„Přestože se moji rodiče dlouho těšili na vnoučata a svatbu, jsou nyní pevně rozhodnuti, že na mou svatbu nepůjdou, můj vztah nikdy neschválí a prý se za mne dokonce stydí! V čem je problém? Alan je Róm.“
Slečna Iva S. se s námi rozhodla podělit o svůj takřka shakespearovský milostný příběh, kdy její rodina velmi radikálně nesouhlasí s výběrem jejího životního partnera. Ivě je 28 let a pracuje jako sestřička na zubním. Se svým přítelem se zná 4 roky a 3 roky spolu bydlí.
Iva je jedináček, její rodiče ji měli poměrně pozdě, oba byli přísní, avšak milující perfekcionalisté. Maminka Ivy je právnička, otec středoškolský učitel v penzi. Až jako dospělá si Iva uvědomila, jak velké nároky na ní rodiče celé dětství kladli, jak velká očekávání a naděje do ní vkládali. Iva byla hezká a šikovná holčička, a až do puberty prý velmi tvárná a poslušná jedničkářka.
Později se však začalo vše pomalu měnit, ne že by se z Ivy stal rebel za každou cenu, ale víc a víc podvědomě toužila být sama sebou a dělat to, co ji baví a naplňuje.
S houslemi skončila na začátku střední školy (nenáviděla je), podobně dopadl i sólový zpěv, tenis a balet, který nahradil závodní aerobik – ten milovala. Od dalších roků života se zaťatými zuby ji zachránilo paradoxně to, že se nedostala na gymnázium. Zato ji přijali na „zdrávku“, která ji kupodivu bavila. Koneckonců právě díky ní poznala Alana.
První rande zařídil zub moudrosti
Po střední škole zkusila pod tlakem rodičů medicínu, dostala se na ní, ale vydržela tam jen jeden semestr. Nyní je již několik let šťastná v zubní ordinaci a právě tam poznala Alana. Byl to jejich dlouholetý pacient, tmavý kudrnatý kluk, který ji prý z nepochopitelného důvodu upoutal hned napoprvé, co dosedl do zubařského křesla.
A bylo naprosto evidentní, že „neuhranul“ jen on Ivu, ale i ona jeho. Byli jak dva opačné póly magnetů, neskutečně je to k sobě přitahovalo. Platonická láska jim vydržela neuvěřitelné dva roky, než se uskutečnilo první rande. Při komplikovaném trhání zubu moudrosti vzala Iva Alana, tak jako to dělá u dětí, za ruku. Bolest a spojené ruce prolomily jakousi zábranu a další den čekal Alan na Ivu před ordinací. Nyní jsou spolu skoro 4 roky a chystají svatbu.
„Ivuško, ty ses zbláznila!“
Iva tušila, že rodiče budou mít s přijetím Alana problém, ale říkala si, že se vše časem podá, až Alana víc poznají. Alan, který má s nepřijetím a nedůvěrou velmi bohaté životní zkušenosti, se ničemu nedivil a byl k jejich postoji velmi tolerantní. Tolerantní je však už 4 roky, maminka Ivy viděla pouze Alanovu fotku, a to jí prý naprosto stačilo: „Ivuško, ty ses zbláznila! Krev není voda, ostatně to znám od soudu, ty i on dopadnete velmi špatně.“
Pro Iviny rodiče je Alan vzduch, o kterém se nemluví, nic, které naprosto ignorují a ignorovat budou prý i svatbu. Když Iva přijde na návštěvu, vždy si vyslechne nějaký „tematický“ příběh ze soudní síně v duchu „počkej, co tě čeká“.
Dva bratří dva osudy
Paradoxní je, že jediný, kdo Iviny rodiče a vlastně všechny zúčastněné částečně chápe, je Alan. Přítel Ivy je totiž spolu se starším bratrem adoptovaný. Oba kluci byli vychovávaní stejně, oba vystudovali střední školu, oba měli v dětství dostatek lásky, podpory i pochopení.
Alanův bratr však během dospívání vyhledal původní, pravděpodobně velmi problematickou, rodinu (nebylo to prý těžké) a nyní žije u ní, nepracuje, „má podmínku“ a dvě děti, na které neplatí výživné. „Nic není černobílé, kus pravdy mají všichni, ale špatné je, že i když se snažíš a žiješ normálně, furt se setkáváš s tím, že na tebe někdo kouká skrz prsty,“ říká často Alan.
A „happy end“ by nebyl?
Zatím bohužel ne, Iva a Alan mají v létě svatbu, chtěli by miminko, ale nic z toho rodiče Ivy neobměkčilo. Na svatbu nepřijdou a o vnoučeti nechtějí slyšet. Jediné, co v souvislosti se svatbou podnikli, je to, že matka Ivy zavolala Alanovým rodičům a řekla, že jejich rodina se svatbou z pochopitelných důvodů naprosto nesouhlasí, tudíž jim neposkytne žádnou podporu, ani materiální pomoc.
Budoucí Ivina tchýně i tchán jsou velmi hodní a tolerantní lidé, a i přesto, že je vše, hlavně kvůli Alanovi, velmi mrzí, berou život, takový jaký je a snaží se v tom povzbuzovat i Ivu. „Nezlob se na ně, Ivuško, chtějí pro tebe to nejlepší, jen vlastně pořád nevědí, co to je a mají o tebe strach, pochopíš je, až budeš mít své děti.“
