Bít, či nebít dítě? Jste zastánci fyzických trestů?

Rambíša: Ono na to vzteklé mrsknutí na zem někdy nic neplatí. Pamatuji si, že jako malá, jsem to měla za oblíbený sport. Prostě jsem se šprajcla, řev a muselo být po mém, jinak přes to vlak nejel. Ale dělala jsem to jen mámě, tetě ani omylem. Ta by mě asi zabila, i když si nepamatuji, že by mi někdy jednu vrazila, Ale tam se u ní zase klečelo a to bylo taky pěkně hnusný. Náhodou, když to vezmu kolem a kolem, tak dneska je to úsměvná vzpomínka, jak mě mamka honí po bytě s rákoskou. Ano, nebyla jsem poslušná holčička v koutě, byla jsem vzteklej, svéhlavej parchant, kterej pernamentně dělal lumpárny, sklízení v cizích zahradách, souboje s prakem a další vylomeniny. Jsou to super vzpomínky a ten výprask stál za to dobrodružství. A nějaké domlouvání, jedním uchem tam druhým ven. Strach z vejprasku fungoval dobře, takže některé blbiny jsem si odpustila. Takže já opravdu na jednu mlaskavou nedám dopustit. Lituju dnešní děti, přichází o spoustu dobrodružství, už jenom tím, že si nechají maminkou namluvit, jak je to ošklivé.