Blanka si je jistá, že se o dceru postarala, jak nejlépe mohla. Toužila po tom, aby byly kamarádky, ale dcera její snahu odmítá. Blanka netuší, jak by měla situaci řešit…
Vždycky jsem snila o tom, jak jednou budu mít se svojí dcerou přátelský vztah, prostě že z nás budou kamarádky. Moje matka byla hodně uzavřená a nikdy jsem neměla pocit, že se jí můžu s čímkoliv svěřit. Proto jsem chtěla, aby to s mojí dcerou bylo naopak. Aby věděla, že za mnou může přijít pro radu, s každým problémem, abychom spolu chodily na kafe nebo do kina, případně si vyrazily na dovolenou. Moje dcera o to ale nestojí.
Když byla Eliška malá, trávila jsem s ní veškerý čas a starala se jen o ni. Neměli jsme s bývalým manželem moc peněz, rodiče bydleli daleko, a tak jsme to nějak museli zvládat sami. Manžel ale o dceru nikdy moc neprojevoval zájem, neuměl si s ní hrát a nebavilo ho to. Proto byla veškerá péče o Elišku na mně.
S manželem nám navíc vztah dlouhodobě neklapal, a tak jsme se rozvedli, když bylo Elišce deset let. O to víc jsme na sobě byly závislé, protože bývalý manžel mi opravdu příliš nepomáhal a bral si Elišku jen v soudem přikázané dny. Naštěstí Eliška nepociťovala, že by bylo něco špatně, a tátu bezmezně milovala.
Jak pomalu dospívala, začínaly jsme mít první neshody a hádaly jsme se, ale to jsem přisuzovala její bouřlivé pubertě, kterou zrovna procházela. O pár let později se situace uklidnila a my jsme spolu začaly opět hezky vycházet.
Jenže pak se odstěhovala do jiného města. První dva, tři roky jezdila domů poctivě víkend co víkend, ale čím víc si v novém místě zvykala, tím méně ji to táhlo zpátky do rodného města. Brzy si našla nové přátele a první lásky a víkendy na maloměstě pro ni už nebyly lákavé. Chápala jsem to, ale když se její návštěvy začaly čím dál víc krátit a přijížděla třeba jen čtyřikrát do roka, začala jsem se bát, abychom se úplně neodcizily.
Rozhodla jsem se proto, že svoji dceru začnu navštěvovat já, a tak se uvidíme častěji. Zpočátku se zdálo, že z toho má radost, vždy vymyslela nějaký zábavný program a já jsem si výlety za ní užívala. Jenže postupem času se začala čím dál víc vymlouvat, věčně se jí to nehodilo, a když už jsem si návštěvu vynutila, byla protivná a otrávená. Vlastně se mi ani s ničím nesvěřovala, a proto mě opravdu zaskočilo, když mi oznámila, že se bude vdávat.
Věděla jsem sice, že se s někým vídá, ale netušila jsem, jak moc je to vážné. Naštěstí její nastávající se mi moc líbil a rozuměli jsme si, tak jsem doufala, že se naše vztahy zase zlepší, ale nestalo se tak. Eliška se vdala, už má dvě děti a já je vidím asi tak dvakrát do roka, protože ať dělám, co dělám, dcera nemá zájem se mnou trávit čas.
Nejhorší na tom navíc je, že na mého bývalého manžela nedá dopustit. I když se o ni celé dětství nestaral a nevěnoval se jí, jezdí za ním častěji než za mnou a skvěle si rozumějí. Nechápu, kde jsem udělala chybu, ale neumím se s tím vyrovnat. Samozřejmě jsem se s ní snažila promluvit, ale k ničemu to nevedlo a nic kloudného jsem z ní nevytáhla. Jak mám zachránit vztah s dcerou, která o to nestojí?
