"Když ženám řeknu: Napište na papírek, jaká jste, většinou napíšou ‚hodná‘. Pak sedí a dodají,hodná, ale asi blbá‘,“ řekla nám v rozhovoru pro říjnové číslo Mojí psychologie psycholožka Laura Janáčková.
Hodná a blbá. Tohle spojení slýcháme až příliš často.
„Ta je tak hodná, až je blbá.“ „Je to takový hodný blbec.“ „Pro dobrotu na žebrotu.“
V knihkupectvích jsou regály s populárně psychologickou literaturou přecpané příručkami s názvy jako Hodné holky nikdy nedostanou, co chtějí, Přestaňte být hodní, buďte sami sebou nebo No More Mr. Nice Guy, plnými zaručených návodů, jak přestat být příliš hodná.
Proč je dobrota tak podceňovaná? Proč je tak často spojována s hloupostí? Proč ji často vnímáme nikoli jako svou přednost, ale jako slabinu? Proč si myslíme, že kdybychom byli méně hodní, dotáhli bychom to v životě dál?
Jedním z hlavních důvodů je zřejmě fakt, že dobrotu a laskavost zaměňujeme se spoustou jiných vlastností, které se jim mohou navenek podobat, ale ve skutečnosti s nimi až tak moc nesouvisejí. Tak například za hodné bývají označováni lidé, kteří neumějí říkat ne, bojí se obhájit svůj názor, jsou pasivní, mají nízké sebevědomí. Skutečná dobrota ale neznamená každému vyhovět, potichu si skřípat zuby a potom si v duchu nadávat, že jsem opět byla „za blbce“. Daleko spíš je to aktivní rozhodnutí, způsob, jakým přistupujeme ke světu a k ostatním lidem.
DOBROTA MĚNÍ SVĚT – I NÁŠ VLASTNÍ ŽIVOT
Drobnými projevy laskavosti můžete někomu jinému rozzářit celý den, a co víc, pravděpodobně si to zapamatuje na mnoho let. Já například nikdy nezapomenu na mladíka, který za mnou běžel desítky metrů do kopce Mánesovou ulicí, když jsem vytrousila z peněženky dvoutisícovku, anebo na kolegu, který mi tu a tam sám od sebe nosil do práce k snídani můj oblíbený oříškový jogurt.
Psycholog Stefan Klein přesto tvrdí, že je okolo nás mnoho projevů každodenního altruismu, o kterých se ani nedozvíme: „Špatné zprávy se prodávají líp,“ vysvětluje. „Lidé daleko silněji reagují na negativní stimuly. Když vás někdo naštve, budete o tom mluvit až do večera, když vás někdo pustí ve frontě před sebe, dost možná na to hned zapomenete.“
Dobré skutky mají ale ještě jeden nečekaný efekt. Díky nim se totiž cítí šťastnější i ten, kdo je dělá. Když prokazujeme dobro, v mozku se aktivují stejné synapse jako při pojídání čokolády nebo při sexu.
Pro začátek stačí udělat každý den jen docela malý dobrý skutek. „Nikdo přece neočekává, že darujete ledvinu úplně cizímu člověku. Začněte třeba tím, že neočekávaně pomůžete někomu na ulici, a budete pozorovat, jak se potom cítíte,“ říká Stefan Klein. „Není nic špatného konat dobro z tak trochu sobeckých důvodů – protože se díky tomu cítíte příjemně. Příště zkuste vykonat něco, co vás bude stát trochu – jen maličko – odvahy nebo námahy. Například škola, kam chodí vaše dítě, hledá někoho, kdo připraví pohoštění na příští besídku. Tak to udělejte a sledujte, jak se přitom budete cítit. A vždy mějte na paměti, že žádný takový počin neznamená celoživotní závazek. Když to po vás budou chtít příště, klidně můžete říct ne.“
Stefan Klein také doporučuje být pozornější vůči laskavostem, které vám prokazují druzí. „Když se na ně zaměříte, získáte pozitivnější náhled na fungování světa. Nebudete se tolik obávat, že vás někdo zneužije. A pravděpodobně vám dobro začne být tak příjemné, že si nakonec řeknete: A když mě občas někdo napálí, tak co? Není to přece konec světa.“
TI DRUZÍ NEJSOU TAK ZLÍ
A to je další důvod, proč si dobrotu spojujeme s hloupostí. Máme představu, že hodný člověk si koleduje o to, aby ho ostatní zneužívali.
