V odborné literatuře je stres definovaný jako odpověď organizmu na narušení celkové rovnováhy, tzv. homeostázy. Ke stresové reakci vedou nejrůznější faktory ovlivňující fyzickou nebo psychickou integritu jedince.
Dochází k zvýšení hladiny CRH (corticotropin releasing hormon) a ACTH (adrenocorticotropin hormon prolaktinu) a dalších. Zároveň dochází k aktivaci energetických zásob. Organizmus se fyzicky připravuje na reakci vedoucí k obnovení jeho integrity, na útěk nebo boj. Potlačena je buněčná imunita a dochází k blokaci sexuálního chování. Dlouhodobé působení stresu se může podílet na řadě psychických
i fyzických onemocnění.
Stres však není pouze negativní, jeho smysl tkví v tom, že připravuje náš organizmus k akci. Pokud je úroveň zátěže čili stresu přiměřená, může přispívat k celkovému zvýšení výkonu. V tomto případě se jedná o „eustres“. Takový druh stresu znají herci třeba jako trému, která produkuje tvořivé napětí, a právě to umožňuje podat hercům dobrý výkon. I zde však platí, že všeho moc škodí, a tak pokud zátěž, tréma či stres překoná určitou hranici, stává se paralyzující (Yerkes-Dotsonův zákon). Po překonání určité úrovně se z eustresu stává dystres, který působí ochromujícím účinkem. Komplikuje a posléze zcela znemožňuje výkon.
Stres je jedním z typických příkladu úzkého spojení našeho těla a duše. Mluvíme-li o srdci, lze říci, že právě ono má množství psychosomatických konotací. Srdce je sval pumpující krev, přesto do něj často lokalizujeme centrum lásky. Např. „mít zlomené srdce“ je výraz pro hluboké citové zklamání. A takové zklamání může často i fyzicky bolet. Naopak některé kardiovaskulární choroby mohou mít psychosomatický charakter, např. vysoký krevní tlak, ischemická choroba srdeční a další.
Pokud chceme vést zdravý život, je důležitý komplexní přístup. Rozhodně nestačí vzít si ráno ke kávě multivitamin. Jsme bytosti žijící uvnitř vztahů, které ovlivňují způsob našeho sebeprožívání a sebepojetí. To dále ovlivňuje naši psychiku s přímým vztahem k našemu tělu. Pokud se budeme snažit o vybudování pozitivního vztahu k vlastnímu tělu, péči o něj a fyzickou aktivitu, vše se pak pozitivně odrazí i v mezilidských vztazích v podobě sebejistoty a sebevědomí.
Jedna z možných cest, jak udržet stres v přijatelných mezích, je aktivní relaxace. K nejpopulárnějším patří Schulzův autogenní trénink a Jacobsonova progresivní relaxace. Při progresivní relaxaci se postupně napíná (a vzápětí uvolňuje) jedna skupina svalů po druhé. Nejdůležitějším „trikem“ je naučit se přitom rozlišovat mezi stavem napětí a uvolnění. Je nutno prožít zejména stav uvolnění, mít názorný (ilustrativní) zážitek spojený s pocitem příjemnosti a (obvykle) mírného oteplení relaxovaných svalů.
Autor této metody E. Jacobson doporučuje tento postup (velmi zkráceno): položte se naznak na pohovku nebo podložku, zavřete oči, zvedněte dlaň levé ruky a pozorujte napětí ve svém předloktí (několik minut). Poté několik minut pozorujte uvolnění těch svalů, které byly právě napjaty. To několikrát opakujte a pak začněte déletrvající relaxaci (asi 30 min). Takto postupně procvičte všechny ostatní svaly rukou, nohou a celého těla včetně hlavy.
Představy klidu mají blahodárný vliv na uklidnění samotné. U někoho se osvědčuje doprovázet je představou klidné situace, šumícího lesa, modrého nebe nad hlavou, zurčícího potůčku atp. Na principu autosugesce a doprovodných představách je založen světoznámý autogenní trénink J. H. Schulze. Klient si postupně vsugeruje (a prožije) tíži ve své vedoucí paži i v ostatních částech těla, dále si osvojí prožitky tepla, pravidelného dechu, pravidelného tepu srdce, tepla v břiše a chladivého čela. Tomuto tréninku je užitečné učit se pod vedením zkušeného odborníka, lékaře nebo psychologa.
zdroj: Mgr. Martin Sedláček
psycholog, manželský terapeut