Mému bratrovi je pomalu pětatřicet, pořád je svobodný a navíc už řadu let bez přítelkyně, když nepočítám pár pokusů, které skončily maximálně po měsíci nebo dvou. Těžko říct, jestli je jeho chování příčinou nebo následkem této situace. Ale čím dál víc mě štve, že se Honza i ve svém věku stále nezbavil „mamánkovství“ a navíc rodiče tak nějak využívá. Na jednu stranu to asi není moje věc, na druhou mě mrzí, že mu to prochází. Rodiče tím dělají medvědí službu nejen sobě, ale i jemu.
Honza byl odjakživa trochu svéráz. Když na střední škole spolužáci začínali balit holky a jeho několik doslova uhánělo – on je totiž dost hezký! – skoro před nimi prchal s tím, že o žádnou nestojí, že je to moc námahy, že neví, co by si s nimi pořád povídal a vůbec, proč by je měl pořád nějak zabavovat?
Tyhle řeči mu vydržely celou vysokou školu. Nikomu z rodiny se nikdy nesvěřoval, nevěděli jsme, co na koleji dělá, jak a s kým tráví volný čas – tedy o čundrech s kamarády jsme přehled měli, ale o holkách nikdy ani slovo. Když jsem se ho občas zeptala, prohodil něco ve smyslu, že na to má ještě čas, že si chce užívat. Jestli do toho patřilo, že s nimi jen spí nebo je do svého života vůbec nezahrnoval, dodnes netuším.
Takhle to šlo několik let, párkrát se pak přece jen nějaká slečna objevila, ale po dvou měsících to vždycky brácha ukončil s tím, že ho to „nebaví“, že musel pořád vymýšlet nějaký program a že ho to unavovalo. Vůbec jsme to nechápali.
Mezitím jsem já – o tři roky mladší – stihla projít několika vážnými vztahy a nakonec se vdát. Rodičům jsem hned po vysoké řekla, ať klidně zruší můj dětský pokoj, že úplně stačí, abych u nich měla kde spát, když přijedu. Zato Honza o svůj kutloch bojoval jako lev. Nebylo mu ani hloupé říct, že rodiče přece tolik pokojů pro sebe nepotřebují! A tak zatímco z mého pokoje se stala napůl tátova pracovna, napůl pokoj pro hosty, bratrův je dodnes ve stejném stavu, jako když ho po maturitě opustil.
Nenechá rodiče ani týden vydechnout
Ale to je v celkovém kontextu skoro drobnost. Smutnější mi připadá, že brácha týden co týden jezdí na víkend k našim, jako za studijních let, nedopřeje jim jediný jen pro ně, nedá jim oddechnout. A máma mu pak oba dny vyváří, lítá kolem plotny a ještě mu nabalí s sebou půl krosny. Do toho mu žehlí košile, když mu to nemá kdo jiný udělat, zašívá ponožky…
Honza je sice vysokoškolák, ale plat má dost podprůměrný, a tak mu rodiče platí polovinu hypotéky na byt – 35letému chlapovi! Byt si pořídil v době, kdy byl v jiné práci a vydělával víc, a když o ni přišel a další hledal tři čtvrtě roku, platili mu rodiče hypotéku celou. Ano, beru, že rodina si má pomáhat, ale čekala bych, že tedy projeví nějakou vděčnost nebo nabídne, že jim pak část peněz vrátí.
Místo toho bratr natahuje ruku čím dál víc – a rodiče dávají. Táta asi proto, že se cítí provinile, že na Honzu neměl čas, když byl mladší, a máma to zdůvodňuje zhruba tím, že „je chudák pořád sám, tak mu musíme pomoct“.
Jednou jsem na ni opatrně zkusila to přísloví o rybě a rybolovu, že by mu neměla házet ryby, ale naučit ho je lovit. Která ženská bude chtít chlapa, co jezdí na víkendy do mamahotelu a neumí pomalu ani vyměnit žárovku? I na přišroubování poliček mu jel do bytu pomáhat táta – sto kilometrů daleko! A že by bratr na oplátku s něčím pomohl rodičům? Kdeže. Umí radit z gauče, to mu jde, ale víc nic.
Mrzí mě, když vidím, jak jsou unavení
Někdy kolem 33. narozenin to s ním začalo jít nejvíc z kopce. Všichni kamarádi se mu postupně oženili, začali zakládat rodiny, najednou neměl s kým chodit na čundry ani do hospody. Do toho jsem se já, mladší sestra, vdala. Najednou začal ženské zběsile nahánět, ale tím, jak tlačil na pilu, je od sebe jen odháněl. Navíc jeho nároky jsou poněkud přemrštěné, a tak to je o to těžší.
Po tomhle období chaosu teď přišel druhý extrém – zdá se mi, že Honza rezignoval a docela rád se vžil do role chudáka, o kterého musí ostatní pečovat a litovat ho. Bydlíme ve stejném městě a poslední dobou několikrát chtěl, abych mu s něčím pomohla. Asi třikrát jsem mu vyhověla, než mi došlo, že se na mě snaží v týdnu přenést to, co mu máma dělá o víkendu, a tak jsem se ohradila s tím, že by se měl konečně vzpamatovat a chovat se dospěle. Začal na mě křičet, že ničemu nerozumím a on ví, co dělá. Od té doby spolu skoro nemluvíme. A já jen mlčky sleduju, že máma s tátou jsou čím dál unavenější, ale neřeknou ani slovo.
Zkoušela jsem s nimi o tom zlehka mluvit, ale připadá mi, že se přede mnou skoro stydí či co. Máma jen prohodí, že já mám manžela a mám život jednoduchý. Co na to říct? Ráda bych, aby rodiče žili víc pro sebe, měli energii si užívat i tyhle roky, ale spíš mají na krku velké dítě a nedokáží ho plesknout po zadku, aby vyrazilo do světa. Nevím, nakolik mám právo do toho zasahovat…
Karolína, 32 let
