Komentáře k článku zpět na článek

Anonymizovaný 9. 8. 2019 | 11:17

Obecně řečeno.....asi nejlepší přístup je, neposlouchat cizí hovory. Stejně ostatní, když k tomu maji sklony, člověka pomlouvat budou. A vždycky si na něm neco najdiu, když budou chtít. Je člověk pěkně oblečený? Chce se na ně vytahovat. Ukázat jim, že je něco vic. Kde na to bere? Má větší odměny. Hurá do něj. Je oblečený příliš obyčejné? Dělá ten outsider našemu kolektivu ostudu. Nemá dluhy, když nenosí značkové hadry? Upozorněme na něj šéfa....Co když se tu ztratí prachy....? Jo, lidi....to jsou dobráci.....Nedejbože,když se pustíte do něčeho, od čeho každý dává ruce pryč a do čeho se nikomu nechce a vám se to povede. Sežrali by člověka zaživa. Stalo se u nás. A řeknu vám, kdo měl soudnost, jen vrtěl hlavou, jestli je tohle možné a normální. Dotyčný pracovník zvažoval, že dá výpověď. Tak daleko můžou člověka dohnat pomluvy. Že se díky tomu úspěchu, který byl zaplacen hodně hodinami prace navíc, posunula prestiž pracoviště výš, nikdo neuznal. Jo, lidi.....

helza 3. 8. 2019 | 10:29

@Anonymizovaný: Paní Hedviko, je mi moc líto, že to všechno berete tak, jak to berete. Vaše reakce nebyla útočná, to je pravda, vždyť jste dialog s námi ani nezačala, takže útočná být ani nemohla. Byla obranná. Možná, že v tom to ale vězí. I obrana může být bojovná, stejně jako útok. A musím se zastat Jany, protože si myslím, že právě tohle měla na mysli, když psala o útočnosti.Příklady ze života používat klidně můžete, dělají to všichni, je to ostatně dobrý a možná i jediný způsob, jak srozumitelně předat vlastní zkušenost a vysvětlit vlastní pohled na věc. Ale jsme tady různé povahy a máme různé názory, které se mnohdy střetnou, stejně jako v životě, pokud člověk žije v upřímném, pravdivém a přátelském prostředí. A to je vlastně na našich setkáváních se nad články to nejhezčí. Přesto a právě proto, že nás to některé občas šokuje a pořádně naštve, právě ta různost nás obohacuje a posunuje za hranice myšlení vlastního já.Příkladem může být můj pohled a zcela opačný pohled Elynor na lásku, který se prolíná v mnoha podobách mnoha diskusemi. Nikdy se neshodneme, vžy budeme v naprostém protipólu, ale přesto zůstaneme kamarádky. A já bych řekla, že i proto Elynor miluju, Elynor by řekla, že mě milovat nemůže, neb jsem si její lásku nezasloužila a kdybychom se setkaly, obě nad tím asi puknem smíchy.

Anonymizovaný 2. 8. 2019 | 18:28

Útočná reakce? To snad ne.....Vypadá to, že jsem nejenom trochu chlubivá, ale taky hodně natvrdlá. Já bych řekla, že má reakce byla spíš obranná....nemám žádný problém, jsem spokojená,mohla bych být mladší, štíhlejší, no nejsem, ale abych se hádala a slovičkařila, to určitě nemám v úmyslu. Takže asi bude lépe, když se vyjádřím k problému tazatelky a nebudu reagovat přípomínky ostatních diskutujících ke mně. Abych tedy nebyla brána za útočnou....Ostatní mohou do mně rýt jak chtějí, ony útočné nejsou, myslí to fakt dobře, protože já musím psát obecně a nepoužívat příklady ze života. Takže oprava....Blanko, máte vždycky na výběr. Buď reagovat ihned, to jste neudělala,nebo mlčet,to děláte. Dále můžete buď z této práce odejit jinam, a nebo zde zůstat. Ony se dámy pomlouvačné jednou samy vytrestaji....kdo vysílá nedobrotu, tomu se to vrátí....

Anonymizovaný 2. 8. 2019 | 07:45

@Anonymizovaný: Neměla jsem na mysli to že "vlítnete"do práce a zvoláte mám novou ložnici.
Znám to ze zaměstnání jak to chodí.Lidi si povídají,co dělali o víkendu,mimo jiné se někdo zmíní že jim přivezli nábytek a pod.
V některém kolektivu se stačí jen zmínit o běžné věci,a někteří jedinci z toho udělají událost mezinárodního významu.
To že se vám to možná stalo nedopatřením,omylem,s tím zkrátka nic neuděláte.
Ovšem zaráží mne a překvapuje vaše útočná reakce na můj příspěvek a příspěvek p.Helzy.

