BLANKA (55): Udělala jsem pro dceru všechno, a ona o mě nemá zájem

Jasně, i moje matka si myslí, že byla matkou století a že jsem odešla ve 14 letech z domova proto, že jsem chtěla "poznávat svět". Ve skutečnosti jsem před ní utekla, protože si udělala ze mě boxovací pytel a služku a z bráchy nového manžela. Žijí spolu dodnes a taky se jako manželé hádají - o peníze, o binec v bytě atd. Taky mám ráda svého tátu a bydlí u mě v domě on a ne matka, i když ona všem tvrdila, že od nás utekl a že se o nás nestaral. On ale utekl od ní, ne od dětí. Všechno, co mohl, pro mě vždycky udělal, pokud mu to ta hysterická můra dovolila. Dneska mi máti klidně vypráví, jak jí soused komunista udal na sociálce, že se o mě nestará, že mi nepere, nekupuje oblečení a nedává mi najíst (hahaha to byla legrace, on je blbeček a ona byla skvělá matka). co jí na to říct, když to byla pravda, že jo. no navštěvuju jí každých 14 dní, je jí 84 tak mi to přijde nějak slušné nebo jak to říct, a klidně si ty kecy, jak byla skvělá matka vyslechnu, ale víc ode mne chtít nemůže. takže asi tak...

Problém paní Blanky moc dobře chápu. Mám také dceru, pro kterou jsem se snažila udělat maximum. Potom jsem se rozvedla a upnula jsem se na ni. Odpoutala se ode mne tím, že si našla partnera, se kterým má dnes již 2 děti. I když jsme v kontaktu a občas děti hlídám, změnila se. Uvědomuji si, že není jen moje, ale také mého bývalého manžela a je také ovlivňována svým současným partnerem. Má už samozřejmě také jiné priority - svoje děti, což je samozřejmé. I když je to normální života běh, přesto je mi také někdy smutno. Dokud žil můj přítel, nebylo to takové. Možná, že osamělá matka má trochu jiný vztah ke své dceři než matka, která žije ve vztahu. Ta osamělá těžce nese, že je už na vedlejší koleji. Kdysi jedna kolegyně řekla, že nemá strach z toho, že by se k ní její děti zachovali špatně, ale má strach z jejich partnerů. Je mi 60, mám k dceři blízko, jsem sama a mám taky strach.

Vztahy matek a dcer mohou někdy být složité. Blanka by měla dceru brát jako dospělou bytost, která si chce žít po svém. Byla by velká škoda, kdyby se odcizily. Zkuste si žít svůj život, čas vše srovná. Trochu mám toto téma prostudované, jsem dcerou, matkou dcery. Své matce jsem vděčná, zatím jsem od ní neslyšela větu: Já jsem ti to říkala! Snad i já budu ta, která bude v nepodstatných věcech mlčet a myslet si svoje.

cancel1: Víte,je to vzájemné.Snachy žárlí na tchyně a naopak.Je to sice hloupé,ale vím to z vlastní zkušenosti.Zlobilo mne,když byl manžel kdysi u své matky denně a ta si z něj dělala poskoka.A teď se mi to vrací,když se syn občas zastaví,má doma dusno.Má si prý uvědomit,kdo je jeho rodina...Proto souhlasím s názorem,že v dospělosti se má pupeční šňůra přestřihnout a návštěvy nechat na těch mladých.Ať se rozhodnou sami,jak často chtějí maminu nebo tatíka kontaktovat.

Holky, ale i já mám s mamkou pěkný vztah, voláme si, občas vyrazíme spolu na nákupy, stavím se na kafíčko...pokecáme. Ale není to moje kámoška a já to ani nechci. Je to mamka a chci jí jako mamku. A myslím, že ani ona nečeká, že bych jí suplovala kámošku. Má svoje kámošky a neprudí, že žiju svůj život.

Jsem ráda,že má dcera svůj život,tak jí zbytečně neotravuju,každá si žijeme po svém,nevolám jí zbytečně,ani ona mně.Těší mne ,že je samostatná a už nepotřebuje mou pomoc,a já si vystačím sama,doufám,že co nejdýl.Nemám ráda pocit být na někom závislá. Zde paní Blanka zřejmě moc tlačila na pilu- a takhle to dopadlo!

