Myslí to dobře, nebo to tak aspoň zdůvodňuje. Ale devět měsíců těhotenství je dlouhá doba a já jsem přece mladá zdravá ženská, která má své potřeby, včetně těch sexuálních. Nejsem nemocná, jen těhotná. Přesto mě můj manžel od chvíle, kdy se o tom, že čekáme miminko, dozvěděl, odmítá. Jsem v šestém měsíci a mám pocit, že se za chvíli zblázním.
Když jsem kdysi přemýšlela o tom, jaké to jednou bude, až budeme čekat rodinu, byla jsem přesvědčená, že já budu v naší dvojici tím úzkostlivým a přepečlivým, kdo se bude bát každé maličkosti. Můj manžel byl totiž vždycky spíš lehkovážný a se sklony věci moc neřešit, mně naopak občas vyčítal, že všechno moc řeším a zbytečně se v životě bojím. Jenže v těhotenství se naše role přesně prohodily.
Trochu to přičítám tomu, že se v našem okolí krátce předtím, než se zadařilo i nám, vyskytlo hned několik těhotných žen, a snad u poloviny z nich se něco přihodilo. Potratily, nebo měly rizikové těhotenství a nejrůznější komplikace. Zdeňka to zřejmě poznamenalo víc, než je ochotný připustit. Na děťátku jsme začali pracovat vloni v létě a někdy v polovině srpna jsem zjistila, že se to podařilo. Byli jsme nadšením bez sebe, ale novinku jsme chtěli první tři měsíce tajit.
To se nám ale nepodařilo, protože mi bylo poměrně dost špatně a pořád se na něco vymlouvat nešlo, takže v rodině bylo brzy jasno. První tři měsíce jsem taky byla dost náladová, ubrečená a Zdeněk měl se mnou svatou trpělivost. Buď jsem natahovala, nebo se mu za to omlouvala. Když jsem asi dvakrát podnikla pokus se s ním pomilovat, shovívavě mě odsunul a konejšivě pohladil s tím, ať se nepřemáhám a jsem hlavně v klidu, že už mu není dvacet, aby bez toho chvíli nevydržel.
Pomiloval se se mnou, jako by to bylo za trest
Byla jsem mu vděčná, protože jsem na sex opravdu neměla víceméně pomyšlení a spíš chtěla udělat dobře jemu. Jenže s koncem třetího měsíce se to otočilo jako mávnutím kouzelného proutku. Ze dne na den mi přestalo být špatně a naopak chuť na sex se dostavila taková, jako snad ještě nikdy v životě. Měla jsem už načteno, že se to poměrně často stává, takže mě nepřekvapila chuť jako taková, ale její intenzita. O to horší ale bylo, že manžel se se mnou milovat nechtěl!
Když mě odmítl první večer, ještě jsem to nějak skousla, ale když se to stalo třikrát po sobě, vybuchla jsem jak nějaká frustrovaná nymfomanka. Zdeňka můj výbuch překvapil. Prý netušil, že po tom tak toužím. Nechal se nakonec přemluvit, jenže mě sex vysloveně zklamal, tak mizerné milování jsme neměli, co se známe!
Dalo neskutečnou práci, aby se vůbec vzrušil, a pak bylo celou dobu vidět, že už to hlavně chce mít za sebou. Připadala jsem si skoro, jako bych ho znásilňovala. Navíc můj orgasmus byl opravdu bouřlivý a to, co by ho jindy neskutečně potěšilo, ho teď snad ještě štvalo! Dokonce se mě snažil nabádat, abych se trochu ovládala.
Tělo si sice ulevilo, ale já byla vzteklá a naštvaná, protože jsem to nechápala. Manžel mi vysvětloval, že se zkrátka bojí o miminko, aby se mu při tom něco nestalo. Doporučila jsem mu podívat se do jakékoli literatury nebo na internet na informace o sexu v těhotenství, který je naprosto přirozený, ať se vzpamatuje. Jenže to nepomohlo.
Zkrátím to. Tohle milování přes skoro třemi měsíci bylo zatím naše poslední! Zdeněk se zkrátka zasekl. Sice se do literatury podíval, ale zároveň jinde si zase přečetl, že orgastické stahy můžou vyvolat předčasné kontrakce, stejně jako sperma. Marně jsem mu vysvětlovala, že to se stát může, ale až na samém konci těhotenství. K tomu přidal argumenty typu nárazy, otřesy, nechtěné šťouchnutí do břicha, příliš vysoký typ a já nevím co všechno. A korunu tomu nasadil, že má prostě nějaký psychický problém dělat to, když je naše dítě u mě v břiše. Prý to určitě všechno vnímá a dobře ví, o co jde!
Fyzicky si ulevím, ale co psychika?
Kdyby to nebyla tak frustrující a svým způsobem ponižující situace, musela bych se snad i smát. Takhle jen hrozně trpím a nevím, jestli víc fyzicky, nebo psychicky. Zkoušela jsem manžela navnadit, tím, že jsem před ním v posteli začala masturbovat – to ho dřív vždycky nažhavilo. Teď mě okřikl jak nějakou rajdu a otočil se zády s tím, že se nebude dívat na to, jak ubližuju miminku! Jako kdyby byl nějaký fanatik.
Fyzickou potřebu samozřejmě můžu masturbací uspokojit – a věřte, že to dělám opravdu s gustem, tělo si to zkrátka žádá. Jenže to musím tajit před vlastním manželem a to je opravdu smutné. Čekat, až večer usne, a pak se plížit do koupelny jak zločinec. Když si představím, že to takhle bude ještě několik měsíců, mám pocit, že zešílím. Samozřejmě tuším, že s přibývajícími týdny bude fyzická potřeba klesat, ale psychika je taky důležitá.
A manžel se ke mně chová s blahosklonností, která mě vytáčí. Stará se o mě bezvadně, to ano, ale přistupuje ke mně podobně jako třeba k sestře. Nechce se ani pomazlit, dát si pořádnou pusu – zřejmě se bojí, že by se to zvrhlo. Mám na něj vztek a vím, že promluvit si s ním nepomůže, zkoušela jsem to několikrát. Nezbývá než doufat, že to nějak vydržím a že po porodu se všechno srovná. Už aby to bylo.
Magda, 29 let