Nedávno jsem v jedné turecké telenovele na Netflixu narazila na techniku Kintsugi. "Kintsugi, neboli zlaté spojení, je tradiční japonská technika používaná pro opravu rozbité keramiky. Kintsugi není jen o řemeslné zručnosti. Poskytuje také hlubší pohled na japonskou filozofii wabi-sabi a udržitelnost věcí. Kintsugi se nesnaží skrýt zjevné známky opravy, naopak je staví do popředí použitím zlatých nebo stříbrných pigmentů v laku, a vytváří tak zcela novou krásu původního předmětu."Musím říct, že se mi tyhle předměty dost líbí. Tak nějak odjakživa. A říkám si, že když může být dost dobrá stará slepená váza, aniž by se své spoje snažila zakrýt, můžu to samé udělat i já. Zdůrazním své marionetové rýhy zlatým práškem a všichni mně budou obdivovat :-) NE, ale fakt. Proč bych doprdele měla být pořád mladá a krásná? Když někdo nedovede ocenit půvab stárnutí, možná má problém s pudovým viděním on, a ne já se svým vzhledem.
@Kintsugi: Jo, chápu to, proč se to lidem líbí. Je na tom vidět pečlivá ruka dobrého hospodáře, a to je vždycky dobře.
@Chápu to: Něco jako krása čerstvě zameteného hospodářského dvorku. Nebo dokonale vypletých a okopaných záhonů zkušeného zemědělce.
@Kintsugi: Hm hm, musím si užívat půvabu stáří.
@Kintsugi: A co teprve takový slepený vztah. To je teprve estetický zážitek. Co nějaké mladé přirozeně dobře fungující vztahy...co jsou oproti slepovaným šrámům vztahů po letech? Jenom nevím, kam tady dát ten zlatý prášek :-)
@A co teprve: Těžko říct. Třeba tím, že se nebude stydět za to, že už vás manžel nedržívá za ruku, což vám vždycky všichni záviděli. Že už nepůsobíte dojmem hluboce milované ženy. Že nebudete trvat na tom, aby to všechno bylo jako dřív.
@Ona: Když to není tak jednoduché, jak to zní
@A co teprve: Jo jo, stáří není pro sraby.
Můj přítel, malíř, po tom touží malovat na nahá těla žen. Tvrdí mi, že je to umění. Chytat srdce chlapa je jako lovit rybí potěr sítí s obřími oky. Není šance. Už jsem z toho fakt unavená. Už nechci. Jenomže já žiju v obklíčení. Z jedné strany strach z nemocí, z druhé neschopnost věřit, že mně nějaký muž může mít rád, z další strany moje nepřitažlivost, z další moje touha, z další deprese...Ať jdu kam jdu, vždycky na něco narázím, co mi nedovolí uniknout. Už jsem fakt unavená. Člověk by se chtěl s tolika věcma smířit, ale poručit si nemůže. Vždycky vyklouzne jako úhoř. Dřív nebo později.
@Rybář na věky: No jo, je to těžký, když jedinej únik před bolestí je smrt, a do smrti se člověku nechce.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.