Když zradí nejbližší důvěrnice, může to s námi nepěkně zamávat a zničit dosud pohodové přátelství. Přesvědčila se o tom i Blanka, která vyslechla nepříjemný rozhovor dvou svých kolegyň.
Už skoro deset let pracuji ve velké a prosperující nadnárodní firmě. Plat mám více než dobrý, a tak by se dalo říct, že si vlastně nemám na co stěžovat. Ale opak je pravdou. Vydržet těch osm hodin s kolegyněmi je jedno velké utrpení. A přitom to tak nebývalo vždycky.
Ty pravé a „upřímné“ vztahy na pracovišti jsem bohužel odhalila teprve nedávno, na ranči v Jeseníkách, kam se jelo v rámci teambuildingu, tedy takového hromadného „utužování“ vztahů. Byla jsem ubytovaná na trojlůžkovém pokoji s kolegyněmi z kanceláře – Janou a Radkou.
Laura Poláková
28. července 2019
Ani mi tak nevadilo, že nemám soukromí, obě byly fajn, svěřovala jsem se jim, chodila s nimi na kávu i nakupovat. Víkend byl celkem vydařený. Týmová práce mi nedělá problémy. Dokonce bych řekla, že jsem si to užívala. Předěl přišel až další den ráno.
Probudila jsem se dost brzy, ale řekla jsem si, že nikoho budit nebudu, a přemýšlela jsem se zavřenýma očima. Asi za půl hodiny se probudily holky. Začaly si šuškat o zážitcích z předchozího dne a pak se přesunuly do koupelny. Tam už mluvily docela nahlas. A bylo to tedy něco!
Laura Poláková
23. července 2019
Nadávaly na to, že se mnou musely sdílet pokoj, prý by si to více užily jen ve dvou. Pak se začaly otírat o mě, mého muže i děti. Kritizovaly můj vkus i manželovo vzdělání a chování. To se mnou už pěkně zamávalo. Dokážu leccos pochopit, veškerou kritiku beru s nadhledem, ale tohle bylo tak ostré a bodavé, bez jediného slůvka pochopení!
Byl to pro mě šok. Tolik let jsem jim pomáhala, poslouchala každé jejich trápení, radila jim, jak jsem nejlépe uměla. Byla jsem pro ně na telefonu, kdykoli potřebovaly. Nikdy jsem je neodsuzovala za to, co udělaly špatně, naopak jsem se je vždy snažila pochopit a na každém jejich kroku našla nějaké pozitivum. A ony se mi takhle odvděčily.
Laura Poláková
21. července 2019
Cítila jsem se jak v nepřátelském obležení. Měla jsem chuť křičet, srovnat je do latě, dát najevo, že je slyším. Ale pak jsem si řekla, k čemu by mi to vlastně bylo. Dala jsem jen znamení, že se probouzím, a byla jsem nesmírně vděčná, že se už za hodinu odjíždělo. Snažila jsem se nedávat na sobě znát, že jsem jejich hovor, tedy spíš pomlouvání, vyslechla. Šlo mi to ale jen stěží.
Do práce od té doby chodím doslova za trest. Chtěla bych, aby to bylo jako dřív, chtěla bych jim odpustit, ale nejde to. Vůbec jim nedůvěřuji, s ničím se jim už nesvěřuji. Mám pocit, že by se mi za zády vysmály. Osm hodin denně se přetvařuji, je to takové přežívání. Ale zase se mi nechce kvůli dvěma fiflenám měnit jinak skvělou práci.
Laura Poláková
18. července 2019
Vztahy máme však od pracovního výjezdu nadobro nabourané, všímají si toho už i ostatní kolegové. Stále se někdo vyptává, co se mezi námi stalo, ale já nemám sílu říct jim pravdu. Vůbec nevím, co s tím mám dělat.