Pandemie koronaviru zastihla svět nečekaně a řadu lidí uvěznila v zahraničí, někteří ale také zůstali v cizích zemích dobrovolně. Jaká je situace v různých státech napříč světem? České cestovatelky nám popsaly své zkušenosti.
Klára Hořínková: Andover, Velká Británie
Klára je v současnosti se svým přítelem v Anglii, kde pracují jako „au-pair couple“, což znamená, že přítel se rodině stará o zahradu a Klára pomáhá s domácností. Ve Velké Británii se zatím rozhodli zůstat, protože tam mají zajištěné zázemí a dobrý plat, což by v České republice neměli, a také si uvědomují, že by po jejich návratu byl problém sehnat práci a nájem. Bojí se také toho, aby nemoc nepřivlekli mezi své blízké v Česku. „Situace tady byla ještě do minulého týdne úplně uklidněná, Angličané tak moc nepanikařili a vlastně si z toho vůbec nedělali těžkou hlavu. Až když přišla první striktnější opatření, tak to začali brát vážněji, začali ve velkém vykupovat obchody a dodržovat doporučení vlády,“ vypráví Klára a dodává, že i v Anglii už jsou zavřené veřejné prostory kromě obchodů s potravinami a lékáren a lidé mohou jít ven pouze ve dvou a jen pro to nejnutnější. „Pro rodinu už asi týden nepracuji, jelikož se necítí dobře a mají kašel, tak mi dali volno. Jestli se to protáhne a jak to bude pokračovat dále, to zatím nevím. Je pro ně naštěstí důležité, aby měli zaměstnance, kteří jim pomůžou s udržováním domu a zahrady, takže o práci bychom přijít neměli,“ myslí si Klára.
Přesto se jí a jejího přítele opatření dotkla v tom, že nemůže cestovat ani po Anglii, museli omezit výlety i setkání s přáteli. Také velikonoční dovolená ve Walesu a květnová na Mallorce je pro ně momentálně pasé. „Jak se bude situace vyvíjet pro mě, je teď asi hodně těžké říci. Každý den naskakují tisíce nových případů koronaviru, takže spíš se musíme jen izolovat a vyčkat, až se situace začne uklidňovat. Ale jak jsem už psala výše, rodina nám řekla, že nás zde potřebují a že kdybychom cokoliv potřebovali, budou se snažit být co nejvíce nápomocni. Takže věřím, že celou situaci všichni společně zvládneme,“ doufá Klára.
Marta Pušová
24. března 2020
Pokračování 2 / 7
Andrea Plecháčová: Barcelona, Španělsko
Andrea momentálně žije v Barceloně, kterou již deset let považuje za svůj druhý domov. Před pěti lety se stala živnostníkem a pracuje v oblasti luxusního turismu pro americkou firmu TCS World Travel. Občas to ještě kombinovala s organizací a produkcí korporátních eventů pro významné firmy, ale i s tím je teď na pár měsíců konec. Před několika dny se vrátila z pracovní cesty kolem světa a nezbývalo jí nic jiného, než zůstat dva týdny v domácí karanténě. V Barceloně prý pro to nyní má lepší podmínky. A to i přesto, že Barcelona je spolu s Valencií a Baskickem po Madridu nejvíc postižená oblast. „Dnes máme již čtrnáctý den přísné domácí karantény, vycházet můžeme pouze na nákup do lékáren a do supermarketů. Pohyb je povolen jen lidem, co musí do práce. Většina lidí pracuje z domova a mnoho lidí zůstalo bez práce. Současná situace je pro živnostníky neúnosná a zdejší vláda nenabízí žádnou alternativu, žádnou úlevu na pojištění či na daních... Takže to vidím černě. Obzvláště v mém oboru – turistika, cestovní ruch, corporate events,“ říká Andrea.
