Chlapci a dívky

Podle rakouských a německých výzkumů, shrnutých v uvedené publikaci, jsou chlapci zjevně se svým pohlavím spokojenější než dívky. Nacházejí na sobě více chvályhodných aspektů a žádné negativní. Oproti tomu dívky uvádějí v porovnání s chlapci relativně méně svých vlastností pozitivních a daleko více negativních. Dívky oceňují na chlapcích totéž, co si na sobě cení i oni sami. Oproti tomu chlapci nachází na dívkách něco pozitivního jenom stěží.

Zajímavá jsou i zjištění týkající se tzv. mužských domén. Případný silný zájem dívek o matematiku a s tím související vynikající výsledky často neodpovídají tradičním očekáváním a představám, s nimiž učitelé (ale i mnozí rodiče apod.) k dívkám přistupují. Stejně tak strach z neúspěchu (který je ze strany druhých osob dívkám připisován) i strach z příliš velkého úspěchu vytvářejí relativně svízelnou perspektivu sebeprosazení. Není se pak co divit, že mnohé dívky, zpravidla počínaje pubertou, se snaží těchto zátěží zbavit a na matematiku rezignují, aby tím získala jejich „ženskost“. Dívkám je často imputován názor, že jejich vzhled a dobré manýry jsou důležitější a „sociálnější“ než jejich inteligence, sebevědomí, samostatnost, iniciativa a kompetence. Pokud se „ženskost“ a „kompetentnost“ navzájem vylučují, pak ženám a dívkám nezbývá často nic jiného než svůj talent (např. v matematice, technických oborech) skrývat a svou kompetenci projevovat jen oklikou. Rezignace žen/dívek na vlastní kvality a orientace na mužská měřítka posuzování jejich atraktivity je tím posílena, což má za následek, že intelektuální sebeprosazování, konkurenční rivalita, ctižádost, aktivní a důrazné prosazování vlastních zájmů nezapadají do představ mnohých dívek o pozitivně vyjadřované ženskosti. To vede tyto dívky k určitému „sebeumenšování“, napomáhajícímu uchování tradičního chápání jejich pohlavní role. Rovněž tak u nich dochází ke zvýšenému hodnocení mužskosti a sníženému hodnocení ženskosti, resp. k mužské dominanci a ženské podřízenosti.

Zajímavý studentský výzkum N. Očenáškové (1999), provedený pomocí dotazníku, dokončování vět a písemných úvah na skupině patnáctiletých českých studentek různých gymnázií ukázal, že dívky neočekávají plné životní uspokojení ani od angažovanosti v povolání, ani od odevzdanosti do služeb rodiny – muže a dětí. Ideál, o který usilují, je spíše ve „vybalancování“ obou těchto oblastí. Jsou si však vědomy faktu, že péče o rodinu zbrzdí jejich profesní kariéru více, než tomu bude u manžela, a že tedy onen ideál „vybalancování“ obou oblastí je do značné míry iluzorní vizí. Z toho plyne, že dívky nebo mladé ženy si uvědomují úkol zevrubně přehodnotit své vlastní sebepojetí. Dochází jim také, že tento úkol osobnostního růstu je náročnější než úkol, s nímž se musí vyrovnávat chlapci. Podle citovaného výzkumu dívky vykazují kritické postoje vůči svým matkám. Vyčítají jim, že se nechaly zmanipulovat do určitého druhu „otroctví“, že jsou vyčerpané, bez opravdového vztahu k sobě samým. Proto také nemohou být pro své dcery vzorem, i když jsou jimi milovány.

A konečně stojí za připomenutí, že české dívky očekávají, že život jim přinese více těžkostí a zátěží než mužům. Nezřídka jsou tím znejistěny, některé dokonce hovoří o „nespravedlivém osudu“. V úhrnu ale u nich převažuje přesvědčení, že „je dobře, že jsem ženou“, poněvadž právě těžkosti a zátěže mohou být rozhodujícím impulzem pro uchování a rozvinutí osobnosti.

Z výzkumných zjištění uvedených v této podkapitole plyne, že osobnostní rozvoj chlapců a dívek, resp. mužů a žen vykazuje významné rozdíly, které jsou v podstatné míře důsledkem odlišností v sociálním postavení, ve výchovných přístupech, v mimoděčných postojích apod. Rozhodně je třeba věnovat jim pozornost a hledat opatření:

– odpovídající zvláštnostem v osobnostním sebevyjádření chlapců a dívek tak, aby byla lépe zajištěna jejich faktická rovnost, resp. rovnost jejich životních šancí; – čelící nebezpečí diskriminace jednoho z pohlaví (častěji jsou ohroženy dívky než chlapci); – napomáhající vzájemnému obohacení jinakostí, která obě pohlaví, resp. oba gendery vůči sobě navzájem charakterizuje a tvoří jeden ze základů hluboce prožívané lidskosti.

---

Ukázka je z knihy: Dítě v osobnostním pojetí Cíle a metody osobnostní výchovy ve škole O obratu k dítěti a výchovné úloze školy se často mluví. Náš přední odborník v oblasti výchovy a socializace člověka ukazuje, jaký konkrétní obsah může a má tento obrat v praxi školy i rodinné výchovy mít. Uvádí důležité poznatky psychologie, sociálních věd a dalších oborů, které pomohou vychovateli převzít větší odpovědnost za příznivé působení na osobnost dítěte. Autor ukazuje historické kořeny potřeby obratu k dítěti a analyzuje i současné podmínky života mladé generace, které představují jak vývojové šance, tak i rizika. Vysvětluje, co konkrétně znamená "vidět v dítěti vznikající a rozvíjející se osobnost", a jaké to na vychovatele klade nároky, a popisuje hlavních činitelů a úrovní vývoje osobnosti. Zvláštní pozornost věnuje tzv. citlivým (zlomovým či kritickými) údobím a událostem, které sehrávají obzvláště významnou roli při tom, jak se dítě stává samo sebou, objevuje smysl událostí i svého života a stará se o jeho naplnění - utváří sebe jako osobnost. autor: Helus Vydalo nakladatel: PORTÁL rok vydání: 2004