V hlavě můžete mít nádor o velikosti vejce a nemusíte o tom mít ani tušení. Pacientka Laura popisuje, jak u ní nemoc propukla a jak těžké bylo, než se domohla pomoci lékařů.
Jako by se její mysl oddělila od těla
Bylo jí pouhých 26 let, když se jí jednoho dne změnil život. Laura Burgetová právě dokončila vysokou školu, našla si práci a chtěla se osamostatnit. Jednoho dne však na ni zaútočil pocit, jako by se její mysl oddělila od těla, srdce divoce bušilo, oči nedokázaly zaostřit a ona nemohla ani mluvit.
Příhoda trvala pouhých 15 vteřin. „Myslela jsem, že je to jen projev stresu nebo únavy. Neměla jsem důvod myslet si, že je něco špatně – byla jsem mladá a zdravá, pracovala jen třikrát týdně, žila zdravě, nebrala jsem drogy a ani jsem příliš nepila. Mým jediným zdravotním problémem bylo astma a alergie,“ vzpomíná Laura.
Laura Poláková
16. června 2020
Její mysl někam odplula
Laura dál žila svým životem, ale příhoda se za měsíc opakovala. A šest týdnů poté znovu. „Objevilo se to vždy, když jsem se na něco intenzivně soustředila,“ vysvětluje dívka. Její přátelé však nevěřili, že se děje něco vážného. Laura totiž neměla žádné hrůzostrašné záchvaty, jen se jí zavřely oči, ochabla horní polovina těla a její mysl někam odplula. Na první pohled vypadala jen trošku mimo. „Tento druh parciálních záchvatů je známý také jako fokální. Způsobuje je abnormální elektrický výboj v mozku, který se nemůže rozšířit na druhou hemisféru, a tak způsobuje dezorientaci, zmatek, opakující se chování a někdy špatnou schopnost reagovat,“ vysvětluje neurolog James Bernheimer.
Lucie Kořistová
6. září 2023
Když nakonec vyhledala lékaře, ten ji okamžitě předal do péče neurologa. Specialista ji vyšetřil, ale nakonec konstatoval, že neexistují žádné náznaky neurologických problémů. Jenomže záchvaty se opakovaly a přicházely stále častěji. Neurolog ji tedy poslal na další testy včetně dvou elektroencefalogramů (známých jako EEG, které měří mozkové vlny přes elektrody umístěné na pokožce hlavy), ale stále se nic divného neukázalo. „Abnormální elektrická aktivita na EEG může někdy pomoci určit, odkud záchvat pochází, ale stále neříká, co je jeho příčinou. K tomu slouží například magnetická rezonance nebo výpočetní tomografie,“ vysvětluje doktor Bernheimer.
Jako vejce
Po dlouhých dohadech neurolog konečně Lauru na magnetickou rezonanci poslal. Do nemocnice nastoupila na konci října loňského roku. Než pacient podstoupí magnetickou rezistenci, musí mu lékař injekčně aplikovat kontrastní barvivo. A tu se vyskytl problém – Laura zjistila, že má z injekčních jehel fobii. „Poté co mi lékař aplikoval barvivo, cítila jsem se opravdu slabě a nakonec jsem v tunelu rezonance omdlela,“ vybavuje si Laura.
Proto musela po dokončení vyšetření zůstat v místnosti s personálem, který ji sledoval a v případě komplikací jí mohl pomoci. Z místa, na kterém seděla, viděla Laura na monitor, na němž si technik promítal snímky mozku. To, co viděla, ji šokovalo. „Měl tam snímek mozku, na kterém byl vidět nádor velikosti vejce. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to musí být snímek jiného pacienta, já se přeci cítím docela dobře,“ vybavuje si Laura. Hned ale přiznává, že někde v hloubi tušila, že jde o její snímek.
Za týden lékař její domněnky potvrdil, když jí vysvětlil, že má astrocytom II. stupně, druh pomalu rostoucí rakoviny, která se může vyvinout v mozku nebo páteři. „Bylo to jako zlý sen, nikdy si neumíte představit, jaké to skutečně bude, když se vám něco takového stane. Na druhou stranu se mi i trochu ulevilo, protože jsem konečně věděla, co je špatně,“ vzpomíná mladá dívka.
Astrocytom může léta růst velmi pomalu, ale v určitém okamžiku se buňky stanou mnohem agresivnější. „Nikdo neví, kdy k takové transformaci dojde, takže cílem chirurgického zákroku je odstranit co nejvíce tumoru, aniž by došlo k poškození jakékoli části mozku,“ vysvětluje Bernheimer. Vzhledem k umístění nádoru bylo jasné, že může chirurgický zákrok ovlivnit ženino periferní vidění a hybnost její levé nohy. Laura proto nějaký čas zvažovala, zda zákrok podstoupit, ale rozhodnutí bylo nakonec jednoznačné.
Pořád ale měla mladá žena z operace veliký strach. Přemýšlela, jak se s ním vypořádat, až se nakonec rozhodla, že o operaci zjistí vše, co jenom jde. Aspoň nepůjde do úplného neznáma. „Chtěla jsem vědět všechno, od toho, jak zákrok probíhá, až po to, jak by vypadala jizva. Strávila jsem celé dny sledováním videí na YouTube, která natočili další pacienti o operaci rakoviny mozku. Pořád to bylo děsivé, ale snažila jsem se přijmout fakt, že to bude součástí mého života, který ale nemusí ještě skončit,“ popisuje Laura.
Operaci podstoupila 4. března letošního roku. „Pamatuji si, že všechno bylo ostře bílé a chladné. Bylo tam tolik lidí – chirurgů, zdravotních sester, anesteziologů… Ale mám pocit, že každý přesně věděl, co má dělat.“ Nakonec operace trvala 10 hodin a lékařům se podařilo vyjmout 70 procent nádoru. Když se probrala, byla nějakou dobu dezorientovaná a nějaké věci se musela znovu naučit. Nechápala, jak fungují dveře, neuměla jimi projít, nebo například nepoznala, zda sedí na konci, nebo uprostřed postele. Ale během dvou týdnů se všechno vrátilo k normálu.
Laura bude muset až do konce života chodit na pravidelné kontroly, každých šest měsíců podstoupí vyšetření na magnetické rezonanci, aby lékaři prozkoumali, zda nádor neroste. Její příběh však může být poučením i pro další ženy. „Když popisujete příznaky svému lékaři, buďte velmi přesní. A pokud cítíte, že je něco v nepořádku, nenechte se odbýt. Lékaři toho vědí hodně, ale je nemožné, aby věděli všechno,“ radí mladá žena.
Markéta Žídková
12. října 2019