Zároveň dodává, že se jí život obrátil vzhůru nohama ze dne na den. Všechny naplánované a potvrzené projekty do konce srpna byly zrušené, musela pozastavit živnost, aby ušetřila alespoň měsíční poplatek ve výši 300 eur, a teď jen čeká, jak se to vše bude vyvíjet. „Také jsem plánovala skvělou dovolenou, kterou bych si po posledních letech opravdu zasloužila, ale vidinu Aljašky jsem již opustila. Plánovala jsem také výlet za rodinou do Prahy a teď opravdu nevím, kdy se zase uvidíme,“ uvažuje Andrea, přesto se však snaží myslet pozitivně. „Odpočívám a pracuji na svém vnitřním já, na což jsem v posledních letech neměla vůbec čas. Co se mé profesionální budoucnosti týče... Vše teď visí hodně ve vzduchu. Chtě nechtě, budu se muset zamyslet, jakým směrem se dále vydat, změnit či přizpůsobit své povolání a jak použít své know-how v nové digitální době...“ uzavírá Andrea svoji situaci.
Marta Pušová
19. března 2020
Pokračování 3 / 7
Jana Stýskalová: Malajsie, ostrov Langkawi
Jana poslední rok a půl cestuje se svým přítelem kolem světa a poznává nová místa, lidi i kultury. Někde se jim povedlo i vyzkoušet různé sezónní práce, v jihovýchodní Asii si ale zatím jen užívali. „Vyšlo to náhodou na tohle místo, prostě nás to tu zastihlo a musím říct, že se to zatím jeví jako šťastná hříčka osudu, je to hezké a velmi levné místo. Doma nemáme nic ani místo na karanténu, pro rodiče bych byla jen ohrožením, cesta domů by byla riskantní, mohli bychom někde uvíznout, nakazit se, navíc sama již mohu být potenciálním roznašečem. Raději to tu přečkáme ve vší zodpovědnosti,“ říká Jana, která kvůli vládním opatřením momentálně nemůže ani na pláž.
Ostrov Langkawi, na kterém momentálně s přítelem přebývají, je podle jejích slov zatím zasažen na rozdíl od pevniny minimálně, lidé tam nepanikaří, jsou přátelští a usměvaví, omezení jsou většinou lidmi dodržovaná, a pokud policie narazí na nějaké porušení, řeší to spíš domluvou. „Jsem optimistická, jsme v kontaktu s ambasádou, která náš záměr zůstat a přečkat vzala s pochopením a doporučila maximální opatrnost, protože lékařská péče by zde nebyla taková jako v České republice,“ dodává Jana a zároveň se svěřuje se svými plány. „Chtěli jsme pokračovat některými částmi Indonésie a v létě se stěhovat za prací na Zanzibar, ale uvidíme, zda i tohle nemoc nějak neovlivní. Nejspíš to potrvá několik měsíců, tak se trošku zastavím a začnu si v izolaci zkoušet a učit se nové věci, snad se svět vrátí do jistoty a s lepšími hodnotami.“
Marta Pušová
26. března 2020
Pokračování 4 / 7
Lucie Presová: Heilbronn, Německo
Lucie již pět let pracuje v Německu ve výrobě, kde montuje nebo letuje malé díly. „Rozhodla jsem se zůstat (ne)dobrovolně. Byl čtvrtek 12. března a vláda v Česku začala jednat o uzavřených hranicích. V pátek 13. jsem měla odjíždět do Česka na narozeninové setkání s rodinou, což bylo dlouhodobě plánované. Již ve čtvrtek jsem věděla, že neodjedu, protože bych se nedostala v neděli zpět do Německa. Byly pozastaveny vlaky a autobusy. Já měla cestovat vlakem,“ vypráví Lucie. Svůj návrat do vlasti prý zvažovala také proto, že si uvědomovala, že co se týče zdravotnictví, není na tom Německo zdaleka tak dobře jako Česká republika. „Německo následovalo Česko, alespoň tak mi to přijde. Co udělá Česko, to udělá za pár dní i Německo. V Německu je problém, že každá spolková země si hraje na svém písečku a podle toho to i vypadá. Co platí v Bavorsku, již neplatí např. v Baden Württembergu. Lidé zde dlouho situaci podceňují a za roušky jsou schopni se vysmát. Všechny zajímá jen ekonomika, jen málo koho zdraví,“ popisuje Lucie situaci v Německu.
