Na začátku vaší kariéry zněla častá výtka novinářů, že při odpovědích kličkujete…
Nesmíte se divit, tam, kde jsem vyrůstal – na venkově v Oklahomě a Missouri – se mělo za to, že příliš kecat o sobě je jasným znakem namyšlenosti. Za jistých okolností to je pravda, ale občas uzavřenost k ničemu nevede. Třeba když vás zpovídají novináři. Postupem času jsem se v tom naučil chodit.
Váš vstup do světa filmu dopadl podivně – kvůli válce v Jugoslávii byla premiéra filmu odsunuta skoro o deset let…
Nemyslím, že to bylo kvůli válce, spíš filmu něco scházelo. Jmenovalo se to Odvrácená strana Slunce a scénář nebyl vyloženě špatný. Odehrávalo se to v jugoslávské produkci – tenkrát ještě existovala Jugoslávie. Mám na natáčení jenom nejlepší vzpomínky. Jel jsem poprvé do zahraničí, musel jsem si udělat pas. Natáčeli jsme v Bělehradě a v Černé Hoře.
Několik televizních roliček vás dovedlo až k snímku Thelma a Louise. Ta role vám změnila život, že?
To bylo fakt štěstí, že mě obsadili. Byla to malá, ale docela významná role. S tím jsem do toho šel a dal do role všechno. Najednou začaly přicházet zajímavé nabídky. Ale ještě pořád jsem neměl všude za zády fotografy a nemusel z hotelu vycházet zadním vchodem.
Ve filmu Thelma a Luise
Velká změna nastala díky Interview s upírem. Ve filmu vypadáte docela zoufale, proč?
To nebyl make-up, já byl vážně zoufalý, vždyť jsme natáčeli pořád ve tmě. V New Orleansu jsme točili výhradně v noci a ani po přesunu do Londýna to nebylo lepší. Studia Pinewood jsou sice skvělá, ale nemají okna a připadáte si tam jako v nějakém mauzoleu. Za tmy jdete do práce, pak ve tmě točíte a domů jdete zase za tmy. Dokonce jsem volal producentovi Davidu Geffenovi, kolik by mě stálo, abych se z celého projektu vyvázal. Když mi řekl, že čtyřicet milionů dolarů, veškerá zoufalost rychle zmizela.
S Tomem Cruisem v Interview s upírem
První oscarová nominace přišla s postavou šílence ve filmu 12 opic…
Jak mi přibývaly zakázky, producenti mě přihráli Terrymu Gilliamovi. Mám dojem, že o mně dlouho nebyl zcela přesvědčený.
S Brucem Willisem ve filmu Dvanáct opic
Bylo během natáčení ve vzduchu cítit napětí?
Absolutně ne, byli jsme úžasná parta. Před natáčením jsem bydlel v garsonce ve Filadelfii a z bytu za celé tři týdny vyšel maximálně třikrát. Pořád dokola jsem sledoval dokument z jednoho ústavu pro choromyslné, mlátil hlavou do zdi, anebo koukal na filmy s Dennisem Hopperem. Snažil jsem se nalézt správný hlas, ty pravé grimasy. Nakonec jsem to celé zvoral. Asi za dva roky mi to došlo. Vzbudil jsem se uprostřed noci a přesně jsem věděl, jak jsem to tenkrát měl zahrát.
Je ironií, že v téže době vás poprvé zvolili nejvíc sexy mužem světa. Co to s vámi provedlo?
Zpočátku jsem tomu příliš nerozuměl. Dlouho jsem se cítil jako obyčejný kluk z Oklahomy a Missouri, který si snaží vydělat na živobytí. Neříkám, že mě to svým způsobem netěšilo – je to pořád lepší než dostat cenu za největšího kreténa. Když jsem byl starší, dělali jsme si s Georgem Clooneym z cen tohoto typu vždycky legraci.
Další vaší stěžejní rolí byl Klub rváčů, který však u diváků příliš nezabral, tušíte proč?
Tušil jsem, že to bude klasika už během natáčení. Vzpomínám, jak jsme s Edwardem Nortonem seděli na promítání v Benátkách, měli jsme trošku upito a od samého začátku se smáli jako pitomci. V lóži na balkoně s námi byl prezident festivalu. Film šel s titulky a my byli jediní, kdo se v celém
kině bavil. Prezident se dokonce po jednom vydařeném vtipu zvedl a odkráčel. Vážně!
Klub rváčů
Výbornou roli jste měl v komedii Podfuck, kde jste nezapomenutelně ztvárnil cikánského rváče…
Několik dní jsem strávil v kočovném táboře anglických cikánů. Všichni se představovali jako Billy Joel, protože chtěli zůstat v utajení. Byla s nima sranda. Jenom jsem do poslední chvíle nemohl přijít na to, jaký budu mít přízvuk. Dokonce jsem večer před začátkem natáčení volal režisérovi Guy Ritchiemu, ať tu postavu hraje raději on, protože boxuje a má opravdu silný londýnský akcent. A pak mě napadlo, že budu žvatlat tak, aby mi nebylo rozumnět. Guy řekl, že to je v pohodě, že tam dáme titulky…
Ve filmu Dannyho parťáci jste elegantní, ale pořád jíte hamburgery. Proč?