Souhlasím s ostatními, že Blanka z oříběhu svou dceru pravděpodobně až příliš dusila svou láskou a snahou trávit s ní čas. Protože všeho moc škodí. Zřejmě nenechávala dceři dostatek volnosti, nedávala jí prostor k jejímu vlastnímu životu, proto se dcera tak razantně odtrhla - jinak možná neviděla způsob, jak maminku od sebe trochu odpoutat. Ono se občas stává, že osaměle žijící rodiče začnou své dítě, které sami vychovávají, považovat spíš za svého partnera než za své dítě, zvyknou si, že jsou jen s ním, všechno mu říkají, radí se s ním atd., a pak nedokáží ten vztah narovnat, až dítě dospěje. Počítají, že bude stále s nimi a bude jim dělat partnera, a nedovedou pochopit, že dítě se potřebuje v určitém věku osamostatnit. Poradila bych také netlačit tolik na pilu. Jestli se maminka při každém telefonátu vnucuje, že přijede, tak to dceru prostě otravuje. Takže zavolat, poptat se, jak se má, popřát hezký víkend, já jedu na výlet tam a tam a taky si to užiju a ahoj. Konec. Když dcera uvidí, že nemusí při každém zazvonění telefonu plánovat návštěvu, tak se můžou vztahy uvolnit a zpříjemnit. Jinak na tom, že chce matka s dcerou jít do kina nebo na kafe nevidím nic divného - s mou mamkou jsme tak fungovaly běžně, dokud žila (vzájemné telefonáty typu "hele, jdu do města, nechceš se potkat na kafi" byly naprostá normálka), mé kamarádky to mají podobně (jedna dokonce pořádá s maminkou a sestrou občasné, leč pravidelné tvůrčí víkendy - všechny rády tvoří a vždycky jednou za čas vyrazí společně na nějaký kurs nebo se slezou u jedné doma a něco vyrábí). Takže takové setkávání považuju za normální. Jenom toho nesmí být moc a nesmí se nikdo (ať už maminka nebo dcera) urážet a cítit ukřivděně, když se dozví, že té druhé se to nehodí a "odložíme to na jindy". I to je normální.

Blanko, každý nemůže mít všechno. Vy máte zdravou, samostatnou dceru. Buďte za to ráda. Já dceru zdravou nemám, každou chvíli něco potřebuje. A pak - láska má být bezpodmínečná. Pokud pro někoho něco dělám, pak že to potřebuje a ne aby mi to oplácel, když si vzpomenu. Nečekejme od dětí zázraky na oplátku, že jsme se o ně staraly. Měly jsme je, že jsme chtěly my. Ony nám neříkaly, pořiďte si nás. koho k sobě příliš poutáme, ten se od nás chce sám vzdalovat. Nic s tím nenaděláme. Není síla, která by toho dotyčného k nám přitáhla. Leda že bychom změnily přístup. To ale znamená na sobě zapracovat. A ono je pohodlnější se dožadovat oplátky a sympatií okolí, než se sama postarat o to, abych neměla nudný víkend a vyšla si třeba mezi lidi. Všechno je naše volba.

lebahu: taky jsem nebyla matka ze žurnálu a přesto nemám s havětí problém, naopak, jsou jak klíšťata. Děti mají dostat lásku, podporu, pravidla a mantinely, ale ne sebeobětování.

lebahu: tak hlavně přátelství mezi lidma bez ohledu na tom jaký mají jinak ještě vzrah je založen především na rovnováze respektu a vzájemnosti pokud tohle s kýmkoliv člověk nemá tak to nikdy blízcí přátelé nebudou a je úplně jedno že si ten druhý myslí že to tam je.to musí cítit oba jako ty s dcerou. Pak přátelství funguje.

