde.Nebo se dítka bojí o dědictví???
Myslím si, že trochu chybu paní udělala tím, že hned děti seznamovala s novým partnerem. To jí mohlo být jasné, že když jim pouhého půl roku po smrti tatínka začne předhazovat svého nového chlapa, tak nebudou nadšením skákat do stropu. Ona se do něj zamilovala, takže to samozřejmě vidí jinou optikou, ale pro ně to je jen cizí člověk, se smrtí otce se ještě zdaleka nemuseli smířit a už si mají zvykat na to, že jeho místo vedle maminky nahradil někdo jiný. U Petra je to jiné, je vdovec už dva roky, takže je pochopitelné, že jeho děti věc přijali jinak a spíš je potěšilo, že si otec po období přirozeného smutnění našel novou partnerku a že bude šťastný (a také si jistě uvědomují, že je to i pro ně do budoucna jednodušší, což je poznání, ke kterému Bětčiny děti ještě nemuseli stihnout dospět). Bětku určitě není proč odsuzovat, délka trvání smutku po smrti partnera je individuální, stejně tak jako způsoby, jak se s takovými událostmi vyrovnáváme. Nelze nikomu předepisovat, kdy si může najít nového partnera a jak dlouho má předvádět truchlícího pozůstalého. Bětka měla v daném životním okamžiku ohromné štěstí, že narazila na někoho, s kým si rozumí a s kým může být šťastná, a neměla by se ho vzdávat. Jen by zároveň měla projevit trochu více taktu a citlivosti vůči citům svých dětí - nebyl by problém scházet se s Petrem, aniž by o tom děti zatím věděly, nepředhazovat jim ho hned, ale počkat, až uvidí, že se děti se smrtí táty už srovnaly (koneckonců i ony utrpěly velkou ztrátu a jim otce nikdo nahradit nemůže). Nevidím důvod, proč by se teď neměla s Petrem vídat a riskovat, že o něj přijde, jen by si asi měla svůj nový vztah nechat ještě nějakou dobu pro sebe a zbytek rodiny do něj nezatahovat.
Děti až dostudují si udělají život podle sebe a na vás nebudou mít dost času.Taky bych to nechala jak mi říká moje srdíčko,moc vám držím pěsti aby jste si vybojovala to co je vám příjemné.Hodně štěstí
Měla bych truchlit, ale jsem zamilovaná. No tak hurá! Komu se to takhle podaří? Bětka by si měla vážit , že nečekaně potkala člověka, s kterým ji je dobře. Asi bych se nehnala do představování dětem a rodině, vše má svůj čas...
Proč byste se měla s Petrem přestat scházet? Čekat až děti usoudí, že jste "truchlila" už dost dlouho? A co je dost dlouho? Scházejte se klidně dál, jen bez těch dětí. Stejně jsou na vejšce, doma určitě moc nejsou. Novým vztahem se nic nemění na tom, že jste svého manžela milovala a určitě ho budete mít v srdci napořád. Jen život jde dál a ani on by jistě nechtěl, abyste byla nešťastná. Nikdo z těch lidí, kteří vás dnes odsuzují, váš život žít nebude a manžela vám nevrátí. Žijte podle sebe, je to váš život a po letech boje s vážnou nemocí manžela se na vás usmálo štěstí. Tak si toho važte.
Myslím, že v 50 letech už jste dost velká holka, abyste konečně přestala dělat to, co očekávají ostatní (tedy "měla bych truchlit"), ale začala dělat to, co opravdu chcete sama.
monada: Můj tatínek po smrti maminky dlouho tesknil a vzpomínal, trápil se a my všichni s ním, protože ženu jsme mu nahradit nemohli a nemohli mu tedy pomoci. Potom si v lázních našel paní, bylo jim oboum přes 80 let a znovu začal žít. Prožili spolu krásná léta a věřím, že to tak mělo být.
Potvůrka-Podivná: Přesně tak děti už mají skoro svůj život dostudují a ona zůstane sama . Proč. Oni s nikým nechodí ? Už maminku nepotřebují. Já bych se jich neptala a postavila je před hotovou věc . Má právo na štěstí. Od kamarádky tchýně se zamilovala v domově důchodců v 80 letech prožila nádherných 5 let . Okřála začala o sebe více pečovat. Měla zas pro koho se strojit usmívat se chodit na vycházky.
Je mi 54 let a jsem vdovou podruhé.... První manžel mi zemřel, když mi bylo 38 let. Nového manžela jsem poznala za cca 3 měsíce a díky tomu jsem přišla o spousty přátel. Přátel??? Asi to nebyli tak dobří přátelé, když mě dokázali odsoudit aniž by ho poznali... Druhý manžel mi zemřel na podzim a momentálně nikoho nemám. Pokud by se však objevil nový muž, neváhala bych ani na vteřinu. Oba své chlapy jsem milovala a oba zůstanou v mém srdci navždy. To neznamená, aby žena, která tu zůstane, odmítala žít plnohodnotný život, protože je vdova. Náš národ má v sobě nastaven názor, že když ovdoví muž a najde si "hned" jinou ženu, že je to dobře, alespoň se o něho, chudáčka, někdo postará a nebude sám. Když ovdoví žena a začne se stýkat s novým partnerem, tak z ní okolí má tendenci udělat bezcharakterní nánu... Není to tak. Všichni jsme lidé a všichni někoho potřebujeme, ať si to připustíme nebo ne. Moje rodina mě vždy podržela, syn také a jsem jim za to vděčná. Paní Bětce držím palce a radím - nevzdávejte se svého snu, žít normální plnohodnotný život. Nikdo jiný ho za Vás žít nebude....
@Pavouk: Druhého manžela jste poznala už za tři měsíce?To vypadá jako by jste toho prvního otrávila. :lol:
Omlouvám se vám všem, až teď mě do očí praštil ten překlep. Takže nikoliv "zaser", ale jenom "zase". Ach jo.
Zažila jsem to tak nějak podobně, ale neřešila s dětmi, bylo to "na tajno" ale pomohlo mi to.
Jednou vám děti poděkují, že jste znovu začala žít a že se nemusí dívat na zlomenou, truchlící mámu. Nevím, jak jsou staré, ale určitě budou i ony jednou chtít žít svůj život a určitě nebudou chtít v něm mít mámu, která, pokud zůstae sama, jim do nich vstoupí mnohem víc, než by chtěli. A jistě i váš zemřelý muž by byl rád, že máte někoho, o koho se můžete opřít. Koneckonců ženy, které se dokáží znovu zamilovat bývají obvykle ty, které své muže skutečně milovaly a jejichž manželství bylo krásné. Ty, jejichž vztah za mnoho nestál, obvykle "už chlapa nechcou ani vidět." Rodina vám možná vyčítá, ale jinak vám nepomůže, tak to ignorujte. Když zaser budete žít a být šťastná, ne osamělá, děláte tím službu všem.
Když pominu obvyklé logické zádrhely ve vymyšleném příběhu a zůstane mi kostra - příběh teprve padesátileté ženy, která miluje a je milována, pak probůh není co řešit. Život má své právo....
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.