Je to fakt. Žádná nevíme, co v nás dříme, dokud to nezkusíme, kopat samy za sebe. Jasně, je to hodně odpovědnosti. Když jsou dva, jaksi se to všechno rozdělí napůl. Marodí jeden, druhý zabere doma i v práci. Přijde o práci jeden - pořád tu je plat toho druhého. Když je člověk sám, musí víc počítat i myslet dopředu. Nesmí podlehnout tomu, co platí momentálně. Jako například - on mě vyplatí, dám to na účet, najdu pronájem, neřeším. Jo, ale co pak. Já to měla obráceně. Vyplatit chtěl on. Čekalo mě pár perných let. Ale zůstala jsem doma a mám vlastní bydlení. Jo, zase na druhou stranu, když jsem slyšela - připravila ho o byt - to mě tedy docela vzalo. Ovšem pak jsem si řekla, kdybych měla popřávat sluchu pomluvám, to bych musela obíhat všechny známé s doklady a stvrzenkami. Lépe mávnout rukou a žít si podle svého.
Myslím, že nejhorší, co člověk může udělat, je vzdát se. My holky nedostáváme moc často příležitost být jenom samy se sebou, nebo snad dokonce ukázat, co v nás je. Naučit se žít jen sama se sebou, poznat se, naučit se sebedůvěře a opravdu si odžít všechny ty pocity okolo, to je dar. Stokrát jsem děkovala svýmu bejvalýmu manželovi, že mě nechal, protože tenkrát jsem nebyla schopná náš vztah ukončit, nevěřila jsem si a on mi přiznal, že si to dlouho rozmýšlel, protože nevěřil, že bych bez něj byla schopná žít. Tak hrozně jsem na tom se svým sebevědomím byla. Nemohl pro mě udělat nic lepšího, než mě opustit. A já mu to natřela, překonala jsem sama sebe a můžu na sebe být hrdá. Možná že jsem se tím připravila o možnost mít rodinu nebo poznat obyčejný lidský štěstí, ale to už je jedno. Nic bych nevrátila a klidně bych do toho šla znova jako správná bojovnice.
@Anonymizovaný: Andreo, a tos dělala pro sebe nebo proto, abys ho natřela?
Adrea z minulého příspěvku - skvělý správný přístup. Vzala to sportovně, něco starého patrně nefunkčního skončilo, něco nového začalo. Je potřeba prostě brát věci, jak přijdou. Ale nesklonit hlavu, pěkně se snažit. Když vidím, že některé ženy se nedokáží po rozvodu vzpamatovat, utápějí se v sebelítosti, hledají sympatizanty z řad kamarádek, příbuzných, které otravují tak dalece, až se jim radši každý vyhne. Nedokáží se postavit na vlastní nohy, čímž potvrzují fakt, že se bez chlapa prostě neobejdou. Takové rozvedené ženy jsou pak adeptky na to, aby se na ně někdo přilepil, kdo je akorát tak využije. Mně bylo o deset a něco víc. Rozvodu předcházelo nejen nefunkční a ubíjející manželství, ale posléze i vážné zdravotní problémy a doslova psychický teror stran manželovy rodiny. Věděla jsem, že jiné východisko není, samozřejmě se bála udělat ten krok, jako asi každá. Dneska můžu říct, že nejhezčí roky v mém životě mě čekaly po rozvodu. Vrátila se mi sebedůvěra /nejsem horší, než ostatní a noví známí se jen hrnuli - z člověka vyzařuje, když vztah ukončí, pracuje na sobě a umí být spokojený sám se sebou/, posunula jsem se výrazně jako člověk dopředu / na srazu spolužáků mi řekli, že taková legrace se mnou nikdy nebyla a taková pohoda ze mě nikdy nečišela/, práci jsem změnila, přibrala druhou na víkendy, při obou jsem se dokázala naučit nové věci /už jsem nebyla schovaná v davu a nečekala, kdo co začne, abych se připojila, ale byla vepředu/ a ta láska si mě taky našla cestičku /paradoxně tehdy, kdy jsem nic nehledala a byla ráda, že jsem konečně sama a v klidu, mě ten člověk daleko od domova prostě oslovil, aniž by plánoval nějaký vztah/. My ženy si asi málo věříme a jsme rády v tandemu s někým. Je to pohodlné, protože aspoň doma někoho máme, líp se prý hospodaří ve dvou / moje finanční úroveň se kupodivu zvýšila - zaplatím poplatky a zbytek je můj/. Ono má všechno svoje. Vezměte v potaz, že sice máte doma dva platy, ale že ten druhý chce jiné auto, teplé večeře, má náročného koníčka, dítě z předchozího vztahu, atd, takže se klidně stane, že dotujete něco, oč vlastně nestojíte. Když si člověk naopak řekne, že si koupí novou kuchyň a klidně si na to uspoří za cenu, že si dá častěji jogurt a rohlík k večeři nebo přibere brigádu, aby to šlo rychleji, je to jeho věc a není doma nikdo, kdo by k tomu měl připomínky. Přijít domů z práce a vědět, že si můžu dělat, co chci, dospat se, zasmát se u DVD, vzít si knížku, zaskočit ke kamarádce, dodělat si resty v domácnosti - a nemuset se zpovídat, případně poslouchat blbé narážky a podezíravé připomínky - to si prostě nikde dámy nekoupíte....
Žila jsem v manželství, který nevydrželo, a po třicítce jsem zůstala sama. Nejdřív to nebylo snadný, uvědomila jsem si, a nakonec si potvrdila, že najít chlapa, s kterým budu moct založit rodinu a pak třeba i zestárnout, bude v tomhle věku těžší. Jsem teď sama přes tři roky a z toho času jsem dokázala vytřískat maximum. Sportuju, pracuju na sobě, získala jsem lepší práci - prostě po všech stránkách se mi daří, jen ten parťák ne a ne se ukázat. Za tu dobu, co jsem sama, jsem se neuvěřitelně posunula, a i když jsem za to zaplatila vysokou cenu, neměnila bych. Nedávno mi to začalo být jedno, a poslední dobou zjišťuju, že už chlapa ani nechci. Veškerej zájem, co o mě je, úspěšně bojkotuju, dostala jsem se do fáze, kdy o to nestojím, chlapům se pokud možno vyhýbám, i když pokukuju po šťastných rodinkách s dětma, nedokážu si už vůbec představit, že bych svůj život, kterej jsem po rozvodu pracně od základů stavěla, za to vyměnila. Fakt je, že se mi opravdu nechce dělat kompromisy, nechci se vzdát svobody, i když za ni platím dost, tak takhle jsem to já - sama. Věřím, že se mi jednou podaří najít někoho, s kým to půjde prostě samo a nebudu mít pocit, že mi něco krade a že se musím přizpůsobovat jako v předchozím vztahu. A když se to nepodaří, tak se svět taky nezboří. Teď už vím, že se sama ve světě neztratím, takže ať tak či tak, vždycky dokážu být šťastná. :-)
Dočasný život single - málokdo tak žije celou dobu od 18 do pozdního důchodového věku - může být fajn. Pokud to vnímáme tak, že to byla naše volba a že si na tom umíme najít plusy. Může být fajn pro ženu, která si už sama vydělává a rozhlíží se po světě. třeba toho single období využije pro to, dodělat si nějakou školu, zvelebit si bydlení, cestovat. Může být fajn i pro ženu, která už děti vychovala, má je dospělé a žijí samostatně. Může být fajn i pro ženu, která se konečně odhodlala skoncovat s nefunkčním manželstvím, které bylo ve znamení podřazenosti a souhlasného kývání, jen aby byl klid. Řekla bych, že jak single tak v páru žít je fajn, pokud si to tak uděláme. Znám spokojené singlovky i spokojené manželky. Znám i ty, co to stihly vyměnit. Jestliže ale člověk zůstává v nefunčním vztahu jen proto, aby nebyl sám, nebo jestliže sám je a ze všech stran z něj čiší snaha urvat kohokoli, aby bylo vidět, že ještě na to má, pak je něco špatně. Nejdůležitější není otázka single nebo párového spolužití. Nejdůležitější je, aby byl člověk spokojený a šťastný, aby byl rád za to, co má, aby se někam posouval, aby si uměl život obohatit buďto o nějaké cíle, koníčky, lidi kolem sebe. Je rozdíl žít sám a být osamocený. Osamocený může být člověk i v široké rodině...když tam nemá spřízněnou duši, musí držet pusu a krok, nebo je opomíjen či využíván....