Anonymizovaný 1. 8. 2019 | 19:56

@helza: Netrápí mě nic zásadního....mé děti, ty mě znají asi dost, p mně naopak říkají, že si z každé situace umím vzít něco pozitivního. Že jsem spokojenej člověk. Nehudruju, že prší. Že je zase pondělí. Že v televizi opět nic nejde. Že se umím postavit problémům, které se člověku nevyhnou. Já se nebabrám v tom, co nezměním. Co neovlivním. Musela bych se zbláznit, kdybych řešila,co si o mně kdo myslí. Co o mně kdo řekne. Pro mě je důležité, že tu jsem. Že ráno vstanu. Že udělám přes den něco užitečného. Že mám klidný domov. V lednici....ano....mám i ledničku.....něco na zub a že usínám ve své posteli....a že zase zítra přijde nový den, že něco donese hezkého. A kdyby donesl nějakou starost, tak si řeknu, že pozítří tp bude zas lepší. Nikam se necpu, s nikým bych neměnila....jsem ráda ve své kůži....jo....mohlo by mi být třeba míň....ale není....no a co. To je život.

Anonymizovaný 1. 8. 2019 | 19:45

@Anonymizovaný: Jestliže nemám na čem spát, kam dát oblečení, pak si prostě ložnici kpupit musím. Myslím, že ji má doma každý, snad neksem o nic horší, než druzí. Jestliže se u mně nečekaně zastaví kolegyně, nábytek vonící novotou nepřehlidne. Musela by být slepá. Jo, prostě mám novou ložnici. Mohla jsem říct, že jsem na ní nešetřila. Že jsem vyhrála ve Sportce. To by bylo sousto pane. Taky ksem mohla říct,promiň dál tě nepozvu. Ona by třeba myslela, že mám doma šílenej binec. Nebo chlapa od sousedky. Nebo že je nevítaná. Cokoli bych udělala, vyšlo by nastejno. Stejně by to v jejím případě bylo blbě. A víte, co na tom bylo úplně nej? Že to na mě houkla před pár lidmi den poté v práci. Tak proto jsem to řekla o těch vidlích...Nejsem hloupá, abych vlitla do práce a volala....mám novou ložnici....až tak hloupá fakt ne.

helza 1. 8. 2019 | 09:15

@Anonymizovaný: Rozhodně jsem se do vás nechtěla zakousnout, pouze mám pocit, že se tímto problémem dosud hodně trápíte a chtěla jsem poradit. Asi blbě, (jste dospělá osoba, není mou věcí a je to nejspíš drzost vám radit) a na blbém místě, to je fakt. Omlouvám se a byla bych moc ráda, pokud bych se mýlila, ale (vím, že jsem v tomto asi divná) představa útěchy v tom, "že se každý časem skutečně potrestá sám", mě opravdu dost děsí. Asi to nedokážu vyjádřit, to já moc neumím, ale pokud mě bude těšit, že se někdo "potrestal sám", navíc, pokud budu mít pocit, že jde o trest za příkoří na mně, pak to znamená, že mám stále pocit, že si ten člověk trest zasluhuje, že jsem ho vnímala a stále vnímám jako vinníka a že mě vlastně to, co se stalo pořád někde v hloubi srdce žere. A že mě vůbec netrápí, že někdo trpí, nebo je trestán? Mně by to trápilo a že by to bylo kvůli mně, tak by mě to trápilo o to víc.

Anonymizovaný 1. 8. 2019 | 07:48

@Anonymizovaný: Paní Hedviko,a není lepší v takovém kolektivu nezveřejnovat že mám novou ložnici,a budete mít klid?Nebo jste nechtěla mít klid a chtěla jste se pochválit?
Na druhou stranu chápu,že jste si třeba na ni pracně našetřila a měla jste radost .chtěla jste ji s někým sdílet,ale spolupracovníci asi nejsou ti praví.
Pokud si nechci zbytečně přidělávat starosti,raději mlčím,a rozhodně vás nechci poučovat,ale moc dobře to znám z vlastních zkušeností.Kolikrát jsem si v daleko mladším věku řekla,že jsem raději měla být zticha,ušetřila bych si zbytečné problémy.