Moje dospělá dcera je moje kámoška, občas mám dilema, když se mi s něčím svěřuje, že jako kámoška bych z toho měla být nadšená, ale jako matku by mě to mělo šokovat. :-D Takže někdy je fakt lepší, když nám děti neříkají úplně všechno. :-) Chodíme spolu do toho kina, divadla, na pivo, na vandry, na fesťáky, nakupovat, hodnotíme hezký kluky... ale zároveň obě respektujeme, že i ta druhá má nějaký vlastní život, partnera, jiné kamarády a zájmy.
Přece ani od kamarádky si přece člověk nenárokuje veškerý její volný čas a celý její život. A tady se matka "chce kamarádit", ale zároveň se dožaduje vděčnosti a ohání se tím, jak se pro dceru obětovala. To by zdrhal co mu síly stačí každej. Ta dcera musí být tou mateřskou láskou úplně udušená. Možná se mnou holka kamarádí, protože jsem jí všechno neobětovala, nic nedostala zadarmo a pokud se dostala do nějakýho průšvihu, sice jsem jí poradila (pokud chtěla), ale jinak jsem ji v tom nechala vyráchat a vyřídit si to samotnou. Nevím... V každým případě doporučuju přestřihnout pupeční šňůru, přestat tlačit na pilu, žít si svůj život, nevyčítat, nedožadovat se vděčnosti, nechat ji dejchat... to je jediná možnost jak vztah třeba časem narovnat do normálu.

cancel1: teda syn se oženil před třemi měsíci a vy si už stěžujete, že k vám snacha odmítla jezdit...kolikrát tak asi u vás měli být za ty tři měsíce?

cancel1: no platí v podstatě to co jsem napsala níže................snacha se s vámi z nějakého důvodu necítí dobře proto nechce být s vámi v kontaktu. Nehledejte mouchy na ní a zkuste se podívat na to, co jste vy v komunikaci s ní třeba neudělala úplně ideálně.

Jako asi se to tu mnohým matkám nebude líbit, ale to že dělají maximum co umí ještě neznamená, že jejich dítě je s nimi šťastné a že to buduje pevný vztah. Ono stačí to jakým způsobem člověk mluví a aniž si to uvědomuje druhý to může vnímat jako že je souzen a podobně...........dle mého názoru je velice pravděpodobné, že se na dceři nějak podepsala aniž by si to uvědomovala a proto s ní nemá dcera vtah..je to strašně jednoduché, s lidmi se kterými se cítíte dobře jste rádi a vyhledáváte je s těmi co se tak necítíte se naopak snažíte nebýt moc v kontaktu. Může se jí to nelíbit může s tím bojovat může si připadat děsně ukřivděně, že dceři nic neudělala a pod, ale tuhle rostou pravdu prostě nemá jak popřít. To nemusí znamenat že je ten člověk vyloženě zlý nebo tak, ono je to třeba jako v práci jsou kolegové vůči kterým nic nemáte ale nějak si s nimi nemáte co říct, protože se povahově ani zájmy nepotkáváte. A také platí bohužel klasika.....lidi mají zájem o toho, kdo je nechce, proto dcera taky toužila a celou dobui milovala tatínka, protože ten o ni zas tak nestál, a naopak lidi co na nás až moc visí a nutí se nám do života v nás vyvolávají pocit že jsme pod tlakem a máme tendenci se od nich prostě odtáhnout a eliminovat je ze svého života.

Myslet si, že si udělá z dcery kamarádku mi přijde taky trochu zcestné...je to přeci dcera! Kamarádky si má hledat jinde. To podle mne jen ukazuje, jak je ona sama na dceru fixovaná a nejspíš jí i dost dusila. Proto se dcera tak razantně odstřihla. Je to těžké, ale je vidět, že míň je někdy víc...má pocit, že dceři obětovala všechno, dala jí co mohla a dcera je teď "nevděčená". Proto jsem níže napsala, že by bylo zajímavé vyslechnout si názor dcery.