Vášnivá cestovatelka již od poloviny března překopává své plány, protože, jak sama říká, zdraví je pro ni přednější než cestování, které miluje. Neví však ani to, kdy bude moct jet za svojí rodinou, aby se navzájem neohrožovali, a pokud vůbec, tak už počítá s dovolenou v Česku. „Německo se řítí do maléru, vlastně už v něm je. Co se týče počtu nakažených, nedivila bych se, kdyby v budoucnu trumflo i nejpostiženější zemi v Evropě, Itálii. Podle mě nejde takto fungovat nadále. Úplná karanténa by spoustu věcí vyřešila. Na jednu stranu chápu, že ekonomika musí šlapat, na druhou stranu si říkám, že ne na úkor zdraví lidí! Vždyť se zase rozjede a čím dřív by se stopka udělala, tím rychleji by k tomu i došlo. Stále jsem tvrdila, že se dlouho nic neděje a pak to přijde v momentě nejmenšího očekávání z hodiny na hodinu. Po dvou proslovech kancléřky nevěřím, že na úplnou karanténu dojde,“ dodává Lucie na závěr.
Více o životě Lucie v Německu sledujte ZDE.
Lilia Khousnoutdinova
24. března 2020
Pokračování 5 / 7
Květa Kovaříková: Victoria, Kanada
Květa v současnosti žije v Kanadě, kam vycestovala na Work and Holiday víza, která jí končí až v říjnu. Jelikož jí přišlo škoda ukončit pobyt o půl roku dřív, rozhodla se i přes aktuální situaci v Kanadě zůstat a tvrdí, že zatím tam situace není tak vážná. Vracet se do Evropy jí prý nepřišlo jako nejlepší řešení. „Jsem tu pracovně, ale plán je samozřejmě i něco procestovat. První dva měsíce jsem pracovala v místním supermarketu jako pokladní. Pak jsem odjela na Floridu a na poslední chvíli jsem se stačila vrátit zpátky, než Kanada zavřela hranice. Původně jsem chtěla po návratu hledat práci ve svém oboru, což je online marketing, ale bohužel to není snadné ani za normálních okolností, natož teď, když všechno stojí. Budu se tedy vracet do původního zaměstnání, protože obchody jediné zůstávají otevřené,“ říká s tím, že situace je v Kanadě podobná jako u nás. Nemají sice povinnou karanténu a nošení roušek, jsou však zavřené všechny provozovny, obchody i sportoviště a restaurace umožňují rozvážku nebo vyzvednutí. Obecně prý chybí toaletní papír, desinfekční gely, léky na horečku a regály s trvanlivými potravinami bývají hodně probrané. „V obchodech všichni dodržují vzorně rozestup mezi sebou, ale i tak jsou všude žluté čáry, které naznačují, jak daleko máte stát. Všichni jsou klidní a dodržují to nebo alespoň já jsem neviděla nikoho agresivního nebo netrpělivého. To je ale obecné, Kanaďané to nemají v povaze. Roušky nosí minimum lidí, ale řekla bych, že se to zvyšuje, jak se situace zhoršuje a lidi vidí, že to není legrace,“ popisuje Květa.
Své plány musela i tak mladá cestovatelka dost měnit. „Musela jsem se přestěhovat, protože původně jsem chtěla zůstat ve Vancouveru, ale nakonec hlavně kvůli práci jsem se rozhodla vrátit do Victorie. Takže troje stěhování ve třech měsících. Věřím ale, že to nejhorší období prožiju tady relativně bez komplikací. Bohužel cestování budu muset oželet, ale tak to bych musela kdekoliv na světě. Dále nevím, je to jako věštit z křišťálové koule, ale zůstávám optimistická,“ dodává Květa.
