Broučku, myško, mamino: Jak se ve vztahu oslovujete a co to znamená?

oslovujeme se drahý, drahý a v posteli lásko, divochu :) moc se mně to takto líbí

"Líbí se mi, že po tolika letech manželství oslavuješ manželku "lásko", "milovaná!, nejdražší..."
"Když já už jsem zapomněl, jak se ta ženská jmenuje křestním jménem."

No, to jsem taky netušila, že by někomu mohlo vadit, když ho neoslovím. Vlastně taky lidi neoslovuju často, třeba při telefonním hovoru normálně pozdravím a mluvím, bez oslovení, nebo když jsme dva lidi v místnosti a nikdo jinej tam není, tak je oslovení taky zbytečné. V houfu lidí ano, tam je to potřeba, aby dotyčný věděl, že se mluví na něj konkrétně, a na někoho je třeba i zařvat to jméno docela nahlas, aby se probral a zpřítomnil se, jsa zamyšlen nad problémy dalekého vesmíru. Plus když někoho hledáme, haleká se jeho jméno do prostoru. Ale v běžné každodenní mluvě mi přijde oslovení v 90% případů zbytečné, a nedělám to, že bych někoho oslovila v každé druhé větě. Jestli oslovuje někdo mě často nebo málo nebo vůbec, to si ani teď neuvědomuju, a že bych to považovala za problém pro psychologa, to fakt ne :-)

Vymyslíme problém jako je oslovení (věc těch dvou, pokud to jednomu není příjemné, ať se ozve)), případně nalijeme do hlavy, že když mě neoslovuje zdrobnělinou, je potřeba to pitvat, dotáhnout k psychologovi a nebo se rovnou rozvést (bez ohledu na to, že jinak je vztah naprosto v pořádku a funkční).

Tak jsem si početla. Pár let řeším s partnerem, že mě vůbec neoslovuje. Přijde a začne mluvit, případně mě osloví - ty prosím tě nebo slyšíš? Říká, že přece vím, že se mnou mluví, nikdo jiný doma třeba není. Řešili jsme i u psycholožky, nic. Svou dceru normálně oslovuje jménem, tam není problém. Já jsem bezejmenné nic. Svou matku ani otce také neoslovuje. Neuvěřitelně mi to vadí, má problém i na mě venku zavolat, když je potřeba (např. jsem telefonovala před restaurací a on mě chtěl zavolat, že už mám jídlo na stole). Jméno mám normální. Hodně mi to vadí. Prostě "to tak má", je třeba hodně si všímat, z jaké rodiny partner pochází a jak spolu komunikují doma a tak. Jsem z toho fakt smutná.

Tak já mám jméno a tím jménem mě muž oslovuje. Stejně tak já jeho. Nechápu, proč bych mu měla říkat jinak. Jako že si někdo nepamatuje to jméno? Nebo aby se nespletl? ]:-D :sok:

Osobně zastávám názor, že lidi mají jména. A ta slouží mimo jiné právě k oslovování. Ani nejsem velkým příznivcem komolení jmen, i když tam hodně záleží na tom, co dotyčný kreativec vymyslí. Některé věci jsou už dávno obvyklé a zažité, tedy asi nikoho nepřekvapí, když se Josefovi říká Pepíku. Ale když slyším například, že někdo oslovuje Evu patvarem Eviku, tak je mi ježí všechny chlupy. "Prdelko" se neříká vůbec nikomu, ani dítěti ne, to je vysloveně ohavnost. Různé ty zvířecí názvy patří do intimních chvilek doma v ložnici, kdy to nikdo jinej neslyší, a já tohle bojkotuju vždycky, na oslovení kočičko, beruško, pusinko atd. na veřejnosti jednoduše neslyším, to se netýká mě, to asi dotyčný mluví na někoho/něco jiného, ne na mě. V posteli ve víru vášně je mi to jedno, to může pán říkat skoro cokoli, když mu to udělá radost, ale "v civilu" teda bych prosila špetku vkusu. Mileně z článku bych doporučila trochu sebeúcty, a manželovi sdělit, že jestli toho oslovování slovem mašina nenechá, bude mu to ona vracet a oslovovat ho "ty náš malý impotente". ]:-D

Moc by mně zajímalo, co si myslet o muži, který Vás za 17 let soužití, neosloví ani zdrobnělinou ba ani jménem. Vždy zaonačil otázku nebo potřebu něco podat tak, aby mně neoslovil vůbec. Sobec nebo studený čumák?