No fakt, chtěl by ho někdo? A nejen jeho, ale i další pejsky, smutné, odložené a nalezené, trávící čas v útulcích sice s plnými žaludky a na teplých dekách, ale bez lásky právě toho svého člověka, který je pro ně nejkrásnější na celém světě i kdyby měl na zádech hrb a poďobanou tvář, jednu nohu dřevěnou a ucho do kornoutu.
Tak víte, jak to bylo s tím nalezeným čivaváčkem, kvůli kterému měla panička namísto rukou obří bílé packy a marně dumala, jak být bez asistence soběstačná? Už fáče sundala, čivaváček absolvoval v útulku druhou prohlídku na vzteklinu a je zcela zdráv, takže ležím jí v nohách na gauči v teploučké myšaté dece a koukám, jak ten můj diktát pro vás ťuká…
V neděli jsme si vyšli s páníčkem a paničkou v Počernicích na oběd. Bylo tak krásně, sluníčko svítilo, tak jsme hezky tlapkali pěšky. Cestou domů najednou vám koukám a po silnici mezi auty kličkuje zajíc. Tak jsem zaostřila – zajíc přece nenosí řetízek na krku! A on to nebyl zajíc, ale čivaví kluk. Sebevrah, to vám tedy povím. Myslel snad, že je Batman, nebo co a že asi vzlétne, když to nějaký ten bourák neubrzdí. Panička gestikulovala u silnice a vypadala jako policajt odklánějící dopravu. Čivavák zpomalení aut pobral bez mrknutí oka a vzápětí zahnul do boční ulice. A zmizel nám z očí. A potkávali jsme lidi a ti se na mě dívali a říkali, že pejsek jako já, jen větší, sbírá bobříky odvahy a běhá slalom po silnici. No jasně, po asfaltce se mu utíkalo dobře a ty smrduté plecháče mu nestačí! A tak jsme šli domů a bylo nám smutno, že co když to někdo neubrzdí…a i kdyby, tak brzy bude tma, chladno…co si ten chudinka počne? A pak jsme ho najednou viděli. Stál na konci boční ulice, střihal ušima a zálibně se na mě díval. Jenže ouha – byli se mnou páníčci a on se lidí evidentně bál. A byl zase v trapu. A když jsem ho uviděli znovu, bylo to u parku, velmi se chtěl kamarádit s Eliškou, malou teriérkou a její panička se ho rovněž marně snažila ukořistit. My vám tam byli snad hodinu, než se podařilo nemožné a paní od Elišky ho chytla za nožičku. No to si tedy dovolila! Otočil se a kousnul. Moje panička se vrhla na zem jak voják do zákopu a snažila se kluka usměrnit. Ale ouva. Kousal jako tygr křížený lvem a piraňou. Krev tekla, pes se zmítal. Boj to byl jak na život a na smrt. Já na to jen vykuleně hleděla. Až na kousajícího čivaváka ta druhá paní hodila bundu a díky tomu se ho podařilo zpacifikovat. A že musíme na veterinu, jestli má čip, že někdo někde hrozně pro ztraceného pejska pláče. A on se najednou už vůbec nebál, nechal se hladit a vypadal jako docela maličkej a vystrašenej pes.
Vtrhli jsme na veterinu jako velká voda. Panička vypadalo jako krvavé koleno, navíc notně umudlané. Čivavák se krčil v náručí druhé paní, paničky Elišky. No, jestli panička čekala na státní vyznamenání za statečnost, šeredně se spletla.Paní veterinářka řekla, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, pes nemá ani čip ani tetování a že poputuje do útulku a obě zachránkyně na infekci na Bulovku. Panička by bývala radši vykrvácela, než by si šla dobrovolně lehnout do špitálu. No a ta druhá paní to má taky tak, že i prášků se štítí. Paní doktorka pejska prohlédla, řekla, že vypadá zdravě a strčila ho do místnosti, kde čekal, až si pro něj přijedou z útulku. A že prý zákon a pořádek se musí ctít a alespoň na chirurgii na ošetření že obě paničky musí. To bylo radosti….Panička se z té vidiny rozklepala jako sulc. Nebo že by to bylo námahou ze zápasu s tři a půl kilovým psím klukem?
Na chirurgii obě obvázali tak, že vypadaly jako po železničním neštěstí a řekli, že je nutno mít potvrzení od veterináře, že pes byl prohlídnutý. Jinak že fofrem na Bulovku, ač vzteklina se prý v Čechách nevyskytuje už pár let.
Tak cestou zpátky zajely ještě na veterinu a paní doktorka jim ta potvrzení napsala. A panička blaženě dí: „Povídala sestřička na chirurgii, že vzteklina se tu nevyskytuje, tak snad můžeme být klidnější. Ten vcelku vymydlený čivavák vypadal sice vztekle, ale buď to bylo proto, že se nechtěl vzdát svobody, nebo se prostě a jednoduše strašně bál.“
A paní doktorka řekla, že to je sice pravda, že vztekliny je republika prostá, ale že lišky neznají hranice a pasy ukazovat nemusí a že to takhle jeden Slovák přišel k doktorovi s tím, že snědl svíčku a seno. U člověka že se vzteklina vyznačuje perverzními chutěmi. Doktora to nevarovalo. No a co prej se stalo? Chlap natáh´brka. A při pitvě našli – hádejte co? Svíčku a seno! Ó, panička se výjimečně nesmála. Zesinala a věrna svým hypochondrickým sklonům doma dostala chuť na slamák, visící jako bytová dekorace v obýváku. Odradilo je jen to, že za něj nemá vhodnou náhradu.
No a to je asi tak všechno. Opakovaná prohlídku ukázala, že kluk je zdravej jako buk, jen ho jaksi nikdo nehledá, nepostrádá, nechce. Odhadem je to ještě puberťák. A co potřebuje takový pubertální čivaví kluk? Páníčka, který ho bude mít rád a ukáže mu hranice, kam až pes smí. Že třeba do postele jo….
Přimlouvám se za něj a za všechny ty smutné pejsky. Nakonec mě si panička taky pořídila, když mi byl už rok, neviděla mě vyrůstat, nepočítala mi první zoubky, neví, kdo mi zlomil ocásek. Ale láska, oboustranná, je to veliká. Já jí mám tak ráda nejen proto, že je původem asi taky pes, ale proto, že ona s páníčkem jsou ti moji lidé, co jsem u nich v bezpečí a lásky mám u nich víc než je vody v rybníce.
Tak co říkáte? Chcete ho? Chcete je? U nás bydlí pejsci čtyři, fakt dalšího nemůžeme přibrat. Ale kdybych byla třeba jedináček, řeknu vám – hned bych si pro něj nebo pro nějakého jeho kamaráda do Troje utíkala.
A přimlouvám se – buďte na ty svoje chlupaté děti opatrné a opatrní. A když už se něco takového stane, stačilo by tak málo….když ne rovnou čip, tak třeba číslo mobilu napsané na obojku.
Jaké bude mít náš čivaváček letošní Vánoce?
Vaše Eni