Anonymizovaný 31. 7. 2019 | 20:08

Možná umím udělat z prdu kuličky, ale rozhodně nenapadam ostatní diskutující. Můj příspěvek byl o tom, že se každý časem skutečně potrestá sám. Přesně o tom a o ničem jiném. A byl určen těm, kdo trpí od ostatních a neumí se bránit. Ne těm, kdo neumějí než dřepět u klávesnice v naději, že se jim povede dneska se do někoho pořádně zakousnout. Ani vy, dámy, nemáte ty zuby ze železa.....

helza 31. 7. 2019 | 18:55

@Anonymizovaný: Paní Hedviko, možná se mýlím, ale z vaší předlouhé zpovědi mám pocit, že ani vy jste své životní křivdy a prohry doposud nevstřebala a že vás myšlenky na ně doslova sžírají. A já vám moc a moc přeji, aby jste to dokázala. Aby jste všem, kteří vám snad někdy ublížili dokázala odpustit a už vždycky jim přát pouze dobré. Bez toho vaše srdce nikdy nenajde pokoj a vy nebudete šťastná. Pocit zadostiučinění a vítězství, který vás dnes možná uspokojuje, má ke štěstí hodně daleko a váš komentář to jen dokazuje.

Elynor 31. 7. 2019 | 18:29
Anonymizovaný 31. 7. 2019 | 17:17

Jinak té, co mně vyčetla ty prachy a novou ložnici, se u nás říká TA NAŠE ŠKUDLILKA. Abych to dotáhla. A víte, co já jí řekla? Ano. Já je doma totiž přehazuju vidlema. Dokázala by snad ona vyplatit svého bývalého muže a začít s holým zadkem? Ne. Ona se s ním radši celý život bude rafat, jen aby se nedej pánbu majeteček nemusel dělit.....

Anonymizovaný 31. 7. 2019 | 17:14

Bohužel to tak je, že čím je člověk na lidi hodnější, tím víc mu oni odplatí nedobrotou. Kolikrát jsem se mrzela nad šlehnutím, cíleným, s úmyslem ublížit. Kolikrát to doma obrečela. Život mě ale zocelil. Nějaké negativní zkušenosti v manželství, nějaké překonané neduhy, nějaké moje přímé reakce na útoky lidí / dala jsem najevo, že to vím a že mi na tom nezáleží, co si o mně říkají lidi, co nemám proč si jich vážit, nakonec oni sami se vytrestali tak, že je život i bez mého přičinění pěkně skřípnul a že z té práce, kde mi to uměli ztrpčit, byli odejiti, protože oni sice pomlouvali, ale aby si ohlídali svoje a dělali, jak mají, to ne/. Dneska se kolikrát koukám na ty, co nade mnou ohrnovali nos, že si neporadí s mnohem menšími problémy, které potkaly zase pro změnu je. Nikdo nejsme dokonalí. Z toho je potřeba vycházet. A jestli mě někdo pomlouvá za něco, do čeho mu je ...., není to můj problém, ale jen jeho. On má nějaký problém, že musí za každou cenu zabývat se tím, co mám doma, co jsem udělala v práci. Já považuju za naprosté plýtvání časem například sledovat, kolikrát si kdo byl v práci zakouřit, že má nový dům a kolik váží. Když mi ale někdo v práci řekne - ty teda musíš mít prachů, že máš novou ložnici, to se musím smát, až mi slzy tečou. Kdybych byla potvora, řeknu, nezáviď, kup si taky. Já třeba nemám auto a oni tři. Já si koupila ložnici po 25 letech a oni ta auta už jednou vyměnili. A mně je to fuk. Čekat od ostatních, že mě pochopí, nechají na pokoji, když já se o ně nestarám, to spíš na suchém pařezu vyrostou kytky. A jak vím, že mají ta auta? Od nich. To takhle přijde někdo do práce a pošeptá mi, já zaparkoval za rohem, nechci, aby viděli, že mám zas nový auto. Já mávnu rukou, prosím tě, ukradl jsi ho, neukradl, tak co blbneš. No víš, oni jsou závistiví. A já na to, dneska proberou tvoje auto, zejtra zase někoho jinýho, kašli na to, otravuješ si život. A on...ty jsi snad jediná, co tu nikomu nic nezávidí. A já, no mně přijde úplně pitomý a zbytečný se tím zabývat. Já se spíš všimnu, když někdo umí něco, co já ne, a řeknu ty hele, jestli mně zase řekneš, že sis ten svetřík upletla za víkend, tak Ti povím, abys mi nelezla na oči. Ježíši, proč já jsem takový nemehlo na ruční práce?! Ona se rozchechtá a řekne....hele, nejsem na to stará? A já, hele, cítíš se v tom dobře ne, je to vidět. Kašli na to a postav na kafe, ne. Pokud je příběh reálný, doporučila bych té paní, aby příště se zeširoka usmála a řekla, to máme dámy pěkné ráno, že, a nenecháme si ho pokazit žádnými jedy, viďte, takže dělám, že jsem nic neslyšela a děkuju za otevření očí, poněvadž doteď jsem vás obě měla za fajn ženský a zatím jsem se teda hodně mýlila, vy dvě jste něco úplně jinýho. A spakovala bych si věci a odešla z pokoje středem.