Marta Pušová
21. března 2020
Pokračování 6 / 7
Markéta Hedbábná: Hội An, Vietnam
Markéta se momentálně pohybuje ve Vietnamu a na dálku pracuje pro českou firmu. Podle jejích slov se místní vládě zatím daří bránit nekontrolovatelnému šíření koronaviru, ačkoli se ve Vietnamu virus objevil už někdy v polovině ledna. „Cestování je nicméně čím dál těžší a rizikovější, takže nakonec jsem tady za dva měsíce byla jen na dvou víkendových výletech. Ale nestěžuju si, to je to nejmenší,“ říká Markéta. „Už v lednu tady většina místních nosila na veřejnosti roušku a nepozoruju, že by jich teď bylo nějak víc. Teď je asi 14 dní povinnost nosit roušky na veřejných místech a v obchodech, ale pořád je dost i těch, kdo ji nenosí. Já sama nosím roušku na veřejnosti už docela dlouho především kvůli místním. Většina nemocných koronavirem byli cizinci, takže je nechci děsit. Restaurace a obchody mohou mít otevřeno, ale zhruba polovina jich zavřela, nicméně vždycky na dobrovolné bázi,“ popisuje situaci ve Vietnamu.
I když zatím neměla možnost zemi procestovat, návrat do České republiky Markéta zatím neplánuje. „O tom, že jsem nakonec na jednom místě a nic jsem neprocestovala, jsem už říkala. Původně jsem se do Čech chtěla vracet koncem dubna. Teď to vypadá spíš tak, že tady zůstanu déle. Nyní je tady bezpečněji, ale to se může samozřejmě rychle změnit. Já v České republice už celkem dlouho nebydlím, takže pro mě vlastně kromě rodiny neexistuje důvod se tam vracet. Aktuálně to vidím tak, že se do Čech vrátím, až tam bude situace stabilizovaná a ideálně i otevřené hranice. Což může samozřejmě bohužel trvat i řadu měsíců. Nicméně na vynikající vietnamské kuchyni určitě přežiju i další rok!“
Laura Poláková
17. března 2020
Pokračování 7 / 7
Anna Zderadičková: Viken, Norsko
Anna se se svým přítelem toulá na motorkách světem a koronavirovou pandemii teď přečkávají v Norsku, kde se rozhodli přerušit cestování a na dva roky zůstat, aby si vydělali peníze na další cestování, proto neuvažovali nad návratem do Čech ani ve chvíli, kdy se situace v Evropě začala vyhrocovat. „Největší počet případů bohužel hlásí zrovna oblast, ve které žijeme my – Viken. Školy i školky jsou zavřené, restaurace a bary mohou fungovat, pokud provozovatel zajistí, že mezi stoly je alespoň 1 m místa. Nicméně jak restaurace, ve které pracuji já, tak přítelovy bary jsou už více než týden uzavřené, protože lidi do nich zkrátka nechodí. Do autobusů se dá nastoupit pouze zadními dveřmi a nekontrolují se lístky,“ popisuje Anna situaci v Norsku a dodává: „Celkově se tu život zpomalil a je to tu mnohem vylidněnější než kdy jindy. Pořád ale jsou vidět venku sportovci i rodiny na kolech, roušku nenosí prakticky nikdo a v obchodě jsme s ochrannými prvky jediní. Panické nakupování se podle mě Norsku vyhnulo, i když sehnat mouku a droždí je problém asi stejný jako v Čechách.“
Zároveň však přiznává, že celá situace a veškerá omezení spojená s pandemií znamenají pro ni a jejího přítele velké nesnáze. „Pro nás osobně představuje ale současná situace ekonomické problémy, protože kvůli zavřeným restauracím nemáme příjmy. Čekáme tak, jestli nám schválí podporu v nezaměstnanosti. Pokud ne, čekají nás opravdu těžké časy,“ uzavírá Anna.
Více o osudu Anny a jejího přítele můžete sledovat ZDE.
Lucie Kořistová
12. března 2020