Promiňte, paní Blanko, ale myslím, že jste během let příliš napínala lano a ono se přetrhlo. Někdy se to stává, že velká láska může našemu protějšku připadat dusivá a omezující. Mám kamarádku s dcerou, kterou také hluboce milovala a chtěla s ní všechno sdílet a nechápala, proč se tomu dcera brání. V reálu to znamenalo několik telefonátů denně, ustavičné vyptávání na každou vteřinu jejího života a velmi nepříjemné komentování všeho, co nezapadalo do maminčiných názorů, časté návštěvy spojené s kupou výčitek a poučování, následovaných dalšími výčitkami. Nakonec si chodily stěžovat jedna na druhou ke mě. Časem se to utřepalo, když se každá podívala na jejich vztah očima té druhé, ale dalo to dost práce.
Já mám děti dvě, vycházíme dobře jak s nimi, tak s jejich protějšky. Bydlíme kousek od sebe, ale iniciativu nechávám víceméně na nich. Přesto se vídáme často, občas zaběhnou třeba na chvíli cestou z práce, nebo vyrazíme všichni někam na výlet. Když se neobjeví, předpokládám, že nestíhají, ostatně máme dost vlastních povinností i koníčků a rádi jsme s mužem i sami dva. Pokud něco potřebují, můžou klidně zavolat, když to jde, pomůžem jim a oni nám. Tak doufejme, že to vydrží. Vy zkuste dceru nekontaktovat, dokud se neozve, nevyčítat a nechat dalším vztahům trochu volnosti.

Možná by bylo zajímavé si přečíst pohled ze strany dcery.

Myslela jsem si, že to jen já jsem smutná, že jak se syn před 3 měsíci oženil, nevěsta k nám odmítla jezdit - v rámci města. A nabádá syna proti jeho matce. Já vždy slyšela, jak špatné jsou tchýně, ale že snachy, to jsem netušila.

Milá Blanko, nevnucuj se, nesnaž se. Nevolej, nejezdi! Vím, je to smutné, ale lásku si nevynutíš. Začni se starat sama o sebe, užívej si.
Já to tak mám se starším synem, je pod vlivem snachy a její rodiny, pro ně nejsem dost dobrá. Nevidím vnučky a už jsem vyrostla z toho jim posílat k narozkám a na vánoce peníze. Proč taky, že? Obdarovávají se jen blízcí a oni mi již blízké nejsou. Pro ně jsem jen asi ta protivná bába.

Měl to byt příspěvek níže, neuvědomila jsem si, ze to skočí nad.

Chyba je hned v prvnim odstavci. Očekávat ze dcera bude chodit na kafe a do kina s maminkou. To zní jak špatný vtip. Pokud je to zdravá, sebevědomá, mladá dáma, tak určitě má svůj okruh známých a nemůže fungovat jako náhrada za partnera. Dokážu se vžít do toho, co asi prožívala, když se jí maminka vnucovala, když musela měnit plány. Otec to nechal na ní a proto se k němu vrací. Má u něj volný vztah, který jí k ničemu nezavazuje. A k příspěvku výše: čekat na omluvu můžete do smrti, zkuste to vymazat, nevim co řekla, ale asi nevolila správná slova, když trhala řetězy, které jste jí svou láskou nasadila. Mládí je prudké a rychlé, a protože je krátké, tak v kvapu jedná unáhleně. Uvědomte si , ze vy jste tu pro dítě, ne dítě pro vás.

Dobrý den paní Blanko,
přečetla jsem si Váš článek a mohla bych si pod něj podepsat. Soucítím s Vámi, vím, co je to za trápení. Sama mám dceru, s kterou už cca 3 roky nekomunikuji.
Též mě odmítá, rozvedla se, našla si nového partnera a naše vztahy šly ke dnu.
Též jsem se o ni celý život starala, bez nějak zvláštní pomoci bývalého manžela.
Nechápu, co se v ní zlomilo. Nečekám, když má svou vlastní rodinu, že by mě nějak preferovala, natolik jsem rozumná, ale naše vztahy se tak vyhrotily, že čekám, že se přijde omluvit za hrozná slova vůči mé osobě. Myslím, že jsem si
to nezasloužila. Ale snažím se žít svůj vlastní život. Mám koníčky a přítelkyně, zvířata, práci na zahradě a domě. To mě naplňuje. Když však přijdou vánoční svátky, je mi samozřejmě smutno. Proto hlavu vzhůru, snad naše dcery jednou pochopí, že máma je jediný člověk na světě, který to s nimi myslí dobře a bude je
vždy milovat, i když se odcizily. Píši to a mám slzy v očích. To víte.....