Žaneta Krátošková, 35 let
chovatelka velbloudů
Když jsem před lety odjela do Austrálie studovat angličtinu, dostala jsem se na velbloudí farmu, která se mi tak zalíbila, že jsem tam dva měsíce pracovala a do Čech se vrátila s plánem zřídit něco podobného i u nás. V Česku jsem sháněla velbloudy několik let. Pročítala jsem inzeráty, obvolávala zoologické zahrady, zjišťovala, co je potřeba k jejich chovu, a mezitím jsem pracovala jako servírka, abych se uživila.
Koupit velbloudy nakonec bylo jednodušší, než jsem čekala – zavolala jsem do cirkusu Berousek. Plánovala jsem pořídit si jednoho velblouda a nakonec jsem si z cirkusu odvážela tři. Z Prahy jsem chtěla odejít vždycky, jen jsem neměla představu, čím bych se na vesnici živila. S velbloudy můj plán najednou dostal smysl. Dnes se společně s partnerem staráme kromě potomků o 55 krav, 45 jalovic, 7 velbloudů, 2 koně, 2 alpaky a 6 lam. Občas mě napadne, co bych dělala, kdybych se vrátila zpátky do Prahy. Nejspíš bych se nudila. Ve městě totiž pořád na něco čekáte – buď v koloně aut, nebo až přijede metro, případně na to, až vás v práci povýší, vyděláte víc peněz a odjedete konečně na dovolenou.
Pro samé „až“ člověku život utíká mezi prsty. Tady na farmě mám pocit, že každý den skutečně žiju. Kromě starosti o rodinu a krmení zvířat prodávám mléko a vyrábím sýr, navíc tři hodiny denně je naše farma otevřená pro návštěvníky, věnuji se tedy hostům nebo sedlám velbloudy. Občas je tady tolik lidí, že si dělám legraci, že je u nás rušněji než na Václaváku. Ačkoli je práce spousta, a navíc v červnu porodím další dítě, život na farmě plyne tak přirozeně, že si ani nepamatuji, kdy naposledy se u nás vyslovilo slovo dovolená. Na žádnou nemusíme, protože na ní jsme. Naše farma je místo, kam ostatní jezdí relaxovat a my máme tu výsadu tady žít a pracovat.
Díky životu na vesnici mám vyšší nároky na sebe i své okolí. Ujasnila jsem si, co je v životě důležité, a co není, vypouštím a nezajímá mě to. Jsem schopná zastat spoustu práce a život mi ukázal, že i když si myslím, že už nemůžu, vždycky lze udělat ještě něco navíc. Nesnáším lenost, výmluvy, že něco nejde.
Také mi došlo, že peníze, sice pravda potřebujeme, ale zisku lze dosáhnout i cestou, která dělá člověku radost. Že to nejsou miliony? Nejde mi o ně. Pro mě nejlepší marmeláda je stejně ta, kterou si uvařím doma v hrnci, mléko, máslo i sýr si vyrobím sama, maso a vejce máme také vlastní. A když se něčeho nedostává, vyměním to se sousedy za sýr. Když jsem farmu zakládala, hodně lidí z okolí mi říkalo, že jsem blázen. Manžel byl jediný, který mi věřil. Dneska jsem ráda, že můžu říct, že jsem si splnila sen.
Inéz Cusumano, 45 let
majitelka zámku Chateau Mcely, kde vyrábí ručně míchané, čistě bylinné elixíry s názvem Mcely BouqueT
Výchovou i založením jsem typický městský člověk, který ovšem potřebuje pravidelné úniky do přírody, aby tam uklidnil roztěkanou mysl a měl čas sám na sebe. Lesy kolem mcelského zámku mi přesně tento typ relaxace poskytují, ale stále trávím část týdne na pražském Starém Městě. Moje dcerka totiž chodí v Praze do školy.
O to víc si potom užívám pobyt ve Mcelích, kde si můžu vychutnat pozorování fascinujících změn přírody. Hlavně na jaře a podzim jsou ty změny tak dramatické, že člověk žasne v nekonečném údivu. Kombinací života ve městě a na venkově intenzivněji prožívám silné stránky obou a nelpím tolik na jejich nedostatcích. Myšlenka na přírodní řadu kosmetiky, která by vycházela z venkovských tradic devatera kvítí a navazovala na celkový koncept Chateau Mcely, mi v hlavě zrála tak dlouho, že jsem měla čas dobře se připravit. Devět druhů bylinek se po generace sbíralo na devíti svazích v okolí zámku a babky bylinkářky z nich vyráběly léčivé uklidňující nebo povzbuzující balzámy, koupele a čaje.
