Bydlení s rodiči – je to dobrý nápad?

36letá Markéta má o společném bydlení s rodiči jasno. "I když mám s mámou a tátou krásný vztah, zastávám názor, že každá dospělá generace má mít vlastní bydlení. Právě proto, aby ten hezký vztah vydržel. Jak lidé stárnou, mění se trochu jejich povahy a mají své ustálené zvyky, nechtějí se už přizpůsobovat někomu jinému," tvrdí.

"Vidím to ostatně, když se navzájem navštěvujeme. My jsme z pohledu rodičů ve všem moc rychlí a zbrklí, oni z našeho zas příliš opatrní a nerozhodní. Ve společné domácnosti by to asi úplně nefungovalo, takhle se máme bezvýhradně rádi," dodává.

To 42letá Kamila má opačný názor. "Podle mě je vícegenerační soužití skvělé a je to věc, od které se lidé podle mě úplně zbytečně odklonili, dřív to tak přece fungovalo. A taky platilo, že děti si rodičů mnohem víc vážili, ne jako dnes. Bylo automatické, že dědeček a babička pomohli s výchovou vnoučat, a mladí se o ně na oplátku ve stáří postarali. Ne jako dnes, kdy prarodiče vidí vnoučata dvě o hodiny o víkendu a na stáří putují automaticky do domovů důchodců, protože děti nemají čas ani chuť se o ně starat."

Pětačtyřicetiletá Lenka tak striktní není. Podle ní je stěžejní otázkou, jak takové soužití v praxi probíhá - a hlavně s kým vlastně bydlíme. "Obvykle přece manželé mají dvoje rodiče. Někdy dokonce i nevlastní, v dnešní době rozvodů a nových svazků. A je pak na nich, aby tohle zvládli. Já si třeba umím představit soužití se svými rodiči naprosto bez potíží, ale s partnerovými už by to bylo horší. A on to má podobně. Sice máme dobré vztahy, ale přece jen oba víme o třecích plochách, které by se objevovaly denně. A proč by měl v páru 'trpět' jen jeden?" zamýšlí se.

Společné bydlení má hlavně praktické důvody

Mnoho lidí přiznává, že ke společnému soužití s rodiči je vedou hlavně finanční a praktické důvody, jinak by ho spíše nevolili. Málokdo označí soužití tří generací v jednom domě za bezproblémové a idylické. Rozdílnost věku a s tím souvisejícího životního stylu tomu dává logiku, záleží tedy hlavně na tom, jak umíme problémy řešit a nakolik jsme schopni zvyky jiných tolerovat a zároveň se sami přizpůsobit.

"Mí rodiče mají velký dům, jaký bychom si my s manželem jen těžko pořídili. Sami nám nabídli, že se vystěhují do bytu a nám s dětmi ho přenechají, ale to jsme odmítli, to by nám připadlo dost nemorální," popisuje 35letá Alice. "Dohodli jsme se, že budeme do domu investovat, jednou bude náš, a budeme bydlet všichni společně. Vyhovuje nám to hlavně proto, že nám naši hodně pomáhají s hlídáním a my máme celkem dost času sami pro sebe, což je pro manželství určitě dobré. Navíc uvažuju prakticky do budoucna - až jednou budou rodiče staří a budou potřebovat pomoc, bude to pro nás mnohem jednodušší, než za nimi jezdit jinam."

Zároveň ale připouští, že společné soužití má svá úskalí. "U nás je to hlavně rozdílnost názorů na řadu věcí, především na výchovu dětí i celkově způsob života," vypráví Alice. "Naši si myslí, že jsme k dětem moc benevolentní, oni by je skoro za každou maličkost plácli nebo trestali třeba zákazem nějaké hračky. Byli zvyklí takhle vychovávat. Nejsou typičtí rozmazlovací prarodiče a někdy máme na to téma ostré spory."

Děti vidí, jak se k sobě dospělí chovají

Alice pak má typické dilema - nakolik rodičům diktovat, jak se mají k dětem chovat. "Beru to tak, že když hlídají, dělají to pro nás o své dobré vůli a mají právo to dělat podle svého, nemůžou jít zas ale úplně proti našemu způsobu výchovy. Na tohle téma se hádáme poměrně běžně. A k tomu se pak přidávají další věci, jako za co se utrácejí peníze, co děláme o víkendech. Nevýhodou společného soužití je, že rodiče mají přesný přehled o všem, co se děje, a to je někdy na škodu," uzavírá.

Kromě nedostatku soukromí může být rizikem společného bydlení rovněž fakt, že ten z partnerů, jehož rodiče ve společném domě žijí, se může cítit "silnější v kramflecích", protože má v zádech oporu. To pak svádí k razantnějšímu prosazování vlastních potřeb na úkor druhého. Důležité je mít stále na zřeteli, že naší primární rodinou je manžel/ka a děti a až pak rodiče. I kdybychom s partnerem třeba v něčem nesouhlasili, ve sporech bychom se měli postavit na jeho stranu. Samozřejmě vyjma opravdu opodstatněných případů. Mezi ty ale hádka o to, jak šetřit vodou, rozhodně nepatří.

Naopak pro děti je vícegenerační soužití určitě přínosné. Kromě již zmíněného hlídání se takto přirozeně učí trpělivosti, komunikaci se staršími lidmi, mohou v průběhu času pozorovat, jak se lidé mění a stárnou, takže je pak některé věci v životě tolik nezaskočí. Nicméně děti se učí hlavně od nás, rodičů, jsme pro ně vzory, a tak bychom měli jít sami příkladem v tom, jak se ke svým rodičům nebo tchánovi s tchýní chováme. Pokud jsou na denním pořádku spory a naopak chybí úcta a tolerance, nemůžeme pak od dětí očekávat jiný přístup. A to jak k prarodičům, tak i k nám samotným.