helza 31. 7. 2019 | 14:21

@Elynor: Máš pravdu, před 40. lety. Mně tehdy bylo něco málo přes 30 a pracovala jsem právě na ordopedii na sále. Nevím, zda někdy právě tu "naši" oropedii autoři navštívili, ale ty typy postav jakoby u nás okopírovali. Měli jsme dokonalého Blažeje i přesnou kopii Štrosmajera, včetně lahvinky v lednici, i mladou začínající paní doktorku Čeňkovou, měli jsme až k neuvěření stejného doktora Cvacha, včetně pacientů, kteří v něm viděli génia ... možná právě proto mi to tak uvízlo v hlavě.

dragondra 31. 7. 2019 | 09:50
Elynor 31. 7. 2019 | 08:04
Elynor 31. 7. 2019 | 07:59

Obecně vzato - mám pocit, že ty družebné vztahy v práci plynou hlavně z délky zaměstnání. Blanka tam pracuje 10 let, a to je už dlouho. To prostě něco ze soukromí prosákne, i kdyby se snažila udržet odstup. Například moje matka měla za celý život pouhá 3 zaměstnání. V každém byla řadu let až desítek let. To se člověk neubrání tomu, aby mu spolupracovníci do osobního života neviděli. Zatímco já už jsem strašný fluktuant, protože jsem dosud byla v 15 zaměstnáních, a to nepočítám různé dohody a vedlejšáky a brigády, jen hlavní pracovní poměry. Nejkratší trval 28 dní. :/ Kdybych se měla pokaždé se všema družit, musela bych se zbláznit.

Elynor 31. 7. 2019 | 07:38

@helza: No, po pravdě jsem taky musela zavzpomínat, kdo to byl doktor Blažej. Je to dávno, co jsem ten seriál viděla, snad ještě téměř jako dítě. Pokud vím, vysílalo se to před 40 lety. Myslím tu první řadu dílů, ta druhá snad byla o něco později. Upřímně musím říct, že Blažej byl sice syčák, ale aspoň to mělo trošku šťávu a něco se dělo, když vylezl na obrazovku. Zatímco například oba Sovové, klaďasi, až to mlátilo dveřmi, byli strašně pomalí a nudní. Nebýt tam Miloš Kopecký, který to občas trochu rozsvítil, tak to bylo dost zoufalé a nudné. Všichni tam hlavně dlouze mluvili, někdy dlouze významně mlčeli, akce skoro žádná, a člověk by na ně nejradši zařval, ať se rozhoupou a konečně něco, cokoli, udělají.

Anonymizovaný 31. 7. 2019 | 00:49
helza 30. 7. 2019 | 21:06

@j66: V seriálu Nemocnice na kraji města představoval doktor Blažej typ mladého chirurga, ortopeda, děsně namyšlenýho frajera atd. Protože se takový charakter nedá jednoduše popsat, stal se pro pár generací jeho archetypem.

j66 30. 7. 2019 | 20:58
Anonymizovaný 30. 7. 2019 | 20:51
Anonymizovaný 30. 7. 2019 | 17:43
Rambíša 30. 7. 2019 | 17:26

Nepamatuji se,že bych se nějak extra s někým z práce družila,věděli jsme o sobě kdeco,ale žádné bližší soukromé styky nebyly. Takže se člověk docela do práce těšil,co je u kolegů nového,ale tím to končilo. Zde v článku paní udělala chybu,že hned do pomluv nezasáhla! Užírat se dodatečně však nemá cenu,má si hledět své práce,aby jí nemohl nikdo nic vytýkat,a na kolegyně hodit bobek. V nejhorším si hledat jinou práci,nebo to nějak zařídit,aby odešly ty kolegyně jinam.

