Jsem nový člověk, jinak ani nelze moji situaci popsat. Ale dojít jsem si k ní musela trnitou cestou...
Vdávala jsem se před 25 lety, a tehdy bylo vcelku normální, že je nevěsta mladá a děti přicházejí brzy po svatbě. A tak to bylo i u nás. Můj první syn se narodil, když mi bylo 22 let, rok po něm přišel druhý syn a do tří let i vytoužená dcera. Vždy jsem si přála velkou rodinu, a měla jsem to štěstí, že jsem již v 26 letech byla trojnásobnou a velmi šťastnou maminkou.
Dnes už mi období, kdy byly děti malé, připadá jako dávná minulost, ale vzpomínám si, že péče o ně byla nejen krásná, ale taky velmi únavná a vyčerpávající. Bydleli jsme u rodičů na malém městě. Manžel chodil do práce, o víkendech vypomáhal při rekonstrukci bytu a péče o rodinu byla hlavně na mně. A já se starala – ráda a možná až příliš obětavě.
Děti rostly a časem jsme se přestěhovali do Prahy, konečně do vlastního. Mně se konečně po 10 letech na mateřské dovolené podařilo vrátit se do zaměstnání. Přestože jsem se moc těšila, i tak jsem byla každou chvíli doma – kvůli dětem. Kdo prožil podobnou situaci, ví, o čem píšu. Můj život se skládal z poklusu mezi školkou, školou, družinou, prací a různými dětskými kroužky.
Klidnější období začalo, když na děti „přišla“ puberta. Sice přišly jiné starosti, ale byly již samostatnější a více než o moji péči stály o klid a zavřené dveře pokojíku. Snažila jsem se být chápavá matka a nechávat jim prostor, přesto jsem stále veškerou energii věnovala hlavně rodině.
Loňský rok byl pro mě plný velkých změn. Prostřední syn se totiž „odstěhoval“ na dobu neurčitou do Anglie a dcera si našla známost. Velké lásce samozřejmě péče rodičů nesvědčila, a tak i ona na podzim odešla bydlet samostatně, s přítelem.
Přestože si myslím, že nejsem přecitlivělá, odchod dvou dětí během krátké doby mě hodně vzal. Bylo mi smutno a byt se mi zdál najednou tak velký a prázdný. Podvědomě jsem upřela pozornost na nejstaršího syna, který s námi stále zůstával.
Ale i to se letos v lednu změnilo a on se odstěhoval s kamarády do podnájmu. V podstatě ze dne na den si sbalil pár věcí, dal mi pusu a zaklaply za ním dveře.
Byl to pro mě šok. První dny jsem střídavě bloumala po bytě a tajně, aby to manžel neviděl, jsem chodila do pokoje dětí a občas si tam pobrečela. Po 25 letech péče o ně mě to „odstřižení“ zkrátka bolelo. Najednou jsem nevěděla, co s volným časem, a neustále hlídala mobil, zda mě někdo z mých potomků nepotřebuje a nevolá mi.
Naštěstí mě „zachránila“ moje kamarádka, která se na to již nemohla dívat. Navštívila mě s lahví vína a řekla mi naplno to, co jsem asi potřebovala slyšet. „Starala jsi se 25 let pořád o někoho, tak teď se koukej starat o sebe! Nekňourej tady a nelituj se, buď ráda, že máš děti zdravé a spokojené.“
Sice mně to v tu chvíli ještě nedošlo úplně, ale pak jsem si dovolila užívat si život tak, jako bych byla „bezdětná“. Začala jsem se konečně starat o sebe, jak jsem chtěla, koupila si permanentku do cvičení, začala jsem chodit do kurzu malování, které bylo vždycky mým koníčkem, a našla si i více času na manžela.
Najednou se mi rozsvítil svět a začala jsem si všechno užívat, hlavně to, že se věnuji sobě. Mám se dobře, děti si žijí svůj život a my s manželem máme čas na to, abychom dělali to, co máme rádi. Tolik jsem se okamžiku, kdy mí miláčci vyletí z hnízda, bála, ale teď jsem na sebe pyšná. Podařilo se mi to zvládnout. A je to skvělé!