singl je fajn, když jste mladá, ale stará, rodina žádná, kamarádky už umřely, k tomu různé potíže co přináší věk, je to někdy víc jak těžké, to mě věřte, někdy závidím mrtvým :pozor
Žila jsem sama mezi 25.až 40.rokem věku, takže můžu hodně srovnávat . Ano, nemusela jsem nic dělat, když se mi nechtělo, nevařila jsem, vstávala jsem třeba v poledne, byla třeba 10x měsíčně v kině, četla si do 4 do rána, cestovala.....cokoli se mi zachtělo. Ale mnohdy mi bylo smutno, že nemám spřízněnou duši, a taky mě mrzelo, že nemám děti a bez muže se jich nedočkám. Teď mám přítele, 5 let spolu bydlíme. Mám méně volného času, jsem daleko víc zapřáhnutá v domácnosti. Ale stejně bych neměnila, prostě - nedobře je člověku samotnému. Jsem ráda, že už single nejsem. Na druhou stranu 100% vím, že kdybychom se rozešli, jiného chlapa rozhodně hledat nebudu a zůstanu sama.
Vždy je něco za něco, jak se říká, za vše se platí daň! Buďto dětem dokud jsou malé a manželovi dělat servis, nebo být sama. Mně osobně je v samotě velmi smutno, dcera bydlí dost daleko, tak raději ten servis manželovi než být úplně sama. Samota je dost deprimující pokud člověk není obklopen přáteli a je už v domácnosti.
@Anonymizovaný: Já mám fajn rodinu , ale i hodně koníčků . Takže pestrý život . Skus se poohlédnout po něčem co by tě bavilo . Jsou různé kluby nebo činnosti co bys mohla dělat. Každý má možnost prožít život jak chce.Nevím kde bydlíš. Ale díky internetu je plno možností.
Vždy jsem si myslela, že potřebuji s někým žít, o někoho se starat. Děti odešly z domova, manžel po těžké nemoci zemřel. Byla jsem náhle zoufale sama a hledala přítele. Prožila jsem za 10 let 3 vztahy. V těch se jaksi očekávalo, že budu nakupovat, vařit, pomáhat budovat nebo uklízet cizí nemovitosti, tolerovat vykutálené děti partnera či jejich nevychovaná vnoučata, atd. . . .Teď jsem single a je to naprosto skvělé ! Konečně mám čas na sebe, na svoje koníčky.Nemusím nic a můžu všechno.
Přesně!!!! Svoboda je sladká!
Svatá pravda! Má to jedinou drobnou nevýhodu: čím déle takhle žijete, tím spíš si do života nehodláte přizvat Toho Pravého, i kdyby se rozkrájel. Láska po pár letech vyprchá, a pozdě volnost honit. Možná je to draze vykoupená svoboda - nemám nikoho (ani z širší rodiny), a počítám, že jednou budu umírat sama někde v LDNce nebo hospicu. Ale s vědomím, že ty roky blaženého ticha (no man, no television) a pohody za to stály.
@Anonymizovaný: Inu ano - přizvat do života Toho Pravého totiž znamená zaplatit za to přiměřenou cenu. Jmenuje se to kompromis. A čím déle člověk žije sám a kompromisy dělat nemusí, tím méně se mu chce dobrovolně se toho vzdát. Lépe se to dělá, dokud je člověk ještě mlád a neměl dost času na to vytvořit si svůj nezávislý způsob života. Ale poté, co si už vybudoval něco, v čem se dobře cítí, si rozmyslí, jestli mu to stojí za to měnit. To by ten protějšek musel být opravdu velmi výjimečný a zářný klenot, a takových zas po světě tolik nechodí. ;-)
@Elynor: Přesně tak! 👍👍👍
@Anonymizovaný: To máš v podstatě jedno když jsi sama budeš ležet v LDN nebo v domově důchodců. V dnešní době i rodiče leží v LDN až na ten rozdíl , že je děti nebo vnoučata občas nebo denně navštěvují. Jsou tam jen z jednoho důvodu . Děti ještě pracují a nemůžou zůstat s nima doma. Jelikož kdyby zemřeli již je zpět do práce , kterou vykonávali nevezmou.Pouze to jestli budeme sami nebo s partnerem je naše volba.