Psycholog Stefan Klein ale tvrdí, že zneužití naší dobroty se obvykle obáváme zbytečně: „Výzkumy ukazují, že ti nejaltruističtější lidé se odlišují tím, že nehledají u druhých nějaké skryté úmysly a motivace, takže jsou k nim laskaví daleko častěji.“
Jinými slovy, čím pozitivněji vidíme svět okolo sebe, tím víc mu důvěřujeme a tím jsme sami hodnější. A naopak, pokud vidíme svět jako zlé a nespravedlivé místo, kde vládne právo silnějšího, hodný člověk nám připadá jako „blbec“. To potvrzuje i Pavla Aschermannová, která v rámci své práce v neziskovce pomáhá čerstvě propuštěným vězňům v návratu do normálního života: „Naši klienti mají za sebou řadu špatných zkušeností. Jejich dosavadní život je naučil, že dobro se nevyplácí. Zřejmě proto mnozí z nich mají sklon nabízenou důvěru a pomoc vnímat jako naši slabost, kterou se snaží různě zneužívat. Výhoda, kterou krátkodobě získají – třeba když se jim nechce do práce a nechají si napsat neschopenku – je jim bližší než dlouhodobě budovaný vztah důvěry.“
A pro studenty to platí stejně jako pro vězně: V rámci jedné studie provedené v Curychu byli studenti požádáni, aby věnovali určitou částku na charitu. Pokud jim výzkumníci sdělili, že většina jejich spolužáků už přispěla, byli daleko ochotnější se zapojit než v případě, kdy jim bylo řečeno, že přispěl jen málokdo.
„Z mnoha studií víme, že ochota k altruistickému chování jednotlivce závisí především na tom, jak altruisticky se chovají lidé okolo něho. Pokud si myslím, že všichni ostatní jsou zlí a zbabělí, budu se chovat stejně jako oni, protože podvědomě nechci, aby mě někdo zneužíval,“ vysvětluje Stefan Klein. „Ale když dokážu uvěřit tomu, že navzdory zlobě a chamtivosti jsou mnozí lidé v podstatě dobří, alespoň občas, bude pro mě daleko snadnější pomáhat druhým a budu tak činit častěji.“
OPOJNÉ DOBRO, NUDNÉ ZLO
„Hodné“ postavy ve filmech a knihách bývají často k smrti nudné a nezajímavé. Příkladem může být rychlošípácký Mirek Dušín, kterého snad nikdo nemá doopravdy rád. Naopak filmoví a literární padouši mohou být často fascinující. Vzpomeňme třeba na upíra Draculu, markýzu de Merteuil, ďábelskou manipulátorku z Nebezpečných známostí, anebo lidožravého Hannibala Lectera. Jenže ve skutečném životě se takovíto charismatičtí záporáci moc nevyskytují. A naopak, ti nejzajímavější lidé bývají ti nejcharakternější. Dokonale to vystihla filozofka Simone Weil v knize Dobro, mez a rovnováha: „Románové zlo je romantické a mnohotvárné; skutečné zlo je ponuré, monotónní, neplodné, nudné. Románové dobro je nudné; skutečné dobro je stále nové, zázračné, opojné.“
Krása, inteligence, sex-appeal, úspěch – všechny tyhle vlastnosti, po kterých toužíme, mají jedno společné: nejsou pro každého. Můžeme je mít jen v určité míře. A rozhodně se nám jich nedostane jen tak, protože chceme. Naproti tomu dobrota je jediná kvalita, kterou může oplývat kdokoli. Je dostupná každému, stačí jen chtít.
Jistě, právě proto vám může připadat neatraktivní. Každý popelář nebo ztroskotanec může být hodný, proč bych o to měla usilovat právě já? Můžeme se na to ale podívat i z druhé strany: dobrota je superschopnost, díky které můžete hned teď začít měnit svět. To, co jsme považovali za slabost, je ve skutečnosti velká síla. Je načase dát dobrotě v našem životě místo, které si zaslouží.
10 MALÝCH LASKAVOSTÍ KTERÉ MŮŽETE UDĚLAT JEŠTĚ DNES
- 1. Napište dopis někomu, koho máte rádi nebo koho obdivujete, a popište mu, čím obohatil váš život.
- 2. Poraďte správnou cestu turistům, kteří zabloudili ve vaší čtvrti.
- 3. Vyslechněte kamarádku nebo kolegyni, aniž byste jí skákala do řeči anebo si v duchu připravovala svou odpověď. Prostě jenom pozorně poslouchejte, co říká.
- 4. Upečte koláč a kus nabídněte sousedce anebo ho zítra vezměte do práce kolegům.
- 5. Mrkněte se na nabídku dobrovolnických příležitostí ve vašem městě. Například na stránkách Dobrovolnik.cz
- 6. Zavolejte babičce, tetě, strýci… prostě někomu z rodiny, kdo je často osamělý a rád vás uslyší.
- 7. Řekněte upřímně míněný kompliment. 8. Pomozte někomu do schodů s kočárkem nebo s těžkým nákupem.
- 9. Vraťte kamarádovi dávno půjčenou knihu nebo jinou věc, na kterou už dotyčný zapomněl.
- 10. Když si ráno v práci vaříte vodu na čaj, dejte do konvice víc vody a potom zalijte čaj i některému z kolegů.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie