Červánkům blíž (věnováno Slánské Hoře)

21. 2. 2001
Zimní večer se zakusuje pod nehty. Slunce se bez nároku na honorář klaní a na modrém nebi barví pár beránků do růžova. Vítr si pohrává s korunami holých stromů a mává Sluníčku na rozloučenou.

Červánkům blíž  (věnováno Slánské Hoře)

Zimní večer se zakusuje pod nehty. Slunce se bez nároku na honorář klaní a na modrém nebi barví pár beránků do růžova. Vítr si pohrává s korunami holých stromů a mává Sluníčku na rozloučenou.
Dech se mi zrychluje s každým metrem. Hladké schody pod námrazou kloužou. Strmá cestička vinoucí se podél skály mi připomíná mé dětství. Jak čára života na dlani má přesně ohraničenou délku, její průběh je však plný malých zapomenutých překvapení.
V soutěsce je už šero, a tak dnes poprvé si všímám červeného ohníčku v zapálené dýmce. Voňavý obláček kouře si neúprosně razí cestu vzhůru, kam za chvilku půjdu za ním. Odpočívám u ležícího bludného kamenu a hladím jej
pohledem. Kolikátý asi?
Po pár krocích se mi otevírá pohled na večerní město, které tepe svým klidným životem. Na skalním útesu vzpomínám a v duchu počítám své kroky. Vidím jich tu tisíce. Některé se protínají se spoustou otisků známých lidí.
Vidím jak se někdy dotýkají naše špičky, stejně jako kdysi rty. Pak jsou tu opodál šlápoty těch samých nohou, ale už bez doprovodu mých kroků. Stojí obráceny ven z útesu na město, jakoby naznačovaly, že jejich majitel stál
blízko u kraje a pozoroval to krásné město stejně jako já. Sám.
Unaven tou matematikou usedám na poslední prkno staré lavičky. Dívám se na tmavnoucí červánky, až nakonec podlehnu svodům a položím na prkno záda. Poslední kroužek kouře z dohasínající dýmky jim posílám blíž. Červánkům blíž. Možná tím jsem spustil to kouzlo.
Ze dřeva lavičky vyrážejí desítky dívčích prstů a hladí mne přesně tam kde kdysi naposled. I přes chlad zvenčí jsou pod oblečením teplé a skutečné. Ale místo tváří se nade mnou sklání jen červánky a kroužky dýmu. V naději, že se
mi ty tváře vybaví jaké kdysi byly, zavírám oči.
A pak už jen klid. Svět se zastavil. Prsty ztuhly v křeč.
Ticho.

Třesknutí dřeva o kámen mne probralo. Zpod orosených víček sleduji vločky na kabátě. Omlouvám se dýmce, která mne vytrhla prstům již ztuhlým mrazem a zjišňuji, že je skoro o hodinu víc. Sněží. Setřepávám vrstvu čerstvého
poprašku a vydávám se opatrně za teplejším městem.
Noční sníh občas chroupne pod nohama stejně jako ztuhlé klouby a bliká odlesky milionů hvězdiček. A kdyby uměl mluvit, asi by teď řekl: "Podívej na mou třpytivou krásu, ale uvědom si, jak může být pomíjivá. S každým záchvěvem žáru umírám. Stejně jako láska. Pokud ji máš - nerozpusň ji. Utopíš se."

Pod schodami znovu rozdýmám tabák. Zavoní do noci a já rychle odcházím tam, kde je někdo, kdo v mém srdci jiskří jako čerstvě padlý sníh.


Autor: Stanislav Kohoušek

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Býkova neděle nebude mít jedinou chybičku. Nebude se pozastavovat nad pracovními problémy ani finanční nejistotou. Na to bude dost času v pondělí. Svobodní by měli vyrazit za…

Nejčtenější články

Doporučujeme