BLANKA (45): V práci se musím přetvařovat, kolegyně mě pomlouvají

Bohužel to tak je, že čím je člověk na lidi hodnější, tím víc mu oni odplatí nedobrotou. Kolikrát jsem se mrzela nad šlehnutím, cíleným, s úmyslem ublížit. Kolikrát to doma obrečela. Život mě ale zocelil. Nějaké negativní zkušenosti v manželství, nějaké překonané neduhy, nějaké moje přímé reakce na útoky lidí / dala jsem najevo, že to vím a že mi na tom nezáleží, co si o mně říkají lidi, co nemám proč si jich vážit, nakonec oni sami se vytrestali tak, že je život i bez mého přičinění pěkně skřípnul a že z té práce, kde mi to uměli ztrpčit, byli odejiti, protože oni sice pomlouvali, ale aby si ohlídali svoje a dělali, jak mají, to ne/. Dneska se kolikrát koukám na ty, co nade mnou ohrnovali nos, že si neporadí s mnohem menšími problémy, které potkaly zase pro změnu je. Nikdo nejsme dokonalí. Z toho je potřeba vycházet. A jestli mě někdo pomlouvá za něco, do čeho mu je ...., není to můj problém, ale jen jeho. On má nějaký problém, že musí za každou cenu zabývat se tím, co mám doma, co jsem udělala v práci. Já považuju za naprosté plýtvání časem například sledovat, kolikrát si kdo byl v práci zakouřit, že má nový dům a kolik váží. Když mi ale někdo v práci řekne - ty teda musíš mít prachů, že máš novou ložnici, to se musím smát, až mi slzy tečou. Kdybych byla potvora, řeknu, nezáviď, kup si taky. Já třeba nemám auto a oni tři. Já si koupila ložnici po 25 letech a oni ta auta už jednou vyměnili. A mně je to fuk. Čekat od ostatních, že mě pochopí, nechají na pokoji, když já se o ně nestarám, to spíš na suchém pařezu vyrostou kytky. A jak vím, že mají ta auta? Od nich. To takhle přijde někdo do práce a pošeptá mi, já zaparkoval za rohem, nechci, aby viděli, že mám zas nový auto. Já mávnu rukou, prosím tě, ukradl jsi ho, neukradl, tak co blbneš. No víš, oni jsou závistiví. A já na to, dneska proberou tvoje auto, zejtra zase někoho jinýho, kašli na to, otravuješ si život. A on...ty jsi snad jediná, co tu nikomu nic nezávidí. A já, no mně přijde úplně pitomý a zbytečný se tím zabývat. Já se spíš všimnu, když někdo umí něco, co já ne, a řeknu ty hele, jestli mně zase řekneš, že sis ten svetřík upletla za víkend, tak Ti povím, abys mi nelezla na oči. Ježíši, proč já jsem takový nemehlo na ruční práce?! Ona se rozchechtá a řekne....hele, nejsem na to stará? A já, hele, cítíš se v tom dobře ne, je to vidět. Kašli na to a postav na kafe, ne. Pokud je příběh reálný, doporučila bych té paní, aby příště se zeširoka usmála a řekla, to máme dámy pěkné ráno, že, a nenecháme si ho pokazit žádnými jedy, viďte, takže dělám, že jsem nic neslyšela a děkuju za otevření očí, poněvadž doteď jsem vás obě měla za fajn ženský a zatím jsem se teda hodně mýlila, vy dvě jste něco úplně jinýho. A spakovala bych si věci a odešla z pokoje středem.