Anonymizovaný 30. 7. 2019 | 15:47

Ještě něco pro poučení a zasmání.Vloni na dovolené jsem si telefonovala s členem mé rodiny ,rozloučili jsme se,vypnu mobil,a vzápětí zazvonil opět.Zvednu to a z druhého konce slyším něco zvláštního.Onen člověk mluví se svým přítelem a společně mne pomlouvají.Samozřejmě mne to zaujalo,co se o sobě ještě dozvím a poslouchala jsem tedy dál.Protože jsem byla v zahraničí,nedalo se poslouchat tu kulometnou palbu dlouho,i vypnula jsem to.
A napsala jsem dceři onoho člověka,když už mu darují chytrý telefon,at ho taky naučí kde se vypíná a zapíná.
Ten trapas a tu melu co nastala,nedá se slovy popsat.Od té doby se to už nestalo,před tím mnohokrát.Je potřeba si ujasnit kde se co zapíná a vypíná.

Anonymizovaný 30. 7. 2019 | 15:39

@Elynor: Tak mne ten katastr překvapil,když mi to známá vyprávěla.Samozřejmě že kolektiv při grilování zjistil že má zahradu,k tomu další zahradu,,rodinný dům..............závist je věc strašná,a tak potřebovali zjistit co dalšího ještě vlastní.
Ale že budou takoví debilové,že se prozradí tím že jí to dají na stůl,to je síla.
Ona přece ví,co vlastní.Neukradla to,získala to darem a oni jí se sekačkami nepřijdou pomoci.
To je kolektiv,kde jsou zřejmě všichni stejného ražení,jinak by se vzájemně nezvali k sobě do soukromí.
Pokud se nemíním stýkat s kolegy z práce ve svém soukromí,jasně a zřetelně to dám najevo.Pokud otravují a pozvou se sami,odpálkuji je jednou pro vždy.
Opravdu mne zaráží ta neschopnost někoho ,říci ne.

Elynor 30. 7. 2019 | 14:27

@Anonymizovaný: Mno, údaje z katastru nemovitostí jsou konec konců veřejné, tedy aspoň jejich část, takže to by mě zas tak nepřekvapilo. Jen bych se zamyslela, co mi tím chce kolektiv naznačit... asi nic moc hezkého. No a na nájezd spolupracovníků bych buď pustila psy, v době, kdy jsem je ještě měla, nebo dnes, kdy psy nemám, bych vzala střelnou zbraň a zdvořile je požádala, aby se vzdálili, než se neopatrně dotknu spoušti, a ať se už nevracejí, neb mám stále nabito. Střelná zbraň je elektrická laserová puška, naprosto neškodná, hračka pro děti, takže by to nebylo nebezpečné vyhrožování. Ale na pohled ta věc vypadá efektně a nebezpečně, jako z akčního filmu, takže by to třeba mohlo zabrat.

Anonymizovaný 30. 7. 2019 | 14:12

Znám jeden pracovní kolektiv,znám ho dlouhé roky jen z vyprávění.To co se děje tam,je naprosto mimo mé chápání.
Stmelování a sdružování se mimo práci,nikdo nenařídil,ale dělají to sami.
Už se nedá zjistit kdo s tím přišel jako první,ale jednou jsou to narozeniny,podruhé se jedna zmíní že má chatu,pak zase další rodina dostaví barák,jiní si koupí byt.Pokaždé jede k takové spolupracovnici téměř celý kolektiv,nechají se pohostit,a pokaždé dotyčnou pořádně pomluví.
Všeobecně se to ví,a přesto se taková setkání opětovně pořádají.Pokud dotyčná dělá mrtvého brouka ,tedy ráda by se obešla bez podobných nájezdů spolupracovníků,otravují a obtěžují tak dlouho,až podlehne.
Dokonce se po jednom grilování u jedné spolupracovnice stalo,že po onom víkendu přišla do práce a na pracovním stole měla vytisknutou vyjetinu z katastru nemovitostí,co všechno dotyčná vlastní.Neuvěřitelné.