Myslím, že to byla správná scenáristická úvaha. Vezměte si, že jste bohatý lupič, ale s takovým džobem jste zákonitě pořád ve stresu. A tak se krmíte fastfoodem.
Naopak v Tróji jako Achilles ukazujete propracovanou postavu…
Táhlo mi na čtyřicet a vzal jsem to jako výzvu. Celý rok jsem dost tvrdě dřel, abych měl takovou postavu. Dneska chodí každý chlap do fitka a je to docela nuda. Vlastně mě teď spíš baví takové to přirozené stárnutí.
A co Pan a paní Smithovi?
Co říct... Zápletka mi přišla zábavná. Manžel s manželkou jsou dva nájemní vrazi a chtějí se zabít. Scénář jsme dolaďovali za pochodu. Angie je v tom úžasná. Spolupracovalo se nám perfektně. Skvěle jsme se u toho bavili. Pak se vše vyvinulo ještě ve větší spolupráci.
Ve vašem posledním filmu Moneyball hrajete trenéra baseballu, kterého všichni podceňují. Cítil jste se tak někdy?
Nezapomínejte, že jsem kluk z venkova, který přišel dobýt velký svět filmu. Dlouho pro mě byly role jen v komparzu a ke všem podceňovaným a nedoceněným dodnes cítím sympatie.
Vaše postava je silně pověrčivá – například nekouká na vlastní zápasy…
To má svůj důvod. Billy, má postava, má za to, že když sleduje zápas, je příliš emocionální. Rozhodnutí, která se řídí pocity, zatemňují úsudek. Billy je trenérem, který se raději řídí přesnými statistikami.
V nejnověším snímku Moneyball
A co vy?
Já a pověrčivý? To rozhodně ne!
S manželkou ale nikdy nelétáte stejným letadlem…
Víte co, to nemá nic společného s pověrčivostí, to je ryze praktická věc. Prostě jsme jenom obezřetní a s Angie spolu nelétáme na zaoceánské lety. To je všechno.
Vychováváte šest dětí. Jak vám to změnilo život?
Zásadně! Děti vám nastavují zrcadlo. Už se nemůžete na nic vymlouvat. Děti
potřebují vyčistit zuby a uvařit dobrou snídani. A když je v noci probudí ošklivý sen, chcete být u toho.
Vaše děti nevedou běžný život, že?
Musí žít neustále za hradbami. Když vyjdou ven, okamžitě se spustí blesky fotoaparátů a hledáčky kamer. Snadné pro ně není ani neustálé cestování. Ale jsme tak zvyklí. Jsme jako bojová jednotka. Každé dítě má svůj bágl, o který se na cestách musí starat. Matka pluku do něj zabalí vše, co potřebují. Angie je v tom výtečná.
Občas žijete jako nomádové?
Přesně, vyrážíme z našeho základního tábora v LA všude tam, kam nás filmování zanese. Anebo k nám, do druhého domova ve Francii. Tam je pohoda a fotografové nejsou tak dotěrní. S Angie se snažíme dělat všechno pro to, aby děti vedly normální život – aby si užívaly a měly na dětství nejlepší vzpomínky. Stejně jako my. Pokud je čas, blbneme s nimi od rána do večera. Třeba děláme bahnové války. Fotografům unikáme zadními východy a jedeme s dětmi třeba na fotbal.
Co vás přitahuje na životě ve Francii?
Oni prostě umějí žít, stejně jako Italové a Španělé. Když jsme se tam přestěhovali, hned jsme si objednali satelitní televizi. Ani po dvou měsících jsme ji neměli.
Co si váš nejstarší syn Maddox myslí o tom, když vás vidí na titulce časopisu?
O tom jsme vedli dlouhou debatu. Snad tuší, že na obálce časopisu by měli být spíš doktoři, vědci, hasiči, zkrátka opravdoví hrdinové, kteří zachraňují životy a obětují se pro dobrou věc. Tak to chápu já. Netoužím ani po jiných poctách a mít třeba pomník, na který kálejí holubi. Snažím se, aby Maddox chápal, že jsem prostě normální chlápek v těle filmové hvězdy.
Jste nejenom herec, ale také producent. Jak moc složité je najít dnes v záplavě materiálu dobrý scénář?
Mám pocit, že se vše odehrává v nějakých cyklech. Momentálně se o dobrý scénář mezi producenty svádějí opravdu tuhé boje. Naším cílem je vybírat takové scénáře, které se zdají být těžké na realizaci, anebo jejich režisér potřebuje producentskou pomoc. Jsem vlastně taková režisérova šlapka.
A proč sám nezkusíte režii?
Jen to ne! Na to jsem příliš velký perfekcionista. Trvalo by roky, než bych film dokončil. Všichni by mě jenom proklínali. To raději budu trávit čas s dětmi.
Myslíte, že budete hrát ještě v osmdesáti letech?
Rozhodně ne! Ale třeba budu stále jezdit na motorce. Aspoň dokud budu pořád stát na nohou.
ČTĚTE TAKÉ:
Další potomek brazilské bohyně?