Vědci z university v Houstonu zkoumají, proč tučňáci, přestože se při chůzi kolíbají, nepadají. Některé z výsledků budou patrně užitečné i pro lidi, kteří mají potíže s chůzí.
Tučňáci jsou roztomilí. Pouhý pohled na jejich fraky a kolébavou chůzi nás nutí k úsměvu. Ale profesor Max Kurz z univerzity v Houstonu se na ně dívá vážnějším pohledem. Zkoumá je v rámci výzkumu rovnováhy a lokomoce. Max Kurz, expert na výzkum lidských dovedností, tvrdí: "V porovnání s jinými suchozemskými živočichy se tučňáci při chůzi nápadně kolébají ze strany na stranu. Když totéž dělají lidé, padají. Tučňáci ne, objevili strategii, která jim zaručuje stabilitu pohybu."
Ač to není obecně známo, tučňáci někdy jdou po souši i sto kilometrů, aby dosáhli svých oblíbených hnízdišť. Aby to dokázali, naučili se využívat kolébavého pohybu způsobem, který vede k minimální únavě a spotřebě energie vzhledem k délce nohou a celkové váze. Proto profesor Kurz doufá, že poznatky z výzkumu tučňáčí chůze by mohly pomoci například starým lidem nebo těm, kteří mají problémy s chůzí v důsledku úrazu.
Chůzi tučňáků studuje na skupině několika desítek tučňáků královských ze zoologické zahrady Moody Gardens v Galverstonu. Pro potřeby výzkumu vybudoval Kurz speciální podium pokryté hmotou se senzory tlaku. Když po ní tučňák přejde, změří se šířka a délka každého jeho kroku. Tyto informace pak vědcům dávají nahlédnout do přirozené mechaniky a stability chůze těchto ptáků.
"Myslím, že je představitelné, že by starý člověk mohl odložit hůl, protože by se naučil chodit trochu jiným způsobem," domnívá se profesor Kurz. Tím ale ambice profesora Kurze nekončí. V budoucnu chce začít zkoumat tučňáčí běh.
"Jestli vám tučňáci připadají legrační, měli byste vidět, jak vypadají, když mají naspěch," podotýká Kurz. (Plus)