farah.farah 30. 7. 2019 | 13:16

Ta pan íse chová jako malé dítě.
Jasně jistě není příjemné si vyslechnout nějakou to ošklivost co si o vás lidi myslí. Ale ať už je řešní jakékoliv jistě né že se z toho vyhroutím a udělám z toho obří tabu kterým se nechám den co den drtit.Paní má několik možností jak se k tomu postavti - ad jedna přiznat si že sama občas taky někdy někoho drbe - což je dost pravděpodobné - prostě občas říkáme věci o jiných které bychom jim do očí nikdy neřekli - pokud někdy sam něco takového dělá nemá co těmhle dvěma vyčítat a taky by si měla uvědomit že drbání je vždy horší než to co si o tom člověku skutečně myslí.Ad dva - další možnost je zamyslelt se nad tím co o ní říkaly - kolegyně ji nemají rády z určitého důvodui, to že sami sebe paní vidí jako svatou na mostě jneště neznamená že ji tak vnímá okolí - kolegyně by si to víc užily na pokoji bez ní, proč asi? Možná kdyby se nad tím zamyslela přišla by na to že zas tak dokonalá není a že někteér její chování může být pro ostatní pěkně otravné i když zrovna třeba nedrbe může děla jiné ostatnín nepříjemné věci.Ad tři - pokud se nad to nedokáže povznést (což by bylo nejlepší) tak by bylo nejjednodší tu špinavou vodu vyčistit a né tam sedět v tom svém zakaleném zkaženém rybníčku. Paní je ale ve skutečnosti strašnej srab, nemá odvahu na férovku říct že jí vadí to co o ní říkaly a vyjasnit si to s nimi - pravděpodobně se boj ítoho že msíto omluvy by jí ony nebo i jiné kolegové potvrdili jak je pro ně ve skutečnosti nesnesitelná.

helza 30. 7. 2019 | 12:32

Myslím, že zdrbnout si na úkor spící kolegyně je docela vděčné téma pokecu po ránu. Blanka měla zůstat nad věcí a kolegyním s úsměvem říct, že je slyšela. A nechat to být. Sice chápu, že v první chvíli jednala neuváženě a cítila se uraženě, ale dnes už by měla všechno pustit za hlavu. Je přeci dospělá.Kdysi jsem nastoupila na ortopedii na sále jako sanitárka. Měli jsme tam tenkrát takového doktora "Blažeje" a ten, aniž tušil, že už jsem v práci, pronesl na můj účet dlouhou, okonale jízlivou a ponižující řeč. Holky sálovky málem omdlely hrůzou, když zjistily, že jsem to slyšela. Jen jsem se tomu zasmála a po čase, když už mě pan doktor trochu poznal, jsem mu při vhodné příležitosti, v žertu a s úsměvem, dala najevo, že dobře vím, co o mně šíří, i to, že se na něj nijak nezlobím, protože je mi to vpodstatě jedno. Od té doby na mě nedal dopustit.

Anonymizovaný 30. 7. 2019 | 09:11

V kolektivu žen je bohužel časté pomlouvání, ale jde to mnohdy dál...šikana a nedej bože nějaký ten podraz, chyba hozená na někoho jiného a pak ty důsledky. Pomluvou je možné zničit i dobrou pověst v práci a tam už jde opravdu do tuhého. Pokud to jde, odejít z kolektivu, kde se rozmohlo tohle svinstvo.

Elynor 30. 7. 2019 | 08:05

"Nikdy jsem je neodsuzovala za to, co udělaly špatně, naopak jsem se je vždy snažila pochopit a na každém jejich kroku našla nějaké pozitivum." Plus ty další věci, jak byla na telefonu vždy připravena poradit, vyslechnout... šmarjá, ta paní má málem svatozář. Ona je nějaká mentorka či co? Nadřízená svým kolegyním asi není, to by zmínila. No, obávám se, že taková osoba by mi taky lezla na nervy. Jinak tedy nechápu, odkud znaly kolegyně jejího manžela a děti, že je mohly kritizovat. Plně souhlasím s příspěvkem níže - do práce se chodí pracovat, vydělávat. Ne se družit. Soukromí a práce se nemá míchat. A za sebe dodávám, že teambuildingy pokládám za zlo, a děkuji všem božstvům, že jsem nikdy nepracovala nikde, kde by se to pořádalo. Co jsem slyšela vyprávět, utužení kolektivu po takové akci nastane jen výjimečně, spíš to naopak lidi rozhádá.

moučka 30. 7. 2019 | 06:43
Anonymizovaný 30. 7. 2019 | 05:55

Do práce si chodím vydělávat prašule a ne se kamarádit. Jestli mě tam někdo pomlouvá (což je víc než pravděpodobné), jest mi srdečně fuk.

Přečtěte si také

Horoskopy

Milujete zábavu a prahnete po nových vědomostech. Většinou to není vaše cesta, ale nyní to tak cítíte.…

Nejčtenější články

Doporučujeme