Původně jsem chtěla najít firmu, která pro mě můj nápad bude realizovat. To už jsem však měla o její podobě a úrovni absolutní čistoty tak silné povědomí, že mi to žádná firma nedokázala splnit. Začala jsem proto s výrobou sama. Přečetla jsem stovky knih, objela desítky špičkových světových lázní a studovala kompozici parfémů z esenciálních olejů ve Francii. Zatím jsem se spolehla na vědomosti o účinnosti bylin z vědeckých studií a lidových tradic a u esenciálních olejů také na vlastní intuici.
Řízením osudu jsem po několika letech dostala kontakt na profesionální vývojářku přírodní kosmetiky, která mě zasvětila do výroby, přeorganizovala nám laboratoř, kterou jsem pro manžela (fyzikálního chemika) předtím na zámku vybudovala, a pustili jsme se do výroby. O produkty je mezi klienty obrovský zájem a já musím dnes spíš hlídat, aby výroba nepřerostla poměrně skromné zámecké podmínky. Důležité je, aby byl člověk v životě spokojený víceméně bez ohledu na místo, kde právě žije, aby měl jasnou vizi a poznal, co ho naplňuje a podle toho se řídit. A nevzdat to, když nastanou komplikace.
Dagmar Havlová, 63 let
zakladatelka Biofarmy Košík
Chalupu s malou zahrádkou na konci vesnice, která v podstatě končila v lese, jsem pořídila ještě před revolucí. Praha tehdy nebyla příjemná ani bezpečná pro lidi, kteří nesouhlasili s režimem. Skutečně hospodařit jsem však začala až před deseti lety. Bylo to takové nešťastné období, kdy se táhly spory kolem Lucerny a já jsem cítila potřebu smysluplné a tvořivé práce.
Na Košíku jsem tušila příležitost vybudovat něco pěkného a užitečného. Nechtěla jsem klasické hospodářství, snila jsem o rozkvetlých loukách, rybníku, rozkvetlých stromech a mezi tím pár menších polí, na kterých bych pěstovala brambory a zeleninu. Původním povoláním jsem kybernetička, o farmaření jsem tudíž nevěděla nic. O přírodě ale hodně. Farma se rozrůstala postupně a velmi přirozeně a dodnes ještě není všechno vybudované tak, jak bych si představovala. Nejsem typická farmářka, vstávám až kolem osmé ráno, kdy už jsou ovce i ostatní zvířata zaopatřené mými zaměstnanci. Sama mám na starosti hlavně penzion s restaurací.
Na farmě vyrábíme ovčí sýry, jehněčí klobásy, marmelády a jiné zavařeniny a věnujeme se agroturistice. V restauraci vaříme brynzové halušky, pravou slovenskou kapustnici, vlastně jsem vybudovala kousek Slovenska ve středních Čechách… Můj den začíná každý den u počítače vyřizováním e-mailů. Je to tisíc a jedna drobností, které se těžko popisují, od pošty po pojistku na kombajn. Poté obejdu zaměstnance, zjistím, jestli plánované práce běží hladce, případně můžu-li s něčím pomoct. Samotné práci na farmě se věnuji odpoledne.
Poslední měsíc jsem stříhala hroznové víno a okrasné keře, sázela stromky, plela a okopávala jahody, a protože začíná sezona dojení a výroby sýra, občas se věnuji i této práci. Život na vesnici mě až tak nezměnil. Pravda, skoro neobnovuji společenský šatník, oblékám se velmi jednoduše, často sportovně. Také si čím dál víc uvědomuji, jak mi postupně ubývají síly. Na dvanáctimetrovou hrušku už nevylezu tak rychle jako před pár lety a leckdy bývám skutečně velmi unavená.
Naštěstí farma, byť práce na ní je občas vyčerpávající – hospodaříme na sto třiceti hektarech – má zároveň úžasnou schopnost nabíjet energií. Procházka a přemýšlení, co můžu vylepšit, udělat jinak, nové nápady a lidé, kteří se k nám vracejí, mi energii dokážou rychle vracet. Práce a život na farmě možná změnily můj režim, ale neovlivnily moje vztahy. S přáteli se sice nevídám tak často jako kdysi, kdy v Praze stačilo vyjít před dům, naše pravidelné večery v klubu Koníček jsem si však udržela. Středa je můj pražský den, pracovně i společensky, kterého jsem se nevzdala.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