@monada: Tak když někdo zemře, je celkem očekávané, že už ho zpět do práce nevezmou :-) ono je taky málo vhodných zaměstnání pro zemřelé, a ne každému se chce po smrti někde strašit. Odhlédneme-li od této drobnosti, problém péče o jedince staré a nemohoucí je poměrně nový, dlouhá staletí toho nebylo zapotřebí. Lidi se nedožívali běžně vysokého věku, a umírali obvykle dřív než stihli být nemohoucí. Dneska je víc možností, jak člověka udržet při životě, a už se tolik nemyslí na to, jaký ten život je. Má smysl se dožít 100 let, pokud je jedinec soběstačný a život ho těší, i když už nemůže dělat všechno jako zamlada. Ale pokud někdo je odkázaný na to, že ho někdo druhý musí krmit, umývat a převlékat, sám si ani sklenici vody nepodá, dovoluji si pochybovat o smyslu a kvalitě takového přežívání. Ty případy, které jsem viděla osobně a zblízka, to nebylo nic pěkného. Jedna velmi upřímná prateta to vyjádřila slovy "Holka, kolikrát už jsem slyšela někoho říkat - vám už je tolik, to je požehnaný věk - oni nevědí, co mluvěj! Houby požehnaný věk. Kdyby už si mě tak pánbu vzal!" Dožila se 95 let, a nebyla žádný ležák, i přesto pro ni těch posledních pár let nebyla žádná procházka rozkvetlým sadem. Podle mě je něco špatně. Na jednu stranu je jistě zajímavé, co všechno dokáže lékařská věda, na druhou stranu by se nemělo zapomínat, že lidi nejsou pokusní králíci, a prodlužovat jim život za cenu velkých osobních problémů jak pro ně samé, tak pro to okolí, které se musí postarat.
Ano, ale musíte být v souladu sám se sebou a mít stále něco na práci či nějaké ty koníčky a sbírku přátel. Ti, kteří se nudí a nebo si připadají bez partnera poloviční(či by bez něj existenčně zanikli), těm to nikdy nevysvětlíte...ti nechápou naopak Vás.
Je to jako úplně se vším, vždy je něco za něco. Jste volná/ý a peníze jsou vaše, tak i čas, vlastně všechno. Moje milá tetička z Moravy jednou poznamenala, no jo, být sám je fajn, ale musíte být zdravý a nemít starosti. A vězte, že tohle je sakra pravda.
@Anonymizovaný: No nevím. Mám srovnání, byla jsem mnoho let vdaná, a teď žiju mnoho let sama. Ty doby jsou přibližně stejně dlouhé. A za ten čas jsem zjistila, že valnou většinu problémů si člověk musí vyřešit stejně sám, a u některých je to přímo na škodu, když vám do toho někdo mluví. A některé by ani nevznikly. ]:-D Co se týká zdraví, tak mně vždycky lezlo na nervy, když mi nebylo dobře a chtěla jsem zalézt a mít klid a počkat, až se uzdravím, ale ono to nešlo. Pořád byl někdo kolem a buď se vnucoval s nějakou péčí, nebo - v případě dětí - jsem nemohla být v klidu nemocná, protože jsem se o ně musela postarat i tak. Dnes mám i v tomto směru naprostou svobodu. Ano, vždycky je něco za něco, a velmi záleží na životní situaci. Jinak to bere člověk ve dvaceti, jinak v padesáti.
Úplně přesně napsáno, miluju svoji volnost